„Politici na nás zapomněli, čekala jsem podporu,” říká rok po výhrůžkách prvňákům ředitelka

„Třída plná teroristů“, “ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí.“ nebo „Tam
by sednul granát jak prdel na prkýnko!“ Od zveřejnění fotografie prvňáků
teplické základní školy a stovek nenávistných komentářů, které se pod ní
objevily, uplynul rok. Loni v listopadu se třída složená z romských,
vietnamských a arabských dětí stala
terčem kyberšikany poté, co ji v rámci svého seriálu o prvňáčcích z Česka
„Moje první tablo“ zveřejnil Teplický deník.

„První zprávy o tom, co se děje, jsem se dozvěděla od kolegyně, když jsem
byla na školení v Praze. Další telefonát jsem měla od vás a v tu chvíli jsem
ještě netušila, co vše bude následovat,“ vzpomíná na události z loňského
listopadu ředitelka ZŠ Prosetice, Marcela Prokůpková.

„Abych byla upřímná, tyto události si moc připomínat nechci,“ přiznává.
Poukazuje mimo jiné na velký zájem médií, na druhé straně však jen malý zájem
politiků. „Ta situace byla v té době zlehčovaná a to, že se politici ke kauze
bezprostředně a jasně nevyjádřili, tomu průběhu moc nepomohlo,“ myslí si
Prokůpková.

V průběhu následujícího roku se dětem kromě vlny nenávisti dostalo také velké
podpory ať už od jednotlivců či celých organizací. Policie mezitím šetřila
nenávistné komentáře a v kauze byla nakonec

obviněna a potrestána 26letá žena, a to z trestného činu podněcování k
nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

„Autorům těch nenávistných reakcí a komentářů bych určitě nepřála, aby se jim
stalo něco podobného, kdyby měli nějak odlišné děti.  Možná toho dnes
někteří litují, i když asi pravděpodobně ne. Nemyslím si sice, že na každého
jednou dojde, ale alespoň je vidět, že to není úplně beztrestné,“ dodává.

Kdy jste se poprvé dověděla o vlně nenávisti, kterou vyvolala fotka
prvňáčků vaší školy?

První zprávy o tom, co se děje kolem fotografie na facebookové skupině
Teplice, jsem se dozvěděla od kolegyně, když jsem byla na školení v Praze. Další
telefonát jsem měla od Vás a v tu chvíli jsem ještě netušila, co vše bude
následovat a jak to zasáhne do života školy, do mého profesního i osobního
života. Abych byla upřímná, tyto události si moc připomínat nechci, především
mediální zájem, velkou osobní odpovědnost za žáky a zaměstnance, zároveň minimum
zkušeností se zcela novou situací, nenávistné komentáře směrem k malým dětem,
které se nemohly bránit, nebezpečí sociálních sítí a mnoho dalšího.

Vnímáte na té kauze zpětně i něco pozitivního?

Myslím si, že jsem v těch chvílích, které byly náročné, poznala lidi. Udělala
jsem si víc jasno v tom, od koho můžu čekat pomoc, od koho ne. A nakonec jsem si
uvědomila, že si člověk musí pomoci a poradit sám. Potom už jsem věděla, na koho
se mám obrátit, s kým mám komunikovat, s kým mám jednat, ale v té první chvíli
to bylo náročné. Na druhé straně jsem byla překvapená vyjádřením podpory a
solidarity ze strany mnoha lidí, až na výjimky z jiných částí republiky, a s
nabídkou pomoci škole, kteří tak vyjádřili svůj občanský postoj a nesouhlas se
šířením nenávisti. Vzpomněla jsem si na to nyní při oslavách stoletého výročí
vzniku Československa, při kterých od nejvyšších představitelů státu byly často
slyšet výzvy k aktivnímu přístupu při rozvoji občanské společnosti a k vyjádření
občanských postojů. Před rokem bych takový příklad od autorů těchto výzev velmi
ráda uvítala.

Máte pocit, že se v době, kdy byla kauza čerstvá, na vaši školu a
děti zapomnělo?

Myslím si, že ano. V první chvíli jsem očekávala, že naši školu podpoří
politici, kteří by se k tomu měli určitě vyjádřit. Já vím, že situace byla
taková, jaká byla, bylo po volbách, ale čekala jsem, že politici budou reagovat
rychleji. Potom se postupně v médiích vyjádřili, ale nebylo to tak, že by přímo,
až na výjimky, oslovili naši školu. Jako první se mi po několika dnech ozval
prostřednictvím své tiskové mluvčí ministr školství Stanislav Štech. Ta situace
byla v té době zlehčovaná a to, že se politici ke kauze bezprostředně a jasně
nevyjádřili, tomu průběhu moc nepomohlo.

Po medializaci kauzy řada lidí i organizací nabízela škole pomoc a
podporu. Co prvňáčci, případně další žáci školy získali?

Pomoc škole nabídlo hodně lidí i organizací. Mezi prvními byl například
divadelník Štěpán Kubišta, který děti pozval na představení do divadla v
Holešovické tržnici. Studenti ALT třídy pražského Gymnázia Na Zatlance si
připravili pro prvňáčky předvánoční program, cestovatel Dan Přibáň věnoval dětem
besedu a organizace ROMEA nás podpořila vyhlášením veřejné sbírky, z níž byly
prvňáčkům pořízeny tablety, ostatním dětem byly například uhrazeny náklady na
vzdělávací programy a dopravu na školní výlety. Finanční sbírku zorganizoval
také podnikatel Patrick Zandl. Dále pak vedení Právnické fakulty Univerzity
Karlovy pro děti připravilo návštěvu školy a výlet do zoo a Asociace
turistických oddílů mládeže nabídla ubytování ve svém zařízení ve Sloupu v
Čechách. Podnikatel pan Bílek nabídl prvňáčkům a jejich rodičům vánoční pobyt ve
svém zařízení. Firma CZ.NIC darovala škole nové vybavení počítačové učebny.

Věděly děti, co stojí za těmito výlety a akcemi uspořádanými přímo
pro ně?

Na začátku o tom mluvila paní učitelka s rodiči, ale třeba výlet do Prahy
proběhl až v červnu, takže tam už jsme příliš nezdůrazňovali, že je to právě
proto, co se stalo v listopadu. I děti už si to asi moc nevybavovaly, což je
dobře. Věděly, že je to na pozvání pracovníků právnické fakulty, ale že by si to
dávaly do souvislosti s tím listopadem, tak to už jsme moc nechtěli. Co se týká
například pobytu, který probíhal v červnu ve Sloupu v Čechách, tak rodiče
věděli, že ubytování mají děti jako sponzorský dar od TOMu a věděli, z jakého
důvodu. Ale dětem jsme to nijak nezdůrazňovali.

Mluvili jste nebo diskutovali třeba se staršími žáky ve škole o tom,
co se stalo?

Se svými žáky diskutovali třídní učitelé, já jsem v prvních dnech obešla
všechny třídy na škole a mluvila s nimi o tom i paní zástupkyně. Když pak
probíhaly jednotlivé akce, tak jsme říkali, že jde o sponzorský dar. Hned v
listopadu nabídl besedu ve škole pan Přibáň, takže děti věděly, proč besedu
nabídl a proč následovaly i ty další akce. Děti také věděly o kauze z médií, a
proto vnímaly, že se něco děje. Při různých vhodných příležitostech jsem při
výuce, protože vyučuji občanskou výchovu, rok od událostí žákům připomněla, co
se stalo.

Jaká byla jejich reakce? Jakým způsobem na to zvláště starší žáci
reagovali?

Starších dětí se kauza s fotografií úplně bezprostředně netýkala, ale celou
situaci vnímali a sledovali na sociálních sítích, kde ty reakce byly ještě úplně
jiné než ve sdělovacích prostředcích, takže o tom mezi sebou i ve volném čase
diskutovali. Ale myslím, že tím nežili až tak, že by se o tom mluvilo celé
měsíce.

Za nenávistný komentář k fotce dětí byla odsouzena a potrestána
26letá žena. Jak se na rozsudek soudu díváte? Máte pocit zadostiučinění?

Před tím, než se do celé záležitosti vložil nejvyšší státní zástupce Pavel
Zeman, jsem měla informaci o tom, že Policie ČR případ odložila. Že nařídí
případ policii vrátit, jsem vyvodila z jeho rozhovoru ve veřejnoprávním rozhlase
v létě letošního roku. Chtělo to asi odvahu nejvyššího státního zástupce, který
zřejmě uznal, že situace už je taková, že by se v tom mělo něco dělat, a ne ty
případy nenávistných komentářů jenom odkládat. Myslím si, že je to tak správně.
Ale pocit zadostiučinění určitě nemám, jen víru v to, že spravedlnost ještě
existuje a že je každý člověk odpovědný za to, co na sociálních sítích zveřejní.

Co na poměrně nízký věk odsouzené ženy říkáte?

Zaznamenala jsem výzkum mezi učni na středních odborných učilištích, a to
bylo dávno před touto fotografií a možná ještě dřív, než se začalo mluvit o
migrační krizi. Výsledkem výzkumu bylo, že tato část mládeže má rasistické
názory. Mě věk té ženy zase tak nezarazil.

Je něco, co byste této ženě, případně i dalším lidem, kteří psali
nenávistné komentáře, vzkázala?

Autorům těch nenávistných reakcí a komentářů bych určitě nepřála, aby se jim
stalo něco podobného, kdyby měli nějak odlišné děti. Možná toho dnes někteří
litují, i když asi pravděpodobně ne. Nemyslím si sice, že na každého jednou
dojde, ale alespoň je vidět, že to není úplně beztrestné.

Jak na kauzu reagovali rodiče dětí?

Rodiče volali, chodili do školy, ptali se. Pro rodiče loňských prvňáků jsme
uspořádali třídní schůzku, při které nám velmi pomohly pracovnice organizace
In-Iustitia, protože na některé otázky rodičů bych asi neuměla uspokojivě
odpovědět, šlo zejména o otázky právnického charakteru. Rodiče především
zajímalo, jak je škola zabezpečená, jaké další kroky k zabezpečení budou
podniknuty, takže jsme přijali další opatření ještě nad ta, která byla přijata
po události ve Žďáru nad Sázavou (pozn. 26letá žena vnikla 14.
října 2014 do místní střední školy, kde ubodala 16letého studenta Petra
Vejvodu, který bránil svou spolužačku, a několik dalších lidí zranila). Myslím
si, že žádná škola nemůže stoprocentně zabránit tomu, aby do školy i přes různá
zabezpečení pronikl někdo, kdo má špatné úmysly. Samozřejmě že vždycky nějaká
pochybnost bude, ale myslím, že jsme v té době udělali maximum. Ani Policie ČR a
městská policie nemohla mít u naší školy hlídky 24 hodin denně. Hlídky jsme měli
v době, kdy děti přicházely do školy a byly prodloužené až do odpoledních hodin.
Policie školu monitorovala častěji, ale nelze ze školy udělat pevnost.

Změnilo se za ten rok složení té konkrétní třídy? Došlo například k
tomu, že by někteří rodiče nejen loňských prvňáčků své děti vlivem kauzy
přehlásili na jinou školu?

Složení třídy se změnilo minimálně, jen z důvodu přestěhování dětí. O
odhlášení žáků ze školy a přestupu na jinou školu v průběhu roku došlo, ale z
jiných důvodů než vlivem kauzy.

Nenarušila celá ta situace a vypjaté emoce vztahy mezi školou a
rodiči?

Myslím si, že ne. Nemám žádné informace o tom, že by to tak bylo. Rodiče měli
pochopitelně o své děti strach, nechtěli je pouštět do školy samotné. Ale
myslím, že postupně i tento velký strach opadl a vše se vrátilo k běžnému chodu.

Publikováno na serveru Hate Free Culture.