Iveta Horváthová se z myšlenek na sebevraždu, depresí i zkušeností bezdomovce snaží dostat malováním

Originální malířka Iveta Horváthová se narodila 1. 7. 1967 a prožila celý život v České Lípě. Svět barev byl pro ni odjakživa vším, už jako osmiletá dívenka vyhrávala jednu školní soutěž za druhou. Malování ji neopustilo ani v době, kdy se několikrát ocitla bez domova. Dnes osmačtyřicetileté Ivetě zpestřují obrazy její každodenní život a přinášejí radost nejen jí samotné, ale také blízkým a veřejnosti. Během své umělecké kariéry vystavovala svá díla nejen v Čechách, ale i v zahraničí.  Její poslední výstava „Dvojí osobnost“ byla uvedena během Světového romského festivalu Khamoro 2015. Jako umělkyně Outsider Art představila své obrazy i v prestižní galerii Cavin-Morris v newyorském Soho.

Vaše díla hýří barvami, jsou veselá, ale ne všechno bylo ve vašem životě takto radostné, spíš bych řekla, že se s vámi život zrovna dvakrát nemazlil. 

Máte pravdu, nemazlil. Vyrůstala jsem od samého dětství celkem ve třech dětských domovech. Jednoduché to opravdu nebylo. Mám sice sedm sourozenců, ale neznáme se. Já jsem druhorozená, prvorozený je můj bratr Milan, pak mám sestru Marii, ale ostatní sourozence jsem nikdy nepoznala, jen o nich tuším. Naposledy jsem viděla svoji rodinu, když mi bylo asi osm let. Ale nedávno se přihodilo, že Marie si mě vyhledala díky internetu a zkontaktovala mě přes Fokus. Sešli jsme se na začátku srpna. Ale naše setkání zprvu vypadalo jako happy end, ale pak se ukázalo, že se nejednalo zrovna o šťastné rozhodnutí sejít se po tolika letech. Shodly jsme se, že bude nejlepší, když věci zůstanou tak, jak celá ta léta byla. 

Moje matka měla nějaké problémy a nechtěla mě, pohodila mě kdesi na ulici. Kurátoři, tak se tehdy říkalo sociálním pracovníkům, mě našli a odvezli mě do dětského domova. Máma si mě občas brala na letní prázdniny. Celé dětství jsem vyrostla v domově, nikdy jsem se odtamtud nedostala do jiné rodiny, která by si mě chtěla osvojit nebo adoptovat. 

Těžké to bylo, ale člověk nějak vyrostl a něco vydrží. Horší bylo žít na ulici. Dřív jsem pracovala jako tkadlena v jedné textilní továrně, vydržela bych tam dodnes, ale po šesti letech mě propustili pro nadbytečnost. Bez rodinné podpory a finančních prostředků jsem se ocitla v roce 1991 poprvé na ulici. Lidí jsem se stranila, občas jsem zašla na polévku do Armády spásy, ale nebylo mi to příjemné, potkávala jsem tam hodně zanedbané lidi, zavšivené, měli různé nemoci… A já si říkala, že já se o sebe umím postarat sama a znovu se o to taky pokusím. Vydržela jsem na ulici žít rok a pak se znovu postavila na vlastní nohy, odstěhovala se do Prahy, kde jsem ve Fakultní nemocnici Motol našla uplatnění jako sanitářka. Po roce se stejná situace opakovala a já se opět ocitla bez střechy nad hlavou, bez peněz, sama a na ulici. Tahle éra trvala dva roky. Jsem ráda, že už je to za mnou a já zase žiju v rámci možností spokojený život.

Nemohla jsem se vykoupat a neměla kam složit hlavu. Člověk stále řešil, co bude jíst. Ale vždy mi Ježíš poslal v těchto těžkých chvílí někoho, kdo mi pomohl a přivedl mě opět na správnou cestu. Například moji kamarádku, se kterou jsem se seznámila, když jsem docházela do kostelního sboru. Moc mi pomohla najít v sobě víru, víru v Ježíše. Vždycky mi říkala, abych věřila v Ježíše Krista, že on mě vyslyší a pomůže mi. A já začala věřit a pomohlo mi to. Pokaždé jsem se seznámila s lidmi, kteří mě nějak ovlivnili a také pomohli. Stávalo se, že mi občas vypomohli i finančně.

Tenkrát, když jsem pracovala na dětské hematologii jako sanitářka, tak to bylo velmi těžké. Nešlo o fyzickou práci, ta náročná nebyla, ale… byly tam děti, které umíraly, často. Byly tam děti těžce nemocné, některé bez naděje na uzdravení a já je potkávala každý den v práci a bylo mi z toho úzko. Ráno jsem viděla Marušku a Aničku a druhý den byly jejich postýlky prázdné. Umřely. Rozumíte? Prostě umřely. Cítila jsem se mizerně. Už jsem z toho začínala mít psychické problémy, ozývaly se úzkosti, chtělo se mi brečet a nemohla jsem to ze sebe dostat. Pak jsem se zhroutila a už se do práce nevrátila, dostala jsem totiž výpověď. Takže jsem putovala z psychiatrie podruhé na ulici. A tak jsem si zabalila pár věcí a emigrovala do Francie. 

Bylo to před sedmnácti lety, tuším, že v roce 1998. Necítila jsem se tu už dobře. Zažívala jsem diskriminaci, která mi na náladě nepřidávala. Nikdo se se mnou nechtěl bavit, pomoct mi, vyslechnout mě. Od majority jsem slýchávala, jak mám táhnout za Cikány, že chci dostávat invalidní důchod, mít úlevy a takové nesmysly. A od Romů zase, že mám jít za bílýma, protože já nejsem Romka, která zná jejich jazyk a kulturu. Nikam jsem nepatřila. 

Krátce. Deset dní. Pak mě vrátili zpět. Ale popořádku. Podařilo se mi prodat obrazy, protože i když jsem byla na ulici, tak jsem docházela do sanatoria v Bohnicích a tam byla komunita lidí, lékařů, sestřiček a pacientů a všichni jsme malovali. Vydělala jsem si nějaké peníze a část z nich jsem použila na cestu autobusem. Tenkrát to bylo dva tisíce korun. A když jsem tam přijela, tak jsem se ze všeho zhroutila přímo v pařížském metru. Nevydržela jsem to. Odvezla mě ambulance. Vyšetřili mě a nic nezjistili. Což bylo v pořádku, já problémy se srdcem ani žaludkem neměla. V ruce jsem držela slovník a řekla jim, že mám psychické problémy, snažila jsem se jim vysvětlit situaci a říct jim, že chci zažádat o azyl. Odvezli mě na tamní psychiatrickou kliniku, kde jsem pobyla deset dní a poté byla vrácená do Česka s tím, že mám okamžitě zahájit léčení. Což se i stalo. Následně jsem byla vyhozena i z toho Fokusu, kam jsem docházela malovat, a začala bydlet v Akropoli. 

Nevím jak dnes, ale tenkrát jsem tuto možnost dostala. Díky tomu jsem si vlastně zachránila život. Pronajala jsem si přímo v Akropoli malinkou místnost a bydlela tam asi pět šest let. Když jsem našla venku koberec, tak jsem si ho vzala. Někdo mi dal zase přikrývku, polštář, lednici atd. Natahala jsem si tam všechno, co jsem potřebovala k životu. Platila jsem tam tisícovku za nájem z malinkého důchodu, který mi byl v té době přiznán.

Neléčila jsem se. A přišla také mánie. Provázely mě halucinace, různé bludy, stavy úzkosti. Ale nikdo mi to nevěřil. Každý mávl jen rukou a řekl, že jsem silná osobnost a že se z toho určitě dostanu sama. Ale ve skutečnosti jsem se prala sama se sebou a nevěděla, co si počít. Jedině, co by mi bylo pomohlo, kdyby mě dovedli k lékaři. Ale málokdo si řekne, půjdu a pomůžu. Naposledy mi třeba pomohl dostat se k lékaři můj terapeut, který poznal, že se mnou není něco v pořádku. Jindy to podchytím sama, ale někdy potřebuju pomoct zvenčí.

Musela jsem se ptát, obcházet, zajímat se o pracovní nabídky. Stejné to bylo i v případě nemocnice. Zeptala jsem se a ono to vyšlo. 

Poprvé? Asi když mi bylo osm let. Tehdy se mi líbily ilustrace v čítance a zkoušela jsem si malovat něco podobného na papír. Malování jsem se začala více věnovat až v dospělosti. Bylo to na popud lékaře z psychiatrické léčebny, kde jsem byla hospitalizována v době, kdy jsem se pokusila spáchat sebevraždu. Tenkrát mi bylo dvacet let. Vzpomínám si, jak mi řekl, ať se zkusím vymalovat z „depky“, a já to zkusila. Nemalovala jsem vůbec tak, jak by si někdo představoval, pod mými štětci vznikaly portréty známých umělců nebo různé karikatury. Doktor mi tehdy řekl, že mám talent a že bych v tom mohla pokračovat. A vidíte, já v tom opravdu pokračuji. Za tu dobu jsem namalovala spousty obrazů, některé jsem darovala přátelům a jiné zas prodala. Oblíbené vystavuji pro veřejnost. Nedávno mi například skončila výstava, která běžela v rámci Světového romského festivalu Khamoro 2015. Ale nejen tady v Čechách mám výstavy, i v Americe měli možnost lidé prohlédnout si mé obrazy. V Lednu jsem vystavovala sérii obrazů v prestižní galerii Cavin-Morris v newyorském Soho jako umělec syrového stavu, nebo chcete-li Art brut či Outsider Art. Vystavovala jsem tam mezi ostatními jako jediná z České republiky. Obrazy tam zůstaly a jsou k dispozici nejen k prodeji, ale také k dalším galeriím. 

Na život jsem si sáhla hned několikrát. To je smutný. Opravdu smutný, já vím. Ale u mě to pramenilo z mých rodinných problémů s matkou a otcem. 

Naposledy to bylo v dubnu 2014. Podřezala jsem si žíly. Ale spolykala jsem i prášky a pořád tu jsem, já nevím proč? Tolikrát jsem se pokusila spáchat sebevraždu a Ježíš mě tu nechává, proč to netuším. Po tom pokusu o sebevraždu jsem se musela zase jít léčit. Byla jsem tam čtrnáct dní a po pár týdnech se tam zas vrátila.

Otec umřel ve vězení na rakovinu. Matka žije, je jí dnes přes sedmdesát let, ale nestýkáme se, nic o ní už 40 let nevím.

Nikdy. Nebyl důvod. 

Všude. Občas když jdu po ulici, rozhlížím se kolem sebe a hned mě něco napadne. Doma okamžitě sednu ke stolu a maluji. Na mých obrazech můžete vidět i „hlavy“ politiků, například prezidenta Zemana nebo premiéra Sobotky. Vycházím také hodně ze svého života. Ale mé obrazy jsou i tematické. Kromě obrazů píšu i povídky pro dospělé. Přiznám se ale, že nejsou v romštině, neovládám ji. Napsala jsem povídek už několik, má oblíbená se jmenuje Marťanka a vznikla zcela spontánně. 

Od osmi let mám schizofrenii. Mé psychické problémy se od té doby čím dál víc prohlubovaly, až jsem jednoho dne vybouchla jako papiňák. Právě od těch dvaceti let, kdy jsem se pokusila vzít si život, se léčím jako duševně nemocný pacient. Když jsem se cítila vysloveně špatně, měla jsem mánii, tak jsem své obrazy trhala, ničila a pak jsem je dávala po kouskách dohromady. Nemoc mě ovlivňuje na každém kroku. Proto možná i má poslední výstava nese název Dvojí osobnost.

Maluju, potřebuju to ze sebe dostat a vyjádřit, co cítím. Například v roce 2014 jsem nakreslila sérii svých autoportrétů, které znázorňovaly můj postupný stav. Necítila jsem se dobře a v mých obrazech to lze vidět. 

Jasně, máte pravdu. Ale nejen fixy, také třeba tužkou, křídou, temperami, ale i vodovými barvami. Používám také olejomalbu na plátně. 

Chtěla bych se podívat na Kypr a tam malovat lidi. To by mě opravdu bavilo.