Policista Petr Torák: Novodobé otroctví se děje napříč národnostmi. Romové jsou jak oběťmi, tak vykořisťovateli.

Na vyšetřování zločinu obchodování s lidmi se specializuje česko-romský policista Petr Torák, který působí už skoro deset let v Anglii. Na konci března se v Praze účastnil konference na téma „novodobého otroctví“, které se účastnili čeští a britští experti. Spolu s Klárou Skřivánkovou z organizace Anti-slavery International poskytl po konferenci rozhovor serveru Romea.cz.

Podle Toráka konference posloužila především ke sjednocení postupu naší země a Velké Británie v boji proti vykořisťovatelům, kteří se na obchodování s lidmi podílejí. „Nový trend, který je zjevnější od roku 2014 a potvrzují ho nejen zkušenosti z Británie, ale také ze strany ministerstva a neziskových organizací z České republiky, je rychle se šířící fenomén nucených prací,“ říká Torák. „Tím pádem nyní oproti předchozím rokům převažuje počet mužů, kteří jsou obětí obchodování s lidmi. Dříve šlo především o mladé dívky a nucení k prostituci.“

Po celém světě jsou miliony obětí takového zneužívání a nejedná se rozhodně o vzdálený problém z "druhého konce světa", který se „nás“ netýká. Rychle totiž narůstá počet obětí také mezi Čechy a Slováky včetně Romů. Česká republika je dokonce v první desítce zemí podle počtu obětí, které jsou do Velké Británie zavlečeny.

Britští policisté evidují národnost

„Donedávna policisté pořádně nevěděli, o co se v této oblasti jedná. Jeden policista například zaevidoval případ tří Čechů, kteří přišli na stanici ohlásit vykořisťování a sexuální zneužívání. Policista do spisu napsal, že se žádný trestný čin nestal. Poslal je zpátky do domu vykořisťovatele. Dozvěděl jsme se o tom až po půl roce a teprve tehdy jsem mohl oběti zkontaktovat a začít jejich případ řešit,“ ilustruje na konkrétním případu problematickou situaci Torák.

Dnes je ale podle něj cítit změnu. „Pořádají se různé tréninky na téma vyšetřování obchodu s lidmi, který byl zařazen do kategorie nejvážnějších trestných činů. I v Česku se obchodováním s lidmi kvůli jeho závažnosti zabývá Úřad pro odhalování organizovaného zločinu,“ uvádí Torák.

Na rozdíl od českých policistů mají ale ti britští za úkol evidovat také národnost a případně i etnicitu osob, s nimiž se při výkonu služby setkají. Pokud ji někdo sdělit nechce, má policista možnost uvést tu variantu, která mu připadá pravděpodobná.

„Policie má v Anglii povinnost registrovat etnicitu všech lidí, s nimiž v rámci výkonu práce přijde do styku. Každý policista má svůj deník, do kterého zapisuje případy. Z mých záznamů například plyne, že jsem měl od roku 2007 kontakt se 127 lidmi, kteří byli obětí obchodu s lidmi a přibližně čtvrtinu z nich tvořili Romové z Čech a Slovenska,“ přibližuje policejní praxi Torák.

Torák zmiňuje také propojenost obchodu s lidmi, který podle něj neexistuje nikdy izolovaně – často jej provázejí zejména podvody. Vykořisťovatel často zaregistruje oběť na úřadech, aby ji mohl následně skrze sledování a vybírání jejího účtu připravit o přiznané dávky. Zneužitá identita oběti pak snadno poslouží také jako záštita pro získání půjčky nebo nakoupení elektroniky a dalších produktů na splátky.

Typická oběť

Podle Petra Toráka se v roli oběti nucených prací nejčastěji setkává s muži ve středním věku, kteří nemají ve své původní zemi oporu v podobě rodiny či sociální sítě, často jsou na ulici, bez práce a perspektivy, že se jejich situace může změnit k lepšímu. Proto často kývnou na nabídku snadného výdělku, jisté práce a ubytování, někdy třeba jen za stravu.

„Někteří pro vykořisťovatele pracují měsíc, rok, pět let. Je to různé. Dávají jim veškerou výplatu. Ti lidé často trpěli ještě předtím, než se stali obětí vykořisťování, a to umožňuje vyvolat v nich po náboru alespoň chvilkový pocit vysvobození a úlevy – mají najednou kde složit hlavu, dostanou třeba pracovní oděv, dostanou jídlo,“ vysvětluje mechanismus novodobého otroctví Torák a dodává: „Oběti si také často říkají, že za půl roku splatí letenku, kterou jim ti lidé koupili, a budu svými pánem, ale za čas zjistí, že kdyby se neozvali, mohli by v takových podmínkách také pracovat celý život. Pak se obrátí na policii nebo nějakou pomáhající organizaci.“

K Torákovi se dostávají také případy vykořisťovaných Romů. „Pokud jde o oběti z řad Romů, většinou to jsou mladí muži často z osad a ghett, kteří byli naverbováni přímo na místě,“ říká Torák a zároveň ale poznamenává, že Romové jsou i v řadách vykořisťovatelů.

To potvrzuje i Klára Skřivánková, která již několik let pracuje pro britskou neziskovou organizaci Anti-slavery international, jejíž hlavní snahou je působit na strategické politické úrovni. Upozorňuje na to, že automatická důvěra k lidem se stejným původem, ze stejného prostředí a často z rodiny, se nemusí vždy vyplatit.

Život člověka, který se stal obětí vykořisťování, je podle slov Skřivánkové dlouho kontrolován a ovládán lidmi, kteří jsou zároveň často jediným spojením s vnějším světem. „Po osvobození se musí oběť sama odpoutat od těch, kteří pro ni i v takto těžkých chvílích byli jedinými lidmi, na které se upínala, získávala od nich informace, kontakty a tak dále. Začít znovu je mnohdy nemožný úkol,“ říká Skřivánková.

Problém podle ní navíc představuje i malá kontrola pracovních agentur. „V Británii jsou pracovní agentury regulovány minimálně a jen v některých sektorech. Nepřímé zprostředkování práce bývá velkým rizikem,“ varuje Skřivánková.

Pomoc je možná

Petr Torák i Klára Skřivánková shodně zdůrazňují jako jeden ze základních nástrojů pomoci prevenci. Možnosti jsou ale hodně omezené.

„Lidé, kteří jsou bez domova a bez perspektivy na získání práce, do nabídky od vykořisťovatelů půjdou v podstatě vždy. A myslím, že často i vědí, do čeho jdou, ale v tu chvíli to vnímají jako jediné možné vysvobození ze situace, v které se nacházejí,“ říká Petr Torák.

Naději, že se proti obchodu s lidmi dá bojovat, ale Torák neztrácí: „Snažíme se o prevenci ve všech institucích, ve školství, zdravotnictví, pomocí sociálních sítí, přímo v komunitách a i když se nepodaří zastavit to ještě předtím, než se člověk stane obětí, snažíme se pomoct v co nejranějším stádiu. Dříve než vykořisťovatelé oběť zadluží nebo dojde k fyzické či psychické újmě.“

S tím, co přijde po osvobození, umožňuje oběti se vyrovnat systém návazné péče, v Británii pod názvem Národní referenční mechanismus. V rámci něho pomáhají neziskové organizace vedle psychosociální podpory najít i to, po čem většina obětí moderního otroctví touží nejvíc – normální zaměstnání s odpovídajícím platem a podmínkami.