Slavní Romové ve fotbale aneb proč nehrál s Kollerem v útoku nároďáku Gabčo?

Stačí na počátku několik vět oznamovacích. Prvním známým Romem, neboli
Cikánem, který nastoupil za fotbalovou reprezentaci své země, byl Angličan Rab
Howell. Malý střední záložník Sheffieldu United (tělesná výška 165 cm, váha 57
kg) oblékl poprvé slavný dres se třemi lvy 9. března 1895 v utkání Anglie –
Skotsko, které se hrálo v Derby. Byl to výtečný debut. Angličané vyhráli 9:0 a
Howell dal gól. Vždy se hlásil k tomu, že je Rom. Mimochodem – první hráč černé
pleti nastoupil za anglický národní tým až o 83 let později (byl jím Viv
Anderson v roce 1978). Snad správně cítíte ten podtón… Mnoho jiných
vynikajících fotbalistů, současných, se zcela bez zábran k romskému původu
hlásí, i když je k tomu nic nenutí. Christo Stoičkov, Gheorghe Hagi, Andrea
Pirlo, Ricardo Quaresma a další – to všechno jsou Romové.

Magazín HATTRICK v roce 2012 nastavil trend, že se bude věnovat v každém čísle
kauzám, kontroverzním tématům a ožehavým otázkám, do nichž se často jiným médiím
nechce, případně se jich dotýkají jen povrchně. Chceme-li či nechceme, v Čechách
je tzv. romská otázka tématem dokonce velmi výbušným. A pokud jde o fotbal – pak
si troufám tvrdit, že v něm mají Romové obrovský potenciál. Možná stejný jako v
muzice, v níž vynikají celosvětově nejvíce. I fotbal má k tomu co říct.

Viděl jsem mnoho malých Romů ve věku 10 až 13 let – a totéž říkají mí kamarádi,
kteří trénují mládež dlouhá léta – co měli talent jako Cristiano Ronaldo. Ale už
téměř nikdo z nich se neobjevil v nějakém dorostu. Buď na ně rodiče dostatečně
nedbali, nebo naopak se starali až příliš – ale hlavně o trenéry a funkcionáře a
tlačili na ně přespříliš, do všeho mluvili, stěžovali si. A to prostě ve fotbale
nejde, je to týmový sport. Takových talentů se trenéři raději zbavovali.

Zatímco v muzice stačí hrát, hrát a hrát, sedět na zadku či stát, vždy je blízko
k bohémství, k penězům a k malé slávě, tak ve fotbale musí tvrdě pracovat a
uplatnit na sobě sebedisciplínu, životosprávu, vidět velký cíl. Také myslet na
to, jak je na tom člověk v kabině. A někdo na to také musí trochu dohlédnout. Až
potom přijdou peníze. A to obvykle daleko větší než v muzice. A mnohem větší
sláva. Potom je i o něco snazší se hlásit k romské národnosti.

Güiza, Quaresma, Pirlo, Cantona…

Portugalský reprezentant Ricardo Andrade Quaresma se nikdy netajil tím, že je
Rom. Dokonce má přezdívku Gipsy. Nyní hraje za dubajský Al Ahly, vystřídal dresy
FC Barcelona, FC Porto, Interu Milán, Chelsea a Besiktasu Istanbul, za národní
tým odehrál 35 zápasů a dal tři góly. Na EURO 2008 vstřelil jeden i do sítě ČR.

Úplně stejně řeší svůj původ i Španěl Dani Güiza, který pomohl na EURO 2008 své
zemi ke konečnému vítězství dvěma góly. Nyní hraje za turecký Fenerbahce,
předtím kopal za Mallorku, Huelvu, Barcelonu, Murcii a Getafe.

Ital Andrea Pirlo je špílmachrem Juventusu Turín, „squadry azzurry“, je mistrem
světa z roku 2006, stříbrný z MS 2012, dvojnásobným vítězem Ligy mistrů s AC
Milán, blíží se ke stovce reprezentačních startů. Nebojí se říci, že náleží k
cikánskému etniku Roma a Sinti.

Hvězda francouzské reprezentace Eric Cantona (už je v „důchodu“, je mu 46 let),
miláček příznivců Auxerre, Marseille, Bordeaux, Montpellieru, Nimes, Leedsu
United, ale především Manchesteru United, v němž se stal legendou, také nemá
problém říci, že je Manouche, čili francouzský Rom. Po skončení fotbalové
kariéry se stal hercem, má za sebou téměř 20 filmových rolí včetně hlavních, s
těmi televizními včetně dokumentů a seriálů se výčet jeho rolí blíží k
šedesátce.

Bulharská legenda Christo Stoičkov (47), držitel evropského Zlatého míče 1994,
bombarďák CSKA Sofia, FC Barcelona, Parmy, All Nasr, Kashiwa Reysol nebo Chicago
Fire, trenér reprezentace Bulharska (2004 – 2007), se také za svůj původ
nestydí. Stejně jako Rumun Gheorghe Hagi, „Karpatský Maradona“, trojnásobný
účastník MS a EURO, který zářil v reprezentaci (124 zápasů, 35 branek), v
dresech Steaua Bukurešť, Realu Madrid, Brescie, FC Barcelona nebo Galatasaray
Istanbul a pak se uplatnil jako trenér včetně pozice u národního týmu.

Výčet slavných Romů ve světovém fotbale je obrovský.

Král Gabčo

Josefu Gabčovi z Neratovic bylo letos 40 let. Stejně jako Janu Kollerovi,
nejslavnějšímu útočníkovi v historii české reprezentace. Gabčo ještě hraje I. B
třídu za „béčko“ Mělníka, ale kdyby se svým talentem a životem nakládal lépe,
tak by měl v Čechách honosnou vilu, apartmá v Monaku a chatu v Arlbergu, byt na
Floridě, jachtu v Cannes, v garážích by přepočítával mercedesy a porsche, měl by
vyděláno nadosmrti. Mohl vydělat stovky milionů korun, kdyby měl rozum.

Byť to někomu připadne jako absurdní názor, ale mohl hrát s Kollerem v útoku
reprezentace deset let a oblékat dresy evropských velkoklubů. S Kollerem ho
nelze srovnávat kvůli Dinově naprosto specifickým parametrům a ojedinělému
hernímu stylu. Ale Gabčo byl typickým koncovým útočníkem s talentem, jaký tu
nebyl od dob Přády nebo R. Kučery. „Šutér“ a „durchšlok“, klasická desítka,
řečeno slovy těch, kteří viděli několik generací talentů a chodili kvůli němu na
tréninky dorostu Bohemians a juniorky.

Měl výbornou urostlou postavu, sílu, souboje jeden na jednoho vyhrával se
zdviženou bradou, střílel oběma nohama i hlavou, razance jeho střel byla
naprosto nevídaná. Byl mimořádně rychlý. Dával hodně branek, ale nikoliv v I.
lize.

Stále se točil mezi Neratovicemi a blízkým okolím, jeho nejvzdálenější destinací
byla Chrudim. Zkoušel to v dorostu Bohemians, v České Lípě, v Blšanech,
Xaverově, v Čížové, Hoříně, Ovčárech, většinou ho trenéři poslali zpět do
Neratovic.

Proč? Byl to problémový hráč. Byl sice všude populární a v Neratovicích byl
takřka celebritou, jenže bez disciplíny mimo hřiště. Pro Romy byl bůh, pro
fanoušky král, jenže absentoval často na trénincích, měl raději alkohol než
vodu, raději vepřové než kuřecí, táhlo ho to k hracím automatům, do party, měl
spotřebu jako Boeing, půjčoval si peníze a dělal dluhy, spekuloval s přestupy a
vymýšlel „boudy“, odseděl si i tři a půl roku ve vězení.

Nikdo ho nedokázal zkrotit a přesvědčit, že si šlape po budoucnosti, sám to
pochopil až když bylo pozdě. Teď se snaží svůj promarněný talent alespoň morálně
ospravedlnit zvýšeným dohledem nad svým devatenáctiletým synem, jenž má velké
předpoklady a uplatňuje je v divizním týmu Neratovic. Kdyby si všechno srovnal v
hlavě ve dvaceti, tak by hrál nejvyšší soutěž, čekalo by ho zahraniční angažmá,
reprezentační dres. Byl téměř ve všech parametrech výrazně lepší než o deset let
později Milan Baroš, jehož různé encyklopedické zdroje řadí mezi fotbalisty
romské národnosti, stejně jako Pirla, Hagiho, Quaresmu, Srby Savičeviče, Sinišu
Mihajloviče, nebo Švéda Zlatana Ibrahimoviče a další. Baroš se však na toto téma
nevyjadřuje a je nutné to respektovat.

Gabčo byl oproti Barošovi urostlejší, obounohý, lépe technicky vybavený, byl
silnější ve hře hlavou a zejména v tvrdosti střelby ze všech vzdáleností levou i
pravou. Museli byste ho vidět ve dvaceti.

„Bohužel jsem si dělal, co jsem chtěl, na žádné rady jsem nedbal. Kdybych měl
tehdy dnešní rozum, tak bych možná hrál za AC Milán. Říkali o mně, že jsem
fotbalistou s darem od pánaboha. Změnil jsem se, ale pozdě. Proto dneska svého
kluka držím zkrátka, aby nedělal blbosti, “ přiznává dnes Josef Gabčo senior,
jenž svůj cikánský původ nikdy nezastíral.

Odbočka

Špičkoví fotbalisté romského původu by dali dohromady několik elitních světových
jedenáctek v současnosti i v minulosti. Reprezentační tým však mít nemohou, i
když Romů je v Evropě zhruba 10 milionů. Spíše více. Je jich více než Švýcarů,
Rakušanů, Chorvatů, Slovinců, Albánců, Černohorců atd., o Andoře, San Marinu,
Lucembursku, Lichtenštejsku ani nemluvě. Protože nikdy neměli svůj stát a
společné území.

V této hypotetické reprezentaci by však nebyli žádní hráči s českým pasem.
Nikoliv proto, že by talentů z toho etnika byl u nás nedostatek. Ale do špičky
hlavně nedorůstají, nebo se většinou ke svému původu nehlásí.

Příčina je velmi prostá. V ČR se příčiny romského problému hledají v cikánech
samotných, ale problém je ve státní administrativě a chybném politickém řešení.
Postup, že pro Roma je určena v dětství zvláštní základní škola a potom pro něj
nebude práce, bude žít se sociálních dávek a chyba bude na jeho straně, protože
je nevzdělaný a nekvalifikovaný, je postavený na hlavu. Dělá z nich ublížené a
oportunistické občany druhého řádu. Jejich národní hrdost je zdegenerována na
sociální úroveň. Na hranu přežití. Tím vzniká jeden začarovaný kruh.

Vzdělaní a úspěšní Romové raději sedí v ústraní, možno-li, tak se ke svému
původu nehlásí, nebaží po svém zviditelnění. Cikáni jim nadávají, že se z nich
vlastně stali „gádžové“ (bílí). Bílá komunita je příliš neakceptuje, přitom
romská je vyvrhuje, tím vzniká druhý začarovaný kruh.

Například bývalý klíčový boss zaniknuvší ROI (Romská občanská iniciativa) JUDr.
Emil Ščuka dnes vlastní síť středních škol, z nichž odešlo s maturitními diplomy
několik tisíc romských studentů. Je šéfem mezinárodní hudební konzervatoře, na
níž studují i „gádžové“ z celého světa. Avšak publicitě svých projektů se brání
za každou cenu. Dalších příkladů je celá řada.

Česká republika je v tomto směru v Evropě výjimečná.

Významní Romové mimo fotbal

Patrně v Čechách málokdo ví, že je u nás 250 až 300 tisíc Romů, o něco více je
jich ve Francii, více než dvojnásobek je ve Španělsku, více či méně po půl
milionech jich žije na Slovensku, v Rumunsku, v Turecku, v Maďarsku, v Srbsku,
až 800 tisíc v Bulharsku atd. To jsou čísla, která by měli přinejmenším zvažovat
politici už z hlediska množství voličů. V Čechách jsou Romové deklasovanou
skupinou, ale mají sílu zhruba 3,5% voličů (pokud k volbám přijdou). To může
rozhodnout volby, ale to se u nás jaksi nebere. V USA se tento „objem“ považuje
za přímo rozhodující.

Tato národnostní komunita však obecně rozhodně neusiluje o to, aby patřila mezi
nepodstatné. Jen v Čechách je všechno naopak, u nás je to „jen“ problém.

V šestačtyřicetimiliónovém Španělsku je voličská síla Romů pod 2%, ale tamní
politici to berou vážněji. Juan de Dios Ramírez Heredia byl v letech 1994 – 99
prvním Romem, který byl zvolen členem Evropského parlamentu. Pak založil Unión
Romaní, což je ve Španělsku vlivná politická síla.

V desetimilionovém Maďarsku mají Romové volební sílu zhruba 4%. První ženskou
romskou členkou Evropského parlamentu v historii se stala Viktória Bernáthné
Mohácsi, druhou Lívia Járóka.

Romové v Čechách kolikrát ani nevědí, kolik etnických větví romský národ vlastně
má. Od Chebu na východ a z evropského jihu na sever od Řecka až po severní Rusko
na poloostrově Kola jsou to Romové. V Dánsku, Německu, Švýcarsku a na severu
Itálie jsou to Sinti, v jižní části Itálie Romové. V Norsku jsou to Romanisael,
ve Švédsku a Finsku finští Kalové („černí“ Kalové). Ve Francii Manouche. Na jihu
Francie, ve Španělsku a v Portugalsku jsou to Iberijští Kalové. Ve Velké
Británii Velští Kalové a Romanichelové.

Slavný komik Charles Chaplin byl z poloviny Romanichel. Stejně jako dvojnásobný anglický držitel Oscara za filmovou roli Angličan
Michael Caine (1986 a 1999). Byť byl blonďákem. Slavný britský herec Bob Hoskins se hlásí k Sinti.

V původu Elvise Presleyho, největší světové hvězdy rokenrolu, se mísí původ
skotsko-irský, indiánský, a francouzsko-cikánský z etnik Sinti, „Black Dutch“,
Chicanere a Melingeous. Z náboženského hlediska se přidává i původ židovský. Buď
jak buď, nejúspěšnější borec v historii pop-music, který prodal přes miliardu
nosičů, má také cikánskou krev.

Podstatná je jedna věc – přiznaný cikánský původ mnoha významných světových
osobností není v kategorii výjimek, ale patří ke standardním genealogickým
údajům včetně oblasti výjimečných celebrit. Stejně jako že je někdo zcela či
zčásti Čech, Němec, Francouz, Švéd, Ital, Řek atd., ale i Indián, Kreol, Mestic
nebo Eskymák. Čeští Romové jsou buď vůči státu agresivní a nebo se za svůj původ
stydí. To není v pořádku.

Zpola cikánský původ měli např. Dán Schack August Steenberg Krogh, držitel
Nobelovy ceny za medicínu v roce 1920, lékař a zoofyziolog, brazilští prezidenti
Washington Luís Perreira di Souza (1926-30), jenž se hlásil se k etniku Calon
Gypsies, nebo Juscelino Kubitschek de Oliveira (1956 – 1961), jehož matka byla
Romka a dědečkem byl český Rom Jan Kubíček z Třeboně.

Slavný americký filmový herec Yul Brynner, držitel Oscara, byl po matce zpola
ruským Romem (narodil se ve Vladivostoku jako Julij Borisovič Briner). V roce
1977 byl jmenován čestným prezidentem Mezinárodní romské unie, v níž setrval do
své smrti v roce 1985 ve věku 65 let.

Kromě plejády světových muzikantů – především hráčů na strunné nástroje –
zpěváků, spisovatelů, politiků, historiků, umělců, novinářů či objevitelů
(zejména v anglických službách) – shledávají dějiny romského etnika i velmi
kuriózní záznamy. Například cikánka Cécilia María Sara Isabel Ciganer-Albéniz
(jejím otcem byl židovsko-moldavský Rom Aron Chouganov, jenž přijal jméno André
Ciganer) byla pět měsíců první dámou Francie. Byla totiž manželkou francouzského
prezidenta maďarského původu Nicolase Sarkozyho. Pak se s ní Sarkozy rozvedl a
později si vzal světoznámou modelku a zpěvačku Carlu Bruni.

Několik jedenáctek

Vzato čistě fotbalově, tak Romové by vytvořili – vzato optikou posledních dvou
desetiletí, v nichž se marketing, přestupové sumy a smluvní platy staly
určujícími parametry špičkového fotbalového byznysu – několik jedenáctek, které
by patřily do skupiny neporazitelných.

Čili pomineme „prehistorické“ případy, týkající se již zmíněného Raba (Rabbi)
Howella, neboť „malý Gipsy“ byl prodán po 192 zápasech v dresu Sheffield United
v roce 1898 do FC Liverpool za 200 liber a kariéru dohrál v Preston North End v
roce 1903 ve 34 letech po zlomenině nohy.

V nejvyšších soutěžích Portugalska, Španělska, Francie, Itálie, Řecka,
Bulharska, Rumunska, Turecka a dalších zemích působí stovky hráčů romského
původu. Co je tedy v Čechách špatně?

VIDEO

Článek vyšel v dubnu 2013 v časopise HATTRICK, publikováno se
souhlasem autora a vydavatele