Radek „Gipsy“ Banga: Po třicítce se člověk hodně uklidní

Otázky novinářů na soužití Romů a většinové společnosti ho už začínají unavovat. Necítí se prý jako odborník na takzvanou romskou otázku, do které ho žurnalisti údajně často pasují. Jednu dobu se dokonce takovým rozhovorům úplně vyhýbal. Jak je ale z našeho rozhovoru zřejmé, situace Romů v Česku ho zneklidňuje, a přiznává, že čas od času uvažuje o emigraci. A zřejmá je ještě jedna věc. Radoslav Banga, který v únoru s novými členy Gipsy.cz natočil nový klip k singlu Žigulík, se za poslední dekádu změnil k nepoznání. Jako člověk i interpret.

Jak moc se podle tebe za posledních deset let změnila osobnost Radka Bangy?

Neuvěřitelně. Je to obrat o sedm set devadesát stupňů. Po třicítce se člověk hodně uklidní, nevnímáš svět tak sebestředně – a to ti taky pomůže ho chápat. Hodně mě změnila i moje manželka. Když jsi s někým, s kým si rozumíš a koho miluješ, to tě prostě musí proměnit. Ale pochopitelně v principu se některé věci nezměnily, jsem to pořád já. Myslím si ale, že jsem si za tu dobu vytříbil názory na svět, vztahy, lidi…

Pořád si myslíš, že tři čtvrtiny Romů kradou a fetují, jak jsi tehdy před devíti lety řekl v rozhovoru pro Romano voďi?

Dneska bych už to řekl asi jinak. Podle mě jsou tři čtvrtiny Romů pasivní. Jezdím po školách napříč republikou a pozoruju to, vidím ty romské děti i jejich rodiny. Romové podle mě zanevřeli na tenhle svět, a trvá to už dlouho, nikam se neposouváme. Těch faktorů, které tuhle situaci způsobily, je strašně moc. Od nacismu, komunismu až po přístup evropských států, které Romy přes čtyři sta let odstrkují na okraj společnosti. A samozřejmě roli v tom sehráli i samotní Romové, kteří neměli dost ambicí na to, aby na tom okraji nebyli. Je to komplexní problém, který nejde vyřešit ze dne na den.

To bezpochyby, nicméně přemýšlíš často třeba o receptu, jak by Romové mohli být ve společnosti vnímáni lépe? Z nejrůznějších průzkumů vyplývá, že naprostá většina Čechů by si za svého souseda nepřála hlavně Roma.

Přemýšlím o tom často a možná bych i věděl, jakou cestou jít. Na druhou stranu, některé věci prostě nezměníš. Máme v sobě – já i ty – takovou tu vrozenou romskou lenost, se kterou musíme bojovat víc než třeba Češi. To je prostě geneticky dané.

Geneticky dané? Ve vší úctě ke tvé manželce – o kolik méně musí ona jako Neromka překonávat lenost? Skutečně záleží na tom, jestli jsme Romové?

Myslím si, že jako Rom budu chtít víc žít pohodově a nebudu myslet na to, co bude zítra. To je podle mě takový typický znak Romáka – nedomyslet následky svýho jednání. Já jsem taky takový. Přiznávám, že dokážu rozfofrovat deset tisíc litrů za noc, ale je to strašně nezodpovědné. To je důležité si uvědomit. Nemyslet jen na to, že si to jen teď užiju, a to, co bude zítra, mange jekh… (romsky „je mi to jedno“, pozn. red.).

Když už mluvíš romsky – jak moc ses za posledních deset let naučil jazyk svých předků?

Když na mě někdo mluví, tak mu rozumím. Tím, že nemám s kým aktivně mluvit, tak už se to pořádně asi nenaučím nikdy. Snažím se s Romáky romsky mluvit, kdy to jen jde, ale moc příležitostí není. Je pravda, že se s Romy moc nescházím, nemám na to čas, hodně pracuju.  

Co ti teď tedy zabírá nejvíc času?

Tak je to samozřejmě hudba – to je moje alfa omega. Hodně času věnuju pochopitelně Gipsy.cz, ale taky jsem se vrátil ke skládání hudby pro další české interprety, teď třeba pro Lucku Bílou nebo Hanku Zagorovou. A jak už jsem naznačil – jezdím taky po školách v rámci jednoho preventivního programu. Je toho hodně…

Když se vrátíme k tomu, jak moc ses změnil za posledních deset let – kam se ztratila ta agresivita, která tě provázela na začátku hudební kariéry?

Je to věkem a láskou – to je podobná odpověď jako na to, jak a proč jsem se za poslední dekádu života změnil. Když se pak ve třiceti podíváš, co jsi v osmnácti plácal, tak se tomu zasměješ.

Směješ se některým tvým ranějším textům?

No jasně. Byl jsem hodně naivní, ale tehdy jsem to tak prostě cítil. Byl jsem rebel, viděl jsem svět jinak. Nepopírám, že ve mně nějaká agresivní energie byla, protože jsem to neměl úplně jednoduché, asi jako každý mladý Romák tady. Doma to taky nebylo bůhvíjak super, takže jsem to všechno ventiloval přes rap. Až pak později člověk pochopí, že to chce víc rozvahy, než něco plácne. Ale na druhou stranu to tehdy v těch osmnácti bylo super, nebál jsem se toho. Tenkrát mě to bavilo, to už je teď pryč.

Do jaké míry měl na onu agresi ve tvých textech podle tebe vliv tvůj vztah k rodičům? Připomeňme, že potom, co jsi s nimi v patnácti odmítl odjet z Prahy do Chomutova, žil jsi několik měsíců na ulici…

Lidi si myslí, že jsem byl rebel kvůli tomu, že jsem se vzepřel mámě a tátovi. To ale není pravda. Já jsem jen nechtěl žít život, jaký žili oni. Nedokázal jsem se ztotožnit s jejich stylem myšlení, s tím, čemu já říkám negativní romipen – to „cigánský uvažování“. Nikdy toho rozhodnutí nebudu litovat, protože teď bych byl úplně jinde. A tohle se snažím předávat i těm mladým Romům. Snažím se jim vysvětlit, ať se nebojí oddělit od toho špatného.

A nechybí ti ten takříkajíc opravdový rap? Je evidentní, že styl, který teď reprezentujete a sami ho označujete jako „gip-hop“, se blíží spíše popu…

Myslím, že člověk po třicítce už nemůže dělat standardní model hip-hopu, protože tomu nemůže věřit. Může to dělat jen člověk, který bude sám sobě lhát, nevyvinul se, nebo chce vydělat prachy. Když mi bylo osmnáct a pod pódiem šílely patnáctiletý buchty, tak jsem to považoval za super. Ve dvaadvaceti už to bylo divné, v osmadvaceti jsem si říkal, že pode mnou stojí děti. Teď je mi skoro třicet dva a vím, že chci dělat něco smysluplnějšího. Nechci předávat negativní energii, ale spíše nabíjet lidi dobrem, i když vím, že to není moc populární a paradoxně tě za to lidi spíš odsoudí. Pro mě není problém udělat nějakou strašně vulgární písničku a vím, že ty děti to budou milovat. Já ale další generace nechci takhle ovlivňovat.

Jak v tomto ohledu podle tebe přemýšlí třeba takový Rytmus? Jeho texty jsou vulgární a děti ho skutečně milují.

Myslím si, že on rozumí tomu, jak to funguje, ale podle mě mu je tohle úplně jedno. Nepřemýšlí nad tím, jak a koho může ovlivňovat. Pro mě je třeba strašně trapná situace, když za mnou přijde devítiletá holčička s tím, abych ji zazpíval „jeden černej kluk, hledal takhle šuk“. V tu chvíli si uvědomím, že by to mohla být moje dcera. A tohle bych své děti určitě nechtěl učit.

Je zřejmé, že největšího vrcholu jste s Gipsy.cz dosáhli v letech 2005 – 2006, když jste vydali song Romano hip-hop. Tehdy se dostal i do MTV World Chart Express a získal řadu cen. Myslíš, že něco takového ještě přijde?

To se nedá odhadnout. My jsme teď udělali třeba Žigulíka a ten funguje taky dobře. Nebo třeba Desperado – ten taky zabral. Pro nás opravdu není důležité bojovat o ceny. Nepotřebujeme, abychom měli co nejvíc kliků na Youtube. To jsou jenom čísla, která nevypovídají o kvalitě. Jednoho dne jsem pochopil, že když máš doma nějakou sošku, tak to vůbec nic neznamená. Výhra je, když děláš, co tě baví, a uživíš se tím.

VIDEO

V novém složení jste na podzim vydali své nejnovější album Upgrade. Jak se ti vlastně spolupracuje s novými členy formace?

Musím říct, že opravdu skvěle. Jsou to špičkoví muzikanti. Tomáš Baroš je jeden z nejlepších basáků tady, Viliam Didiáš patří k nejlepším houslistům na Slovensku, stejně tak i Honza Březina, který hraje úžasně na akordeon… Jsme dobrá parta, která udělala kvalitní album, kde je strašně moc nápadů. Opravdu jsme si s tím vyhráli, dělali jsme na tom asi rok. I fanoušci nám říkají, že to je naše nejkvalitnější album.

Nechybí ti Vojta Lavička, se kterým jste vlastně Gipsy.cz zakládali?

Občas jo. Ale to je prostě vývoj. Víš, proti sobě stály tři party – já, Vojta a kluci Surmajovi – a všichni chtěli dělat něco jiného. Honza a Péťa chtěli dělat jazz. Vojta – ten vůbec nechtěl dělat hudbu, aby mohl být s rodinou. Byl jsem jediný, kdo chtěl dělat pop. A spojit to všechno – to muzikantsky jednoduše nešlo. A navíc se to mezi námi pokazilo i lidsky. Samozřejmě že mě to mrzí, ale lidi se cházejí a rozcházejí.

V nejnovějším albu Upgrade, respektive v klipu k songu Žigulík pracujete hodně s ironií a parodií. To je typické pro Radka Bangu, že?

To jsem já. Ironii a parodii jsem měl vždycky rád.

Nechybí podle tebe Romům jakási sebeironie? Umět si ze sebe udělat legraci?

Určitě jo, ale nemyslíš si, že to tady je poměrně depresivní? Rasismus a xenofobie… Když se podíváš, jak tu my Romové žijeme, je  dost smutné. Hodně je to vidět právě na romských dětech, ty nejsou moc šťastné. Vidím to, když jezdím po školách přednášet. Na speciální škole je sto Romů a přitom sedmdesát z nich jsou podle mě nadějní kluci a holky, kteří by dokázali studovat i vysokou školu. A ty se pak ptáš, proč tam tyhle děti vůbec jsou?

Jsou ony besedy na školách tím, co tě teď krom hudby také naplňuje?

Jednoznačně. Chodí mi e-maily, děti mi píšou na Facebook, jak se jim moje povídání líbilo. Jednou mi napsal taky jeden kluk, který nesnášel Romy a byl to evidentně rasista. A já ho přesvědčil, aby takhle nemyslel. A pak další a další příběhy, kdy jsem třeba dokázal přemluvit jednoho mladého Romáka, aby šel na střední, i když si sám nevěřil. To jsou pro mě strašné úspěchy.

Dokážeš si představit, že bys jednou například řídil nějakou neziskovou organizaci, která by takhle mladým pomáhala? Kdyby to třeba s tou hudbou nevyšlo…

Hudbu budu dělat pořád, i kdyby to neklaplo. Mám ji rád a to je nejdůležitější. Zatím jsem spokojený, zájem o mě je.