Příběh romské spisovatelky Katariny Taikon inspiruje i burcuje
V rámci festivalu Khamoro proběhla projekce dokumentárního filmu Taikon o švédské Romce Katarině Taikonové. Osobnost romské spisovatelky a také aktivistky za práva Romů není Čechům známá, přitom je její příběh inspirativní. A stále aktuální.
"Proč nedáte raději ty peníze na boty chudým romským dětem?" Otázku, proč investovat do romské kultury, proč podporovat nejrůznější semináře, vydávání knih, nebo proč se snažit o zbourání prasečáku v Letech u Písku, jsem slyšela mnohokrát. Zdánlivě racionální připomínka zcela pomíjí, jak moc spolu souvisí symbolické vylučování s vylučováním na konkrétních úrovních, tedy s diskriminací v oblasti bydlení, vzdělání a zaměstnání.
Při letošním festivalu Khamoro byl na programu dokumentární film o švédské Romce Katarině Taikonové. Její příběh i boj mohou být inspirací pro nás.
Katarina se narodila v roce 1932 ve stanu. Matka jí několik měsíců po narození zemřela a ona nějakou dobu žila v jiné rodině. Pak se dostala do dětského domova, odkud se vrátila zpátky do své původní rodiny.
Rodina provozovala zábavní park. Museli často opustit místo, kde se usadili, děti nemohly chodit do školy. Katarina se naučila číst a psát až v dospívání.
Vdala se, měla děti a celý svůj život s neutuchajícím nasazením bojovala za to, aby jiné romské děti mohly chodit do školy, aby se romské rodiny směly usadit, aby Romové získali práci a měli ve všech ohledech stejná práva jako všichni ostatní. Vymezovala se i vůči romským aktivistům, kteří se snažili o zachování romského způsobu života.
Integraci, vzdělání, bydlení a možnost pracovat viděla jako jedinou možnou cestu.
V roce 1965 organizovala průvod Romů na 1. máje, při kterém požadovali, aby mohli chodit do školy. Když se Romům ve Švédsku podařilo podmínky aspoň v základních požadavcích zlepšit, začali do země emigrovat Romové z Německa a Francie. Katarina Taikonová bojovala za to, aby byli uznáni jako političtí uprchlíci, kteří jsou v zemích původu pronásledováni.
„Nemohu říkat my, protože tu jsem snad jediná sociální demokratka,“ rozčilovala se při diskuzi, kde byli přítomní další sociální demokraté. Reagovala na to, že ostatní nechtěli připustit, že by Romové z některých zemí měli získávat azyl automaticky. Tvrdili, že se musí postupovat případ od případu.
Velké naděje vkládala do zvolení Olofa Palmeho, který ji nakonec velmi zklamal. Proti přijímání Romů z jiných zemí Evropy argumentoval, že Švédsko je první země, která investuje do vzdělání Romů a do zlepšení jejich situace, a že se musí soustředit na „své“ Romy, Nemohou prý přijímat ve velkém Romy z Evropy.
Po repatriaci jedné čtyřicetičlenné skupiny zpátky do Francie a zklamáních z Palmeho přístupu upadla do deprese. Začala psát knižní sérii pro děti „Katici“, ve které vychází z vlastních vzpomínek.
Do češtiny je přeložený první díl „Katici, ty to zvládneš“. Příběh začíná v dětském domově, kde se malá Katici poprvé dozví, že je „cikán“. Když si pro ni přijede otec, aby si ji vzal zpátky, změní se její život od základů.
Se zábavním parkem nesmějí zůstávat dlouho na jednom místě, malou Katici nechtějí přijmout do školy. I když vše zažívá v solidárním kruhu své rodiny, uvědomuje si, že jsou psanci, které ostatní neberou jako normální lidi. Příběh byl zfilmován.
Loni vydalo švédské ministerstvo kultury „Bílou knihu“, která mapuje selhání švédské společnosti ve vztahu k Romům ve dvacátém století.
Kapitoly jsou řazeny tematicky: sterilizace romských žen a odebírání dětí z romských rodin, bydlení, vzdělání, práce. Při diskuzi po projekci filmu padla také otázka, zda by podobná kniha neměla vzniknout i v České republice.
Situace dnes v České republice není tak přehledná, jako byla tehdy ve Švédsku, ale analogii zde udělat lze. Romové jsou diskriminováni na trhu práce, na trhu s bydlením, při vzdělání a v důsledku vyloučení přicházejí některé romské rodiny o děti. Práce pro českou Katarinu Taikonovou by tu byla, ale jak by ji Češi vůbec přijímali?
Člověk, který by bez obalu, nahlas a důsledně pojmenovával všechny strukturální problémy, se kterými se Romové v České republice setkávají, by se patrně setkával s opovržením. Zvlášť, pokud by se snažil i o politická řešení. Katarině chodily anonymní dopisy od „slušných pracujících Švédů“. Švédská společnost musela urazit dlouhou cestu, dnes je ve fázi reflexe svých selhání. Přiznání viny je v symbolické rovině zcela zásadní, protože chudoba je důsledkem vyloučení.
Kdybychom přestali Romy ze společnosti vylučovat, nemuseli bychom dávat chudým romským dětem na boty.
Tím se opět vracím k něčemu zdánlivě trochu nadbytečnému, jako je hudební festival. Když jsem se při posledním koncertě letošního Khamora dívala na stovky lidí, kteří společně tancovali, cítila jsem, jak strašně důležitá je taková akce. Pro všechny. Nebyla jsem sama, kdo takto přemýšlel. Tomáš Bystrý, který večerem provázel, v jednu chvíli řekl: „Toto je nejkrásnější týden v roce, protože Romové a Neromové jsou spolu. Tady nejsou přizpůsobiví a nepřizpůsobiví, tady jsme všichni dohromady.“
Článek publikujeme s laskavým svolením Deníku Referendum.
