Romeo Franz: Evropa musí být místem pro všechny lidi, kde nemá rasismus a diskriminace co dělat

Rozhovor s Romeo Franzem, 46 letým houslistou, klavíristou a skladatelem.
Romeo Franz v roce 1991 založil svou první kapelu, Romeo Franz Ensemble, roku
2012 složil skladbu „Mare Manuschenge“, která od té doby zní u památníku romským
obětem nacismu. V roce 2011 vstoupil do Strany zelených a stal se aktivním
politikem. Do té doby byl předsedou Zemského svazu německých Sintů Porýní-Falc a
členem představenstva Centrální rady německých Sintů a Romů. Ve volbách do
parlamentu, které se konaly 22. září 2013, kandidoval ve svém volebním kraji na
šestém místě, což bohužel nestačilo k tomu, aby se do Spolkového sněmu
probojoval.

Existuje nějaký okamžik nebo nějaká událost, která vás přiměla k tomu,
stát se aktivním politikem, tedy překročit hranici angažmá běžného občana v
rámci možností občanské společnosti?

Byl jsem dlouho aktivním obhájcem občanských práv a místopředsedou Zemského
svazu německých Sintů ve spolkové zemi Porýní-Falc. Díky této činnosti jsem
nasbíral řadu zkušeností, pracoval jsem s lidmi, kteří se nacházeli v obtížné
situaci, kteří potřebovali pomoc a podobně. To bylo období, kdy jsem se toho
hodně naučil. Vstoupit do některé z politických stran jsem se rozhodl v momentě,
kdy jsem zjistil, že můžu jako člen nějakého svazu dosáhnou pouze omezených změn
– a dál se nedostanu. Čili že člověk je vždy v pozici prosebníčka, nemůže o
ničem sám rozhodovat.

A tak mi časem došlo, že takhle to dál nejde, že tímhle ničeho víc nedosáhnu.
Pak jsem se rozhodl vstoupit do politiky. Mimo jiné díky své práci v Zemském
svazu Sintů jsem nasbíral hodně zkušeností s různými stranami a mohl jsem si tak
o nich udělat přesný obrázek. A Strana zelených pak byla stranou, se kterou jsem
měl nejvíc společných bodů.

Takže žádný konkrétní moment, kdy jste se rozhodl vstoupit do politiky,
jste neprožil?

K tomu rozhodnutí jsem došel postupně. Vždycky jsem to tak nějak cítil,
například když jsem podával žádosti o podporu různých projektů, kupříkladu v
oblasti vzdělávání jak konkrétních skupin lidí, tak v oblasti interkulturního
vzdělávání.Celá léta jsem rok co rok odesílal žádosti, které ale nikdy nebyly
schváleny. A já jsem kvůli tomu nemohl ty projekty realizovat, nemohl jsem
pracovat s lidmi, s mládeží… Pak mi bylo jasné, že narážím na určitou hranici.

A proč jste si vybral zrovna Stranu zelených? K tomu je třeba dodat, že v
České republice se zelení do parlamentu nedostali. Mohl byste své rozhodnutí
vysvětlit českým čtenářům z německého úhlu pohledu?

V Německu se zelení do parlamentu dostali. Je to strana, která existuje už
přes třicet let. V Německu a u svých voličů si vybudovala dobrou pozici. Jak už
jsem řekl – díky mé dřívější práci jsem nasbíral mnoho zkušeností a Strana
zelených zkrátka nejvíce vyhovuje mým nárokům ohledně lidských práv, práv menšin
a nakládání s životním prostředím. A proto jsem se celkem rychle rozhodl pro
zelené.

V Česku mělo letos na kandidátce zelených místo celkem devět Romů a Romek…

To svědčí o tom, že jsou zelení pro tuto menšinu velmi důležitou stranou,
která otevřeně a upřímně zastupuje jejich zájmy. Rozhodnutí těchto kandidátů je
toho jasným důkazem.

Když si člověk před volbami otevřel webovou stránku Strany zelených ve
vašem volebním kraji Ludwigshafen, okamžitě mu pohled padl na vaši fotografii.
Na kandidátce jste byl na dobrém místě, šestý v pořadí, i když jste členem
Strany zelených teprve tři roky. Proč tomu tak podle vás je?

Je to možná tím, že jsem díky své politické činnosti a jako hudebník docela
známý. Jak v Německu, tak také zde, v mém regionu. Díky svému aktivismu mám také
určité zkušenosti. To na tom má, myslím, také určitou zásluhu. Další věc je, a
to vám říká zcela podle pravdy, že při vnitrostranických volbách proti mně v mém
volebním kraji hlasoval jen jeden člověk. To znamená, že v naší straně vládla
obrovská míra akceptace a velká vůle k tomu, nominovat zástupce Sintů jako
kandidáta do parlamentu.

A o dva týdny později, když jsem se na zemském sjezdu ucházel o konkrétní
místa na kadidátce, umístil jsem se na třetím místě mezi muži. To znamená, že
zelení mají pro menšinu Sintů velké pochopení. A to vyjadřují tím, že se nestydí
za to, že se zasazují za práva této menšiny, že mají ve svých řadách i jejich
zástupce, ale že to naopak dávají otevřeně najevo! Myslím si, že to je pro
společnost úžasné poselství.

Myslíte si, že se zelení v Německu nemusejí obávat ztráty voličů, když si
zvolí sintského či romského kandidáta?

Toho se Strana zelených v Německu nemusí obávat. Tato strana je známá jednak
svou snahou o ochranu životního prostředí a jednak tím, že se velmi silně
zasazuje za práva menšin. A to každý volič zelených ví.

To souvisí s mojí další otázkou, a sice, že zelení mají i zástupce jiných
menšin – nejlepším příkladem je předseda s tureckými kořeny Cem Özdemir. Jsou to
ale zástupci menšin, které v porovnání se Sinty v Německu nežijí tak dlouho. Čím
to je, že Sintové mají tak malé zastoupení v politice?

Věc se má tak: my Sintové žijeme v Německu už přes šest set let. Naše životy
velmi silně zasáhl holocaust. Ale ani po druhé světové válce se nám nedostalo
příliš velkého uznání. Němečtí Sintové a Romové, kteří se po válce vraceli do
Německa, nebyli přijati s otevřenou náručí, naopak, byli dále diskriminováni. Za
péči o přeživší holocaust byly v západním Německu často zodpovědné stejné osoby,
které předtím organizovaly transporty.

Genocidu Sintů uznal až v roce 1981 kancléř Helmut Schmidt v reakci na
hladovku, kterou tenkrát držel Romani Rose s dalšími přeživšími v Dachau. Tím
jsme jako menšina ztratili mnoho času, protože jsme se nepodíleli na
společenském životě. To trvalo velmi dlouho. Nejprve jsme si vybudovali občansky
aktivní základnu. Centrální rada německých Sintů a Romů a jednotlivé zemské
svazy se postaraly o to, aby byli odškodněni lidé postižení holocaustem. I když
někteří čekají na odškodnění dodnes. Nyní Sintové i němečtí Romové pomalu
získávají dostatečné sebevědomí a mají i vůli k tomu, angažovat se v politice.

A to je to hezké na mé kandidatuře. Díky ní jsem už přesvědčil některé Sinty,
aby vstoupili do nějaké demokratické strany a byli v politice aktivní.

Kolik znáte mezi německými Sinty a Romy politiků, které jste inspiroval?
Jste pro ostatní vzorem?

Znám čtyři Sinty a jednoho Roma, kteří jsou členy německých politických
stran. Jeden je u CDU, Křesťanské demokratické unie, jeden u sociálních
demokratů, jeden ve straně Levice a dva ve Straně zelených. To je, myslím,
skvělá věc.

Mám také svůj protějšek v Bulharsku, jmenuje se Orhan Tahir a je právník,
člen Strany zelených. Těsně poté, co jsem v dubnu Bulharsko navštívil, také
kandidoval do parlamentu. Takže je vidět, že tento signál, totiž že je dobré se
angažovat v politice, má dobrou odezvu v rámci naší menšiny.

Přidávají se další, kteří chtějí něčeho dosáhnout. Dostávám také e-maily a
zprávy na Facebooku, ve kterých mi lidé gratulují a říkají, že se sami dají do
práce. To považuji za hodné pozornosti a myslím si, že už jen kvůli tomu byla
moje kandidatura opravdu úspěšná – bez ohledu na výsledek.

Jak je to s neněmeckými Romy, například s těmi, kteří se do Německa
přistěhovali z jižní nebo východní Evropy? Dočetla jsem se, že je v politice
chcete také zastupovat. Zároveň ale chcete jasně dát najevo, že neněmečtí Romové
mají jiné potřeby a jiné osudy než němečtí Sintové a Romové. Ale pokud budete
jako německý Sinto mluvit za Romy-emigranty, nepovede to naopak k další
homogenizaci?

Vidím to trochu jinak. Pojem Sintové a Romové existuje pouze v Německu. A
protože toto dvoudomé označení máme, vyvstává pocit, že žádné rozdíly mezi Sinty
a Romy neexistují, že to je homogenní skupina. To je ale opravdu omyl. Například
němečtí Sintové v Německu žijí už přes šest set let, němečtí Romové dvě stě let.

Dál máme Romy, kteří sem přišli po válce nebo po pádu berlínské zdi v letech
1989-1990. A ti k německým Sintům a Romům nepatří, je to mnoho různých
heterogenních národnostních skupin. Každá z nich je národnostní menšinou, která
v nějaké zemi může žít až osm set let – například v Srbsku. V těchto zemích mají
svou vlastní romskou kulturu, stejně jako máme v Německu kulturu sintskou. Také
jejich jazyk je jiný. A těchto rozdílů si musí být vědoma i většinová část
společnosti. Není možné, aby se například problematika přistěhovaných Romů hned
automaticky ztotožňovala s německými Sinty. Myslím, že se to děje často, přičemž
pak dochází k další stigmatizaci těchto lidí. Proto vidím jako svůj úkol lidem
vysvětlit, že jsou mezi těmito skupinami rozdíly.

K vašim oblastem patří migrační a integrační politika. To ale vlastně není
tak úplně samozřejmé – ani vy ani vaše rodina k přistěhovalcům nepatříte,
smím-li to tak říct. A v tomto ohledu to tedy není přímo vaší osobní
záležitostí…

Vnímám jako svůj osobní úkol pomáhat lidem. Nejen proto, že jsou Němci nebo
Sintové či Romové. Jde mi o to, být oporou i přistěhovalcům a lidem, kteří do
Německa přicházejí. Mám zkrátka takovou potřebu, protože jsem se díky svým
zážitkům a zkušenostem naučil, jak je to hrozné, když člověk musí zažívat
rasismus a vyloučení ze společnosti. Proto jsem si dal za cíl, zastávat se všech
menšin, které jsou diskriminované, postavené mimo společnost bez možnosti se na
jejím dění podílet.

Mně osobně se slovo integrace moc nelíbí. Radši mluvím o inkluzi, protože to
mnohem lépe vystihuje, čeho chtějí dosáhnout menšiny nebo zkrátka lidé, kteří
jsou sociálně vyloučeni. Ti si totiž přejí být součástí společnosti, jejími
právoplatnými členy.

Co vaší kandidatuře říkala vaše rodina, rodiče?

Mé rodině se velmi líbí, co dělám. Moje rodina je totiž jedním z faktorů,
díky kterým jsem si vypěstoval zájem o politiku. Rodinní příslušníci mě k ní
vlastně přivedli tím, jak žili – byli mým vzorem. U nás byl nacismus věčným
tématem. Moje rodina ztratila během holocaustu šest příbuzných, a těm jsme
určitým způsobem – jak to mám říct – zavázáni. A na základě těchto událostí a
zážitků jsem získal zájem o politiku. Proto mě má rodina také plně podporuje,
schvaluje, co dělám, a dodává mi sílu – a to je velmi důležité.

Jak už jsem říkala, také v Česku máme Romy a Romky, kteří kandidovali do
parlamentu. Chtěla bych se vás na závěr zeptat, jestli jim chcete něco vzkázat?

Velmi rád! Chtěl bych jim vzkázat, že to považuji za skvělé, že jsou
politicky aktivní. Že si přeji, abychom drželi spolu, abychom mohli společně
přispět k vývoji evropské společnosti. Že Evropa musí být místem pro všechny
lidi, kde nemá rasismus a diskriminace co dělat.