Robert Tonelli: Romské děti potřebují vidět vzory, být aktivní a chtít

Děcka z Býchor, Krnska, Jihlavy a Potštejnu vyrazily na 4 dny do Prahy!
Přijely na pozvání romského festivalu KHAMORO, který se v Praze konal již po
osmnácté! Zajímavostí je, že doprovodný projekt Khamoro Kher vede Robert Tonelli
(32), olašský Rom, který vyrůstal v dětském domově a později v pěstounské rodině. Jak to měl s romstvím on? Jaké jsou jeho vzpomínky na
domov a co by pro mladou romskou komunitu mělo být nejdůležitější?

Můžeš nám říct něco o sobě?

Myslím si, že můj život je velmi
zajímavý a krásný, minimálně
tím vším co jsem musel zvládnout,
překonat a přetrpět.
Už od malička jsem vyrůstal
v dětském domově, poté si
mně osvojila v deseti letech pěstounka,
se kterou mám velmi
dobré vztahy dodnes. Jako
malé dítě jsem byl velmi zlobivý,
neposlušný a velmi špatně
jsem se učil. Ve 12 letech jsem
neuměl číst, pořádně psát,
mluvit a koktal jsem. Moje
pěstounka, kterou oslovuji
„MÁMO“ si se mnou dala neskutečnou
práci. Učila se se
mnou, doučovali mně učitelé,
spolužáci i sourozenci. Byl to
neskutečný boj, ale myslím
si, že jsem to zvládl. Důležité
však bylo „chtít“.

Dnes mi je
32, vystudoval jsem vysokou
školu, obor mezinárodní
vztahy a evropská studia a od
září nastupuji na další studijní
obor politologii na Metropolitní
univerzitě v Praze. Velmi dlouho
jsem pracoval ve školství
s romskými dětmi, nyní však
pracuji na Ministerstvu obrany
ČR. Zajímám se o problematiku
národnostních menšin. Abych
nezapomněl, mám nejkrásnějšího
syna na světě, jmenuje se
Robin a jsou mu dva roky.

Zajímalo by mě, kdy sis začal
uvědomovat své „romství“?
Máš své vzory?

Své „romství“ jsem si začal
uvědomovat až na Romské
střední škole sociálně právní
v Kolíně, kdy jsem sám sobě
kladl otázky typu: Kdo jsem?
Co jsem? Kam patřím? Tím,
že jsem byl dlouhé léta v DD
a poté vyrůstal v náhradní rodinné
péči, jsem přišel o svojí
identitu, kterou jsem po 20
letech opět získal a plně si jí
uvědomil. Myslím si, že děti
v dětských domovech svojí
identitu ztrácejí. Považuji za
velmi důležité, aby se s dětmi
v dětských domovech mluvilo o tom, kdo jsou. Noční můrou musí být pro
každého člověka, když neví kdo je a kam patří. Jsem velmi hrdý
na svojí národnost, na to,
že jsem ROM. Dnes je mým
vzorem americký prezident Barack Obama.

Jak to vypadalo v dětském
domově, kde jsi vyrůstal, před
18 lety?

Dneska jsou domovy na rodinné
bázi, já jsem to zažil
v době, kdy jsme v deseti lidech
spali na pokoji a kde byla
jedna klubovna pro všechny.
Bylo to rozdělené na kluky
a holky, a v domově nás bylo
okolo 60. Měli jsme tři skupiny
A, B a C. Jako dítě jsem
byl hrozně zlobivej. Byl jsem
jako kluk, který se probudí v
džungli a neví, co má dělat,
neví kde je a jak se chovat. Ty
děcáky dnes jsou úplně jiné. Když to vidím, říkám, že jsou
bomba! Předtím tam byl řád,
který musel člověk striktně dodržovat.
Když jsi nepříšel v osm
na snídani, tak si měl smůlu,
když jsi nejedl tohle – tak čau…

Vzpomínáš si na výchovu v
dětském domově? Měl jsi tam
nějaké vzory?

V době, kdy jsem byl v dětském
domově se moc o výchově
mluvit nemůže. Celý princip
ústavní výchovy byl poněkud
jiný a velmi odlišný od nynějšího
uspořádání a posazení
dětských domovů v zákonném
pojetí. Vyrůstal jsem s o dost
staršími kluky (15, 16, 17).
Dělal jsem to, co jsem viděl
u těch starších. Velkou změnou
byla pro mě pěstounská
rodina, ke které jsem se dostal
ve svých 12 letech. Vzory
jsem v DD neměl. Ale musím
podotknout, že tam byla teta
jménem Milena a paní kuchařka
Petra, které jsem měl
velmi rád. Láska je ten cit, který dětem z dětských domovů
chybí. Já ho měl, i když
v malé míře.

Co bys vzkázal konkrétně
romským dětem?

Aby všichni chodili do školy!!!
Škola je základ života. Vím, že
některé děti to mají velmi těžké,
ale existují nadace, spolky,
které podporují nejrůznější
školní aktivity, volný čas.
A možná bych si dovolil apelovat
i na rodiče, aby dbali více
na školní docházku svých dětí.
Vzdělání je ten klíč k budoucímu
úspěchu.

A všem dětem v dětských
domovech?

Všem dětem v dětských domovech
vzkazuji jediné: Jděte
si za svými sny, jděte si za
svým cílem. Učte se, vzdělávejte
se a buďte aktivní ve
všem, co děláte. Někdo rád
tancuje, hraje fotbal, někdo
umí dobře jazyky, vzdělávejte
se v tom, co umíte a co Vás
baví. Promluvte si s vychovateli,
myslí to s Vámi dobře.
A nezapomeňte, jsem tu pro
Vás. Když budete chtít, přijedu
za Vámi, miluju Vás.

Rozhovor byl publikován v
časopisu Zámeček