Romové jsou děti okamžiku, říká Tyc

Romská vdova s devíti dětmi z Českých Budějovic se dostala do svízelné situace. Po smrti manžela ji úřady vystěhovaly na ubytovnu a chtěly jí děti odebrat.

Její životní příběh inspiroval režiséra Zdeňka Tyce k natočení snímku El Paso. „Od skutečnosti jsme se odchýlili hodně, film není portrétem Valérie Pužové. Přesto si myslím, že se do něj podařilo dostat esenci jejího života,“ řekl režisér.

Pužová sama ve filmu nehraje a poprvé ho zhlédla až minulý týden na slavnostní předpremiéře spolu se všemi svými dětmi. Dnes se jí už vede lépe. „Bydlím teď v podnájmu. Na moje děti nikdo nemá právo a nikdy nikdo neměl důvod mi je brát,“ uvedla.

* Pane režisére, co vás nejvíc zaujalo na osudu Valérie Pužové?

Tragédie, která se jí stala. Ovdověla, byla postavená do nové životní situace – jednala s úřady, školou. Předtím jen milovala, vychovávala děti a vařila a najednou se stala náčelníkem malého kmenu. To se mi zdálo fascinující. Přišlo mi pak takové vnuknutí, že by to mohl být hraný film. Návštěvy u ní mi ho potvrdily.

* Jak jste se poprvé setkali?

Potkali jsme se na ubytovně ve dveřích. Řekl jsem jí o mém záměru, že bych jí rád pomohl. Nemohl jsem jí sice dát peníze ani konkrétní pomoc, ale myslel jsem si, že by se mi mohla svěřit a že na konci by mohl být hraný film. Postupně mi pak začala odhalovat karty svého osudu.

* Co všechno jste spolu zažili před natáčením?

Šel jsem s ní třeba nakoupit a cítil jsem, že je to vůbec poprvé, kdy s ní nějaký muž jde nakoupit v roli pomocníka. Věděl jsem, že to do filmu nepoužiju. Byl jsem s ní samozřejmě na charitě, u soudu, choval jsem se k ní rovně a měl jsem pocit, že ona mi nelže.

* Vídáte se i teď, když je film hotový a Valérii se daří lépe?

Někdy sem přijedu a všechno je růžové, jindy zase úplně černé. Přeci jen, manžel tam chybí a klubko dětí kolem ji vždycky někam svede. Oni se klidně zadluží, mají tužby být hezky oblečení. Ale přes všechny problémy jsem zastáncem toho, aby se rodina snažila být pohromadě.

* Film má otevřený konec, přesto vyznívá optimisticky. Věříte, že si společnost se soužitím s Romy poradí?

Po malých krůčcích určitě. Věřím na děti, na práci s nimi, na vzdělávání Romů. Zároveň už dnes mají hodně dobrých vzorů – kapely Gipsy. cz, Guločar, což dříve neměli. Ti jsou respektovaní, mají peníze a ostatní to může někam postrčit. Romové jsou děti okamžiku, nezajímá je, co bude zítra. V něčem je to krásné, ale pro soužití v naší společnosti zároveň dost složité.