Ač vám při rozhovoru Saša Krstić řekne, že spoluhráčům z kapely je šéfem jen na podiu, z každého jeho slova je zřejmé, že vládne lidem okolo sebe i v každodenním životě. Rozhodně se nejedná o nějakou domýšlivost. Saša je velice milý a skromný, ale ví, že „mistrem trubek“ se v těžké konkurenci nestanete jen tak a kromě talentu, kterého má na rozdávání, také musíte být důkladný a pilně trénovat. Orkestar Saše Krstića jsem měla možnost shlédnout během festivalu Khamoro 2013 hned třikrát (na dvou oficiálních koncertech a na čtvrteční afterparty) a každé vystoupení mnohonásobně potvrdilo Sašův výrok – „Cokoli hraju, hraju celým srdcem a celým tělem, nic ne jen proto, abych to zahrál.“
Z jaké vesnice pocházíte? A je tam tradice dechové hudby?
Pocházíme ze Srbska, ze Surdulice, konkrétně z vesnice Zagužanje. Tradice hráčů na dechové nástroje je tady opravdu dlouhá. Pochází odsud obzvláště hodně trumpetistů.
Hodně kapel se po proslavení odstěhuje do větších měst.
Vy jste zůstali v Zagužanje?
Ano, samozřejmě.
Vystupujete jen na samostatných koncertech a festivalech nebo ještě hrajete i na svatbách a různých oslavách?
Teď máme manažera, který rozhoduje o tom, kde budeme hrát. Vystupujeme víc na koncertech, ale taky na zábavách.
Mluvíte srbsky nebo romsky?
Mluvíme srbsky i romsky. Záleží jak kdy, ale určitě víc romsky, obzvláště mezi sebou v orchestru. U nás ve vesnici umí skoro každý romsky, takže i tam se bavíme většinou romsky.
Kdo jsou členové kapely – jste příbuzní?
Všichni jsme příbuzní. V té kapela hraje můj otec i můj bratr. Všichni jsme z rodiny a všichni jsme z jedné vesnice. Ve vesnici vždycky každý ví, kdo je v čem nejlepší a ten nejlepší trumpetista z nejlepších se stane šéfem kapely. Do kapely jsem si prostě vybíral ty nejschopnější hráče. Jsou potřeba tři trumpety (jedná se o trumpety „křídlovky“, v českém prostředí nezvyklé – pozn. red), tři baskřídlovky, heligón a buben.
Umí tedy každý z vás hrát na víc nástrojů?
Ano, já umím hrát na všechny dechové nástroje, které máme v kapele. Většina z nás umí hrát alespoň na několik nástrojů, ale nejvíc hrajeme na ty, které ovládáme nejlépe.
Je postavení všech členů v kapele rovnocenné nebo se víceméně jedná o Vaši doprovodnou kapelu?
Během koncertu jsou ostatní mým doprovodem. Musí se řídit takovým rytmem, jaký já udám a vůbec celkově mě poslouchat. Já jsem tím hlavním, kapelníkem, protože já jsem si ten orchestr založil. Ale jakmile koncert skončí, jsme všichni rovnocenní.
Jaká byla cesta od začátků ke slávě?
Založil jsem si tenhle orchestr v roce 2005 a od té doby existujeme ve stejném složení. Založit si orchestr byl vždycky můj sen, kterého jsem nakonec dosáhl. Takže je to vlastně můj orchestr, i když v něm hraje i můj otec, i můj starší bratr. K tomu, abychom se proslavili, nám moc pomohly ceny, které jsem vyhrál. Pak už se nám otvíraly dveře do zahraničí.
Proč jste si vybral stát se členem dechové kapely? Je Vám tento styl nejbližší? Nebo se v něm prostě trumpetisté dobře prosadí?
Jak už jsem říkal, u nás ve vesnici je hraní na žesťové nástroje tradicí, takže většinou ani nikoho nenapadne hrát na jiný nástroj. První co popadnete do ruky bývá trubka a nikdo o tom nepřemýšlí. A na nějaký typ žesťů hrají u nás skoro všichni.
Jak dlouhá je tradice hráčů na dechové nástroje ve Vaší rodině? S Vámi hraje otec, hrál na trumpetu i Váš děda?
Dlouhá, u nás už se to opravdu dá nazvat tradicí. To umění se předává z pokolení na pokolení. Hraje skoro celá rodina – táta, bratr, děda hrál, strýc hraje. Naše vesnice Zagužanje je známá obrovským množstvím hudebníků – je tam nejvíc muzikantů na počet obyvatel.
Ženy asi nehrají, co?
Smích. Někdy jen tak pro sebe, docela tomu rozumí, ale nikdy nehrají v orchestru a ani netančí na koncertech.
Jaká je Vaše nejranější vzpomínka, která se týká hudby?
Začal jsem se učit hrát na trumpetu ve čtyřech letech. Se starším bráchou si vzpomínáme, že jsem mu zahrál dva roky na to – bylo to na rozloučenou, když šel na vojnu. Ale já jsem se do toho pustil velmi brzy, například můj bratr byl starší, tak kolem devíti let, když začal hrát.
Ti z vás, kteří už mají děti, je učí na nástroje, aby pokračovaly v tradici?
Jasně! Já mám rok a půl starého syna, takže se zatím učit nemůže, ale až bude větší, až mu budou tak tři čtyři roky, určitě budu chtít, aby hrál. Mému synovcovi je šestnáct let a už dávno hraje. Většinou nakonec hraje dítě na stejný nástroj jako jeho otec, ale dost často začínají s trumpetou, protože je snadnější jí držet; není tak obrovská jako některé žesťové nástroje.
Jak se člověk stane „králem trubek“?
Za prvé musíte mít talent, za druhé hodně trénovat a za třetí pořád vystupovat na festivalech dechových souborů, kde se účastníte různých soutěží. A ty soutěže musíte vyhrávat!
Kteří lidé rozhodují o tom, kdo se stane králem trubek? Věřím, že v Srbsku se najde dost muzikantů, kteří výborně ovládají svůj nástroj. Jak je tedy určen ten nejlepší?
Na těch hudebních soutěžích je vždy nějaká porota, která o tom rozhoduje. Členové poroty jsou zkušení a uznávaní muzikanti. Pokaždé se volí nejen nejlepší trumpetista, ale také nejlepší bubeník, nejlepší kapela a další. Kategorie jsou tedy jak pro jednotlivce, tak pro celé kapely.
Ve chvíli, kdy se člověk stane pošesté králem trubek, kam výš ještě může mířit?
O moc lepší už být nemůžu, ale musím udržovat úroveň svojí kapely a taky je potřeba pořád hrát, aby se na nás nezapomnělo, abychom zůstali slavní. Je ale pravda, že je ještě jeden úspěch, kterého jsem zatím nedocílil a který bych si strašně přál – chtěl bych se stát takzvaným „mistrem trubek“. V Surdulici je taková deska, na kterou se vyryje vaše jméno, když se tím mistrem trubky stanete. O tuhle pozici se ucházejí všichni muzikanti z celého Balkánu. Nevyrývají se tam jen jména trumpetistů, ale také jiných muzikantů, kteří jsou nejlepší ve své kategorii. Já jsem již vyhrál dostatečný počet cen v juniorské kategorii, ale abych se mohl stát mistrem trubek, musím vyhrát tři ceny v juniorské kategorii a tři v seniorské. Zatím mám šest mezi juniory, ale jen jednu v kategorii starších, kam jsem se dostal před dvěma lety.
Musíte se někdy nutit k trénování?
Ne, vůbec nikdy. Úplně nejlíp v životě se cítím, když hraji. Nikdy mě nikdo do hraní nenutil, ani já jsem se nemusil nutit. Klidně můžu hrát třeba tři dny v kuse a pořád mě to bude bavit a nebudu unavený.
Dostali jste řadu ocenění. Které je pro Vás nejcennější?
Všechna ocenění jsou pro mě stejně hodnotná, ale nejdůležitější pro nás byla ta z Guči (slavný srbský festival trubek – pozn.red.), kde jsme vyhráli šestkrát, tedy pokaždé, když jsme tam vystupovali. Zásadní je také balkánský festival v Zaječáru, který se koná už tři roky, a teď během zatím posledního ročníku jsem vyhrál první cenu. Není pro nás důležité, jestli tu cenu dostanu já sám nebo celý orchestr, vždycky to bereme jako výhru pro nás všechny. Festival v Guči je důležitý pro nás i pro všechny ostatní dechové kapely, protože se o něm hodně ví po celém světě a jezdí na něj zástupy cizinců. Během těch několika dnů tam přijede víc než půl milionu lidí. Každým rokem se profesionalizuje, program je bohatší a bohatší a dnes je rozhodně považován za špičku v přehlídce balkánských dechovek. Je to tam skvělé, určitě doporučuji tam jet!
Někde jsem četla, že hrajete takové písně, které se Vám líbí a které jsou Vašemu srdci nejbližší. Jak si vysvětlujete, že některé písně Vás osloví víc než jiné? A dokážete je zahrát hned po prvním poslechu?
Nic co hraji, nehraji jen proto, abych to zahrál, ale cítím každý tón celým svým srdcem a celým svým tělem. A ano, jasně že dokážu všechno zahrát už po prvním poslechu.
Na jaký koncert z vaší kariéry vzpomínáte nejraději a proč?
To nemůžeme říci. V Praze jsme teď poprvé, ale jinak jsme už byli snad úplně v každé evropské zemi a ve všech se nám moc líbilo. Organizace je pokaždé skvělá a všichni se k nám chovají opravu pěkně. Všude se cítíme dobře a stejně tak tady na Khamoru.
Děkuji Ljilje Batovanje ze Slova 21 za překládání ze srbštiny.
