Romská doktorandka Jana Hejkrlíková: Obě strany by se měly naučit koukat na lidi kolem sebe jako na lidi, nikoliv jako na příslušníky jiného etnika

Jana Hejkrlíková studuje na Filozofické fakultě Západočeské univerzity obor
Moderní historie a ve volném čase vede skautský oddíl. Na první pohled jako
Romka sice nevypadá, ale protože děti na základní škole znaly její maminku,
stala se obětí šikany. "Děti, které jsou šikanované z důvodu etnické
příslušnosti, slyší z mnoha stran uštěpačné poznámky, pomluvy či nadávky. Je to
běh na dlouhou trať, neboť podobné poznámky patrně uslyší celý život," říká v
rozhovoru Jana Hejkrlíková, podle které by se měli všichni naučit koukat na lidi
kolem sebe jako na lidi, nikoliv jako na příslušníky jiné etnické skupiny.

Na jaký směr historie se zaměřujete v rámci postgraduálního studia na Filozofické fakultě Západočeské univerzity?

Studuji obor Moderní historie, která je počítána od Velké francouzské revoluce. Můj prvotní zájem je tibetská historie v maoistické éře v letech 1950 až 1976. Tibet je stále aktuální téma. Povědomí o tamních poměrech ve zmíněné době je u nás stále malé a navíc zastíráno značným množstvím propagandistických a nepravdivých informací. Nejvíce mne zajímá otázka tibetského odboje a angažmá CIA v Tibetu. Ráda bych časem podpořila vyvrácení stereotypního pohledu na Tibeťany, neboť nebyli pouze pasivními obětmi. Na území Tibetu vzniklo rozsáhlé odbojové hnutí.

Mimo tibetskou otázku mám také zájem o historii Romů, především v období druhé světové války. O toto téma se zajímám samozřejmě z velké míry proto, že se jedná o část mých kořenů. V kvalitní historiografické práci jsou v této oblasti stále mezery. Do budoucna bych se také ráda zaměřila na Romy, kteří aktivně bojovali proti nacistickému režimu, neboť o těch se toho ví opravdu málo.

V jakém prostředí jste vyrůstala? Pocházíte ze vzdělané rodiny? Jak se na Vaši snahu studovat dívali Vaši rodiče a ostatní příbuzní?

Vyrůstala jsem s oběma rodiči. Otec měl střední školu s maturitou, maminka se původně vyučila. Když jsem chodila na základní školu, mamka si dodělala dálkově maturitu a následně nastoupila na vysokou školu. Její studium však musela předčasně ukončit, protože táta vážně onemocněl a musely jsme se o něj s mamkou velmi starat. Mám tři o mnoho let starší sourozence. Jeden bratr má maturitu, sestra odborné učiliště a druhý bratr vystudoval bakaláře. Moje rodina mě ve studiu vždy velmi podporovala. Vzdálenější rodina, kde je stupeň vzdělanosti nižší, si mého studia cenila a troufám si říci, že si vždy velmi vážila, čeho jsem dosáhla.

Domníváte se, že Vaše cesta až na vysokou školu byla, jakožto pro Romku, obtížnější než pro Češku?

Na první pohled jako Romka nevypadám, takže například na vysoké škole, která je v podstatě velmi anonymní prostředí, o mém původu většina lidí neví. Na prvním stupni základní školy samozřejmě spolužáci znali mou mamku. Věděli proto, že jsem Romka, a tak jsem si šikanou prošla. Šikanu z různých důvodů zažila velká spousta dětí.

Děti, které jsou šikanované z důvodu etnické příslušnosti, slyší z mnoha stran uštěpačné poznámky, pomluvy či nadávky. Je to běh na dlouhou trať, neboť podobné poznámky patrně uslyší celý život. Moje mamka naštěstí v té době pracovala jako sociální pracovnice, tedy pro ni nebyl problém šikanu náležitě řešit a vyřešit. Nebýt toho, patrně by mi tyto zážitky zcela zošklivily školu a chuť dál studovat. Po zbytek základní školy a na střední škole jsem už takové problémy neměla.

Chodila jsem na Waldorfskou základní školu a Waldorfskou střední školu, která se mimo jiné aktivně snaží, aby k takovým excesům nedocházelo a aby děti poznaly i jiné kultury než svou vlastní. Nicméně je pro mě nepříjemné a často až ubíjející neustále kolem sebe slyšet nadávání na Romy od lidí, kteří neví, že jsem Romka a většinou o Romech nic neví. V takové chvíli se většinou rozhodnu, že s dotyčnými lidmi se už nebudu setkávat. Ale děti, které to slyší na základní škole, nic takovéto udělat nemohou…

Co by podle Vás měli udělat Češi i Romové pro zlepšení vzájemných vztahů?

Na tuto otázku, žel, neexistuje žádá jednoduchá odpověď. Nechtěla bych se proto zamýšlet nad
tím, co by měl udělat stát, ale co můžeme udělat sami. Obě strany by se měly naučit koukat na lidi kolem sebe jako na lidi, nikoliv jako na příslušníky jiné etnické skupiny. Kultura a dejme tomu i mentalita jsou sice v některých věcech odlišné, ale to je i mezi samotnými Romy nebo příslušníky jiných národů. Poté je potřeba „ty druhé“ poznat. Nejdůležitější je mít vůli a chuť vzájemné vztahy zlepšit.

V čem, podle Vás, obohacuje romská kultura českou?

Hodně často se setkáváme s tím, že hlavní věc, kterou Romové obohacují Čechy, případně jiné majority, je hudba. Jde o tradiční romskou hudbu, ale i o gypsy jazz, který mám velice ráda. Osobně si myslím, že romská kultura nabízí ještě mnohem víc. Například obohacuje jazyk různými neologismy. Ve svém okolí navíc pozoruji zajímavý jev. U mnoha neromů se při setkání s romskou kulturou, ve smyslu hudby, tance či tradic, objevuje zájem o poznání své vlastní kultury. Co se týče mentality může romská kultura obohatit českou svým smyslem pro humor. Romové vědí, jak na ně společnost nahlíží, a právě z těchto velmi palčivých témat si dokážou dělat legraci.

Jaké máte koníčky?

Koníčků mám mnoho. Jedním z hlavních je hudba. Oba moji rodiče byli a dosud jsou muzikanti. Sama hraji na příčnou flétnou, zpívám a působím ve dvou kapelách. S mamkou také jednou za rok pořádáme v Příbrami folkový festival Příbramský huntík Zdeňka Hejkrlíka. Dále ve volném čase pracuji jako dobrovolník se skupinkou dětí s různými problémy v mezigeneračním centru Totem v Plzni. V neposlední řadě velkou část mého času vyplňuje skauting. V Příbrami vedu koedukovaný oddíl dětí ve věku základní školy. A když mi zbude čas, ráda jej věnuji cestování.

Čemu byste se chtěla věnovat po dokončení studií?

To je otázka, kterou asi nemá rád žádný člověk studující historii. Rozhodně bych se chtěla historii věnovat dál, ať už by to bylo třeba v univerzitním či středoškolském prostředí, nebo někde v muzeu či výzkumném ústavu. Ráda bych také pracovala s neodbornou veřejností , která má o historii zájem, neboť se na tomto poli dá využít mnoho výukových forem. Nicméně každý student historie ví, že jeho budoucnost po dostudování je velmi nejistá, a tak se nechám překvapit.