Rapper Bonus: Sám černou nocí a proti proudu

AKA Bourek AKA Martin Tvrdý, pravým jménem Martin Hůla je hudebník, rapper, písničkář a DJ. Stál za tvorbou kapely Sporto a v poslední době vystupuje s projektem Martin Tvrdý Trio. Za svou druhou LP desku s názvem Náměstí míru dostal v roce 2012 cenu Apollo. Jeho osobitý styl je směsicí vlivů, které se v jeho hudbě objevují, od tichého zpěvu písničkáře až po rozzlobený rap, hraje si s mnohovrstevnatostí zvuků a velmi důležitou součástí jsou při tom vždy texty.

Časopis Romano voďi s ním udělal rozhovor, který přinášíme.

Ve svých textech často kritizuješ protiromské nebo vůbec všeobecně rasistické nálady a projevy nesnášenlivosti v Čechách. Z čeho při tom vycházíš? Co tě k tomu vede? Máš nějaké vlastní zkušenosti s některou z menšin, jejími členy nebo třeba skrze přátele? Kde je v tomhle tématu „tvé místo“?

Jedna věc je, že to vnímám jako postoj, který by měl být normální. Rozumím, proč je pro společnost kapitalismu výhodnou strategií ukazovat na chudé a házet vinu na menšiny, ale už nerozumím tomu, jak je možné, že na to tolik lidí skočí. Ze svého života nemám žádný takový ten špatný zážitek, o kterých se vždycky mluví ve smyslu: „nejsem rasista, ale vadí mi cikáni pro to a to“. Vyrůstal jsem v Kostelci nad Černými lesy a tam není žádná velká romská komunita, je tam pár rodin, které jsou ale stejné jako gádžové. Jako děcka jsme nic kolem toho neřešili, nikdo tam nic takového neřešil. A je to tam pořád stejné, vlastně ještě lepší. Zrovna jsem se dozvěděl od táty, že si tam nějací černoši otevřeli autoopravnu.

Byl jsem kdysi v Indii a tam člověk pochopí, jak moc si děláme předsudky a jak moc se navážíme do věcí, o kterých vůbec nic nevíme. Snažím se čím dál tím víc lidi vůbec nesoudit, lidi, které znám a můžu chápat jejich pohnutky, ale přijde mi úplně šílené soudit někoho, kdo je kulturně odlišný. Tamní etnika nebo náboženské skupiny a sekty spolu koexistují, navíc jsou tam kasty, které to člení jiným způsobem a člověk vidí šíři těch různých východisek a toho, jak spolu musí fungovat.

Taky mě zrovna dneska napadlo, proč si třeba někdo myslí, že když nějací lidé žijí v nějaké cizí zemi, proč by měli mluvit jejím jazykem, respektive proč by mezi sebou nemohli mluvit svým vlastním jazykem, to je tu klasický postoj, takové to „naučte se česky.“ Já necítím žádný velký vztah k tomu, že jsem Čech a nijak se neidentifikuji se státem. Dělám věci česky, protože se je snažím dělat lokálně, což mi přijde důležité, ale je v pořádku, když si nějaká komunita zachovává svůj jazyk, protože ten jazyk je vlastně to nejvíc, co má.

Mohl bys vyprávět nějaký příběh, který by se týkal diskriminace, ať už vlastní nebo někoho blízkého?

Sám jsem byl vždycky trochu outsider. Ale šlo o běžné věci. Vyrostl jsem v netypickém prostředí. Táta si v 80. letech udělal doma galerii, takže to, co jsme doma měli a neměli se dost lišilo od ostatních, navíc jsem nosil brýle a ráčkoval. Ale k diskriminaci… tak třeba naše zvukařka Manča je šikanovaná ostatními zvukaři, protože je mezi nimi jediná holka. A podobné to bývalo i na koncertech. Holčičích kapel vlastně moc není, a když už někdy nějaká byla, tak kolem toho byly hrozné šovinistické kecy.

Je docela zajímavé, že konkrétně v pražské hardcore-punkový scéně není ani jeden homosexuál a mně strašně vrtá hlavou, jak je to možné, jestli je to tím, a asi to tak je, že ta komunita je latentně homofobní, takže pokud tam nějaký homosexuál je, bojí se s tím vyjít ven. Přijde mi zvláštní, že by tam žádný nebyl, protože já jich znám spoustu, ale žádného z tohohle prostředí, zatímco třeba v Německu existuje vyloženě hardcore queer festival. Možná to není přímo diskriminace, ale určitě nějaká její podprahová forma.

A pak mě ještě napadá historka mého táty. Když byl v Praze Ginsberg, na obálku nějakého časopisu ho vyfotili, jak vystoupil z letadla jenom v nějakém ponchu a teniskách. Několik večerů se pak potkával s lidmi ve Viole a táta, který ho četl, se s ním taky chtěl setkat, ale nepustili ho tam, protože neměl kravatu.

V písničce Dětem zpíváš „Good Night White Pride“. Jde jen o vlastní iniciativu nebo se nějak znáš s lidmi kolem tohoto hnutí v Čechách? 

Znám. Ondřej, který točí ta videa s olympioniky, se mnou hraje v kapele a taky zpívá v té písničce "Sám černou nocí". Mně vždycky přišlo důležité to podporovat a být nějak aktivní. A tohle je nenásilný, kulturní způsob, který vyjadřuje, jak je to smutné, že se o tom vůbec musí mluvit. Prostě „je smutný když musíš dětem připomínat, na co by neměly zapomínat.“ Tohle by mělo být automatické a všechny kapely by to měly podporovat.

Sám máš dva syny. Přemýšlíš někdy o tom, jak jim tahle témata jednou vysvětlíš a přiblížíš? Dostali jste se k nim třeba už někdy?

Tak Kašpar je ještě úplně maličký, jsou mu dva roky, ale Prokop měl velké štěstí, že začal chodit do školky, která je fakt multikulturní. Měli tam dva Vietnamce, Inda, holčičku Lucíu z Brazílie, tuším, a teď přišel třeba Rus. Mluvili většinou česky. Na první pohled byli odlišní, ale děti to prostě neřeší. Chodím s ním do kina na různé pixarovské a jiné filmy a tam se vlastně často ta témata odlišnosti objevují. Práškovací letadýlko, které chce být akrobat, Kung-fu Panda, který se navzdory očekávání všech stane bojovníkem a tak. Je to vlastně pořád ten starý motiv Hloupého Honzy, který je upřímný a hodný a díky tomu to dokáže. Jsem docela rád, že má v oblibě Šmouly, jejich společenství je dokonale heterogenní a zároveň drží pohromadě, umí a musí spolupracovat.

Tvoje písničky oslovují většinou mladé lidi a ty sám v jedné z nich říkáš, že nechceš být učitelem. Měl bys pro mladé lidi nějaký vzkaz?

Myslím si, že by se neměli nechat manipulovat, že by neměli být apatičtí a hlavně by neměli být jako jejich rodiče. Měli by se snažit něco říct a něco vytvořit.

Asi nejsilnější z tvých písniček, která se dotýká tématu diskriminace a nesnášenlivosti, je skladba „Sám černou nocí“. Vznikla prý údajně přes noc. Stál za ní nějaký konkrétní popud?

Spíš nápad. Jedno pondělí v létě, kdy byla skoro každý víkend média plná zpráv z nějakých fašistických pochodů, jsem slyšel v rádiu tu písničku Tučného a najednou mi to začalo dávat nový smysl. Vzpomněl jsem si na amerického básníka ze 40. a 50. let, Langstona Hughse, který se zabýval černošskými otázkami, přičemž často používal motiv promluvy Černocha před tím, než ho zlynčují. A najednou to tu bylo: „pověste ho, že byl jinej, že tu s náma dejchal stejnej vzduch…“

Z té písničky jde opravdu mráz po zádech, asi hlavně proto, že když si jí někdo poslechne jen povrchně, bude se soustředit na refrén a závěrečnou část, jejíž nápěv jsi právě převzal od Tučného, může si jí klidně vyložit přesně obráceně. Černá noc je mnohovrstevnatou metaforou. Máš na svojí tvorbu a případně konkrétně na tuhle skladbu nějakou zpětnou vazbu, ať už pozitivní nebo negativní, od náhodných posluchačů, případně i od nějakých Romů nebo příslušníků jiné menšiny?

Od Romů nemám vůbec žádnou, ale když jsem to udělal, dali to na idnes a tam pod tím byla debata o asi stodvaceti příspěvcích, kde jsem se dozvěděl, že jsem režimní umělec apod. Když jsem udělal pozvánku na „Brno blokuje“, tak se objevily i výhrůžky od nácků. Je sranda pozorovat na festivalech chlapy z ochranky, který jsou často sympatizanti nácků a když slyší „na stage si beru Good Night White Pride“, tak zpozorní a je vidět, jak je jim to nepříjemný. Hráli jsme letos byli na festivalu v Poličce a tam dělali ochranku Romáci, to bylo bezvadný.

V hudbě máš, myslím, velmi osobitý styl, těžko zařaditelný pod nějaký žánr, naopak životní filosofiií ses přihlásil k subkultuře zvané Straight Edge. Mohl bys čtenářům přiblížit, o co jde a proč právě Straight Edge?

Být Straight Edge je pro mě hodně osobní. Prostě mi vyhovuje být střízlivý. Týká se to všech drog, ale alkohol je podle mě velké téma, protože je tolerovaný a právě tím i nebezpečný, a navíc je to šílený byznys, takže když na to přistoupíme, tak jsme zase o něco víc součástí systému. Nechci to úplně hrotit, protože taky používám elektriku a tak, ale myslím, že alkohol je zajímavý právě kvůli tomu, že se stává společenskou normou. A těžké je to pak třeba, když má strejda narozeniny a všichni přijedou a dají si frťana a on ti řekne: „tak snad mě neurazíš.“ Anebo pak jsou absurdní situace,  kdy někde jsi a říkáš: „já si dám vodu.“ A ostatní se tě ptají: "Ty řídíš?", nebo: "bereš antibiotika?" A ty se musíš nějak obhajovat. Je to vlastně taky forma diskriminace.

Takže celý ten můj přístup má vlastně dvě roviny. Jedna rovina je ta samotná střízlivost, která je mi příjemná, protože je produktivní a zároveň je to výzva, třeba psychická, protože si musím najít jiný způsob, jak relaxovat, musím si najít jiný způsob, jak překonávat obtíže, jak překonávat stud a je to vlastně takové dobodružnější, třeba někoho oslovit, když se stydím. Druhá věc je ale to, co stálo v pozadí myšlenky Straight Edge. Je to o tom, dělat něco, co se od tebe nečeká, co není normální. Pro ty kluky tenkrát v Americe to bylo tak, že nejenže nepili a nefetovali jako ostatní děcka, ale oni ani nedělali výtržnosti, nervali se na koncertech, nechodili dělat bordel někam na ulici. A nedělali to proto, že společnost od nich jakožto od punkáčů přesně tohle čekala, protože potom by bylo strašně snadné je „onálepkovat“, ale oni to prostě nedělali, a tím šli proti proudu.

Neděláním, to je pěkný.

Jo, je to vlastně občanská neposlušnost. Gándhí vždycky říkal: neútočte na Angličany, muste udělat něco, co nečekají; a tenhle princip nenásilí byl důležitý, protože ve chvíli, kdy by se postavili silou, tak by Angličané měli důvod použít větší represi zpátky, ale když to neuděláš, tak jim vlastně vyrazíš ty zbraně z rukou. Jedním z Gándhího témat v boji za nezávislost byl koloniální monopol na výrobu soli. V roce 1930 uspořádali Indové nenásilný pochod na solné doly v Dharasaně. Místo aby na Angličany zaútočili, tak spoustu hodin postupovali řadu za řadou a nechali se tlouct, aniž by vůbec zvedli ruku k obraně. Jejich ženy je ošetřovaly a oni znovu a znovu dostávali. Nakonec britské impérium nevydrželo nátlak tisku a svědomí. I tohle je pro mě princip Straight edge.

VIDEO