Roman "Jamal" Hanák: Vedle bídy a bolesti dětí ze sirotčince mi mé touhy přijdou směšné
V Indii je nyní podruhé a jak říká, „na Indii vás nic nepřipraví, realita šokuje, mění hodnoty.“ Když se nyní Roman Hanák ohlíží zpět, sebekriticky přiznává, že jeho odhodlání vydat se do Indie s projektem na podporu indických sirotků do jisté míry vedlo ego – touha něco si dokázat. „Potom, jakou bídu a bolest vidím u dětí, se kterými jsem každý den, mi mé touhy přijdou směšné.“
Před pár lety se na jedné z pražských přednášek duchovního učitele Sri Brahmama, který vede v Indii ašrám, starobinec a sirotčinec se školou, seznámil s možností podpořit tamější sirotky adopcí na dálku. Roman si prohlížel nástěnku s fotkami dětí, toto první setkání ho nechalo celkem chladným, ale nezapomněl na něj. Po roce ho jeho tehdejší nenaplněný život dovedl k tomu, že do Indie napsal. „Odpověděli mi, že můžu přiletět a zkusit pracovat s dětmi.“ Roman neváhal, založil facebookovou stránku a začal přidávat první výzvy s fotkami dětí, které by lidé v Čechách mohli podporovat. Během jeho druhého dlouhodobého pobytu v Indii začala Romanův projekt Jamalovy děti zaštiťovat nezisková organizace Projekt Šance, která se zaměřuje na pomoc dětem bez rodinného zázemí.
V sirotčinci, kterému se rozhodl pomáhat, žije přibližně sedmdesát dětí a nachází se v průmyslové zóně, takže děti jsou tu fakticky izolovány od okolního světa a Roman za nimi musí dojíždět z šest kilometrů vzdáleného místa. Mají zde zajištěny základní potřeby jako bydlení, stravu, oblečení, ošetření, školní docházku, tím to však končí. „Snažím se toho být součástí, pomáhat jim, ale pak jsem tu také jako funny Jamal, který je bere na výlety. Jsou to takové nadstandardní věci, které však jsou pro ně hodně důležité.“
Každé pondělí mají děti ve znamení ovoce – Roman dětem nakupuje a připravuje ovocné saláty – ovoce tyto děti v sirotčinci jinak nemají. Také pro děti chystá přednášky s názvem s Jamalem kolem světa, do kterých zahrnuje téma ekologie a vede děti k zodpovědnějšímu přístupu k přírodě. „Snažím se dětem vynahradit to, co jim indické podmínky berou, a přitom se snažím je navést na tu správnou cestu.“ Z financí, které získá, nenakupuje dětem pouze hmotné radosti, ale také z nich platí veškeré výlety. Organizuje jak menší výlety, tak i ty větší jako např. výlet nočním vlakem k moři. „Děti poprvé viděly moře. Některé ani v životě neseděly ve vlaku.“ Na dosud největší výlet vzal Roman celou školu. „Objednali jsme autobus a jeli jsme do duchovního města Tiruvannamalai, ve kterém se nachází posvátná hora Arunachala.“
V sirotčinci žije spousta dětí se zcela odlišnými příběhy. Jsou tu děti, které přišly o rodiče třeba z důvodu dopravní nehody, ale také děti, které rodinu mají, ale rodina se o ně nemůže anebo nechce starat. Roman vypráví, jak chlapečka Sumandera odvedla jeho matka před ašrám a řekla mu, že se pro něj vrátí, ale už nikdy nepřišla. „Žije ve velké nejistotě, což mu neskutečně láme jeho psychiku a je to na něm hodně poznat. Pořád doufá, že se jeho matka jednou vrátí.“ Pokud se rodiče nemohou o dítě starat z důvodu extrémní chudoby, musí být nejdříve posouzena jejich životní situace přímo u Sri Brahmama, který sirotčinec vede.
Návštěvy rodičů a příbuzných jsou možné, ale ne velmi časté. „Je pár rodičů, kteří by se o dítě rádi starali, ale jsou na tom tak, že musí žebrat, aby přežili. Občas své dítě navštíví, třeba v neděli, pořádně ho vykoupou, vyperou mu oblečení a dají si s ním oběd.“ V sirotčinci žijí také dva sourozenci, od kterých otec odešel a oni vyrůstali jenom s matkou a s babičkou. Staršího chlapečka poslali do sirotčí školy a matka si mladší holčičku nechala doma a starala se o ni. Naneštěstí matka svou situaci psychicky neunesla, polila se benzinem a zapálila se. Když to holčička viděla, objala ji a popálila si půlku těla. Obě děti teď žijí spolu v sirotčí škole.
Roman bolestně vnímá, jak těmto dětem chybí empatie, prostá pozornost. „Chybí jim pohled do očí, který tyto děti pohladí na duši a ukáže jim, že je chápeme.“ Také podotýká, že to samé chybí i dětem v dětských domovech u nás. Proto možná nejdůležitější Romanova práce, kromě otevírání jejich obzorů a zajišťování pestřejší stravy, spočívá v tom, že je tam prostě jen pro ně, věnuje se jim, povídá si s nimi a aspoň na chvíli jim dává zapomenout na prožitá traumata. Zároveň mu zážitky s dětmi poskytují dostatek materiálu k tomu, aby dárcům formou statusů s fotografiemi nebo i živých přenosů z místa ukázal, že jejich finanční příspěvky mají smysl.
Roman se v lednu vrátí po půl roce do České republiky. Zatím nic konkrétního do budoucnosti neplánuje. Chtěl by se věnovat dětem v dětských domovech tady u nás. Uvažuje o využití tohoto projektu v rámci podpory dětských domovů v České republice. Mimo jiné má zájem věnovat se oblasti romské kultury a žurnalistice. „Až tady mě to přimělo hrabat se ve svých romských kořenech. Hledám tu srovnání a snažím se sám sebe poznat.“
Nicméně, i když Roman bude v Česku, podpora dětí v Indii bude stále aktuální. Pokud se chcete zapojit do pomoci dětem v sirotčinci, můžete přispět na transparentní účet 1152391760267/0100 neziskové organizace Projekt Šance, která Romanově iniciativě poskytla formální zázemí, a nebo sledujte facebookové stránky Jamalovy děti, kde se můžete dozvědět o aktuální sbírkové výzvě. Třeba té, jak zajistit lepší vzdělání pro nadaného chlapce Mubaraka.
Článek vyšel v časopise ROMANO VOĎI. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi. Více na www.romanovodi.cz.
