S Monikou Berkyovou o studiu, sociální práci a karmě

Pochází za západočeského malebného městečka Stříbra. Na Západočeské
univerzitě studovala sociální práci, které se několik let aktivně věnovala. Pro
mnoho stříbrských Romů a Romů ze širokého okolí je spojkou s úřednickým
aparátem. Romové k ní mají důvěru a obracejí se na ni s prosbou o pomoc v
tíživých životních situacích.

Monika Berkyová se narodila roku 1975 do romské smíšené rodiny. Zatímco její
matka je slovenská Romka, jejíž rodina pochází z Nové Lesné od slovenského
Popradu, otec patří do skupiny maďarských Romů. Jelikož Moničini rodiče žili
během prvních let jejího života u rodičů otce v severočeském Duchcově a pro děti
už nebylo v domě místo, ujala se jí krátce po narození stříbrská babička, která
ji vychovávala až do devíti let. Zde ale nepramení jen počátky velmi silného
vztahu s babičkou Margitou. Výchova milujících prarodičů postavila Monice do
cesty řadu překážek, které musela překonávat zejména po nástupu do první třídy.
Jelikož s ní její prarodiče mluvili jen romsky a školský systém v průběhu
minulého režimu nebyl pěstování romského jazyka příliš nakloněn, měla Monika
problémy s porozuměním probírané látce a byla očima učitelů nahlížena jako
opožděná. Učitelé prarodiče přesvědčovali, aby na Moniku mluvili pouze česky a
romštinu pověsili na hřebík. Monika se ale začala v kolektivu českých dětí
jazyku rychle učit, a tak se v průběhu dalších ročníků situace změnila. Stala se
jednou z dobrých žákyň.

My tě tu nechceme

Když ji po základní škole kvůli jedné trojce nevzali na vytouženou školu pro
zdravotní sestry, zbortil se jí svět. „Strašně jsem to obrečela. Vůbec jsem
nevěděla, co se mnou bude.“ Objevila se ale možnost studovat pětiletou Obchodní
a manažerskou střední školu v Sokolově, kterou Monika zakončila maturitou.
„Věděla jsem, že po této škole ještě nic neumím, a tak jsem využívala možností
různých rekvalifikačních kurzů. Nejvíc mě zaujala sociální práce. Té jsem se
také posléze začala aktivně věnovat,“ vzpomíná. Strávila dva roky v Praze, kde
absolvovala řadu kurzů na sociální a terénní práci a udělala si pedagogické
minimum.

Po své pražské etapě dostala příležitost na Okresním úřadě v Tachově, kde tři a
půl roku fungovala na pozici poradce pro národnostní menšiny. Po jeho zrušení
přešla na sociální odbor Městského úřadu ve Stříbře, odkud ale po půl roce z
vlastního rozhodnutí odešla. „Mé kolegyně nesnesly, aby vedle nich pracovala
Romka s lepším vzděláním, než jaké měly ony samy. Jako jedinou mě umístily o
patro výš a dělaly mi samé naschvály. To mi za to nestálo.“ Nastoupila proto do
Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje, kde pracovala čtyři roky
jako terénní sociální pracovník. Byla tak jediný pracovník tohoto druhu, který
se staral o sociálně slabé ve Stříbře a jeho okolí. „Měla jsem toho strašně moc.
Vůbec se to nedalo zvládat. Stačilo se projít po stříbrském náměstí a hned jsem
měla čtyři kauzy.“

Cikán na ZČU

Ve svých jednatřiceti letech se rozhodla pokračovat ve studiu sociální práce na
Západočeské univerzitě v Plzni. Jako Romka se i na univerzitní půdě setkávala s
řadou nepříjemností:“Když jeden můj profesor například řekl při přednášce slovo
Cikáni a zahlédl mě, zarazil se. Ve třídě nastalo obrovské ticho. Já jsem se
jenom usmála a řekla jsem, že to nevadí, že to slovo znám.“

Během studia absolvovala dvouleté kurzy psychologie a grafologie. „Ráda bych
pracovala pro policii a pomáhala jim s analýzou rukopisu obviněných,“ vysvětluje
Monika.

Školu ale musela z osobních důvodů přerušit stejně jako zaměstnání sociální
pracovnice. V současné doba žije s manželem a dvěma syny ve svém novém domě
nedaleko Stříbra. Do školy se vrátí až v příštím akademickém roce. „Místní
Romové si myslí, že jsem blázen. Pořád se ptají, k čemu mi ta vysoká škola bude,
když tady není práce. Ani má rodina mě během studia moc nepodporuje. Já ale vím,
že to dělám hlavně pro sebe. Už proto se chci do školy vrátit.“

Monika z Eastwicku

Monika má odmalička cit pro transcendentní věci. Už jako malá dokázala
předvídat, co se lidem kolem ní přihodí. S rostoucím věkem začal její „dar“
sílit. Před dvěma lety se Monika rozhodla své schopnosti využít. Začala
případným zájemcům provádět, jak ona sama říká, diagnostiku karmy. Přicházejí za
ní lidé z celé země, aby jim pomohla skrz analýzu jejich předchozích životů
vyřešit problémy. Lidé se tak mohou nejen dozvědět, kým v minulém životě byli,
ale mohou se i zbavit svých psychických problémů stejně jako například bolestí
páteře nebo nohou. „Vůbec nevím, kde se ti lidé berou. Každý týden mi ale volá
několik lidí, od právníků po lékaře. Musím je až odmítat. V tom mi pomáhá cit
pro odhalení, kdo je schopen pravdu pojmout. Kdo je na ni připraven. Poznám to
podle hlasu a zvuku jména.“

A co si Monika nejvíce v životě přeje? „Abych dobře vychovala svoje děti. Aby z
nich byli slušní a spokojení lidé, kterých si budou ostatní vážit.“