Olga Fečová: O Romech se říká málo pozitivních věcí

Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo češství, nebo čechipen, pokud bychom hledali ekvivalent k romipen. Pokračujeme rozhovorem s Olgou Fečovou.

Rozhovor s Olgou Fečovou

Olga Fečová se narodila na Slovensku, od pěti let ale žije v Praze, kde chodila do školy. Říká, že celá rodina Fečova široko daleko je muzikantská s jednou výjimkou, kterou je ona sama. Ráda pracuje s dětmi, v Krupce založila spolek Čhavorikano luma, který nedávno oslavil 20 let existence. Do spolku dnes chodí děti již odrostlých dětí. Ve volném čase se věnuje naivnímu umění.

Co pro Vás znamená romipen a v jakých situacích jste ho zažila nebo zažíváte?

Romipen je naše identita, základ romské identity, to je to nejdůležitější. Znamená rodinu, přátele, naše romské zvyky a naši romskou kulturu, ta je strašně důležitá. Dřív bylo romipen víc uznávané, zažité, byl tam obrovský respekt. Mladí si velice vážili starších, ctili je, rodina se scházela – ne jenom ta nejbližší, široko daleko jsme byli pořád jakoby příbuzní. Přitom jsme třeba příbuzní nebyli. A když mě potká někdo z romské komunity a nejenom mě, ale starší osobu, tak i když ví, jak se jmenuju, tak mi řekne „teto“ nebo když jsem starší, tak „babičko“. To je na tom hezké, alespoň mně se to strašně líbí. Je fakt, že my jsme svým babičkám a strejdům vykali, dneska se tyká, což je možná dobře i nedobře. Mně se vykání líbilo. Ale mým dětem a vnoučatům jsem řekla, aby nám tykali, protože jsme si pak bližší. Já jsem třeba k tetě nemohla jen tak přijít a popovídat si, svěřit se s něčím. Ale moje děti a vnoučata přijdou. Takže si myslím, že v tomhle směru je tykání na místě.

Měla byste nějaké konkrétní situace, na kterých byste mi mohla romipen ještě přiblížit?

Tak hodně důležitý příklad jsou smíšená manželství. Oni se ty lidi mají rádi, ale jak jedna rodina, tak druhá rodina s tím vztahem třeba vůbec nesouhlasí. I když neděláme rozdíly, nejsme rasisti, tak ale mentalita je úplně jiná. A znám takové lidi a nefunguje to.

V čem?

No nefunguje, protože ta romská babička přijímá to vnouče a tu snachu nebo zeťáka „gadžovského“ úplně jinak, protože on se chová taky jinak. On je naučený na spoustu věcí, které jsou jiné. U nás třeba zeťák nebo nevěsta absolutně neříká tchýni křestním jménem. To u nás vůbec nepřipadá v úvahu. Nevím, jak to máte vy, ale znám tyhle rodiny hodně, nevykají si a ještě si říkají jménem. To není slušné a hezké a u nás se to nenosí. Buďto jí říká maminko anebo než si zvykne, tak říká vy, ale musí říkat maminko, tatínku. Ale jsou i jiné věci. Třeba rodina té ženy vyčítá, že za ní chodí rodina. On ten začátek je takový hezký a pak přijdou tyhle problémy a nejvíc jsou na tom bité děti. Znám konkrétně rodinu, kde se dva vzali, mají se hrozně rádi, mají krásného chlapečka a ta česká maminka nebyla na křtinách, nebyla za dcerou v porodnici, prostě proto, že si vzala Roma. Ten Rom je dobře situovaný, není to hlupák, má školy, pořídil bydlení, zařídil všechno, stará se, finančně jsou na tom dobře, teď konkrétně jsou někde v cizině u moře, ale pro tu českou maminku je to pořád Rom.

To je zajímavé, ptala jsem se na romipen a dostali jsme se ke smíšeným manželstvím. Jak je to možné? Jak to spolu souvisí?

Na tom je to dobře vidět. Tam se romipen vytrácí. Když ona se nepřizpůsobí, tak on, milující manžel, se přizpůsobí směrem ke gadžům.

Na tom je to tedy vidět, že romipen existuje?

Ano, neříkám, že to jsou všichni, ale většina. A začne to tím, že konkrétně ta holka přestane navštěvovat manželovu rodinu, protože je jí tam nepříjemně. Chodí tam jen proto, že musí, že jsou narozeniny nebo Vánoce, cítí se, jako by tam nepatřila, není do ničeho zapojená. Romská holka je hned po ruce tchyni, hned je zapojena do všeho, ale ta tam sedí, jako když se jí nic netýká, jako když neexistuje. A neříkám, že všichni, mám jiný příklad, kde žijí takhle roky a mají už vnoučata. Ale většina je taková. Osamostatnit se, a když přijde tchýně nebo tchán, tak je to takové strojené. Dokonce znám jednu rodinu, kde, když přijdou jeho příbuzní, tak manželka zajde do jiného pokoje a nevyleze. Ale mají se rádi, mají spolu děti, a tak nějak žijí. Ale když se to takhle vyvrbí, tak stejně dochází k tomu, že i po letech se třeba rozejdou a děti zůstanou a nemají ani tady babičku, ani tady babičku, ani tady rodinu, ani tady rodinu.

A existuje tedy podle Vás důvod, proč se o romipen vůbec bavit?

Určitě je to strašně dobře. Protože co se týče těchto případů, je to strašně smutné. Protože když se dva lidi mají rádi a chtějí spolu žít, tak by spolu měli nají tnějaký kompromis a ty rodiče by měli přemýšlet jinak.

Mluvit o romipen má tedy podle Vás výchovný důvod?

Víte, ono se o Romech říká nebo píše málo pozitivních věcí. Neví se, že už máme hodně študovaných, inženýrů, doktorů, v sociální práci zaměstnaných lidí, máme sanitářky. Máme toho hodně. O tom nikdo nic nenapíše, nemluví se o tom. A tím zůstáváme pořád jako černé ovce. Že jen něco využíváme a že nám to nepatří a že jsme nepřizpůsobiví.

Takže je to moc dobře. A co bych ještě zdůraznila, tak na školách se o romství vůbec nemluví. Já jsem třeba mluvila na škole u nás, protože učitel tomu byl vstřícný, to jsem byla hrozně ráda. Protože i když literatura už někde je, tak na těch školách si třeba i knížku koupí, ale ona pak stojí ve vitríně. Žádný učitel se nezabývá tím, aby to s těma dětma probral. Aby tam bylo i tohle. Aby se o tom mluvilo a aby i ti spolužáci získali jiný náhled.

A romipen je něco, o čem by se takhle mluvit mělo?

Ano určitě.

Dobrá, to jsme probraly tu jednu stranu. A pak by mě zajímala ta druhá strana. Máte pocit, že existuje něco podobného na té ne-romské straně populace? A jak bychom tomu tedy říkali? Češství, nebo z romštiny zkouším slovo čechipen. Existuje podle vás něco takového? Z vyprávění mých respondentů vnímám romipen jako takový rodinný poklad…

Čechipen není špatné. Ono existuje – existuje, ale nejmenuje se to tak. No a vy taky máte nějaký český poklad, svoji kulturu a ono když se to prokombinuje, a nejen to české s romským, ale z každé národnosti když se to prokombinuje, tak to má velký výsledek. Ne užitek, ale ty lidi se sejdou a porozumí si. To je jako hudba – ta nezná hranic. Ať je to Ital nebo Američan, můj manžel hrával kde všude, pro všechny možné národnosti a tam problém nebyl. A já si myslím, že o tomhle by se mělo hodně mluvit, psát, tak, aby to četla mládež, dospělí, starší, aby to bylo dostupné každému. Jak tady máme žít a mít se rádi, když jeden o druhém nic nevíme? Jako ten soused – nebudu jmenovat, kde se to stalo. Ale ve dvě hodiny odpoledne přijde bouchat a zvonit, že se na zahradě nahlas smějeme, tak to je vrchol. A smál se přitom jeden člověk. Četli jsme takovou knížku a ta byla strašně vtipná. A on se od srdce rozesmál. A soused přišel zvonit přes celou zahradu, že ho to ruší. Je to normální? Já myslím, že to normální není. Proč? Protože se o nic nezajímá, nebo mu nedojde, že ty lidi čtou, že poslouchají hudbu, píší, malují, pracují na zahrádce, jezdí na dovolené, chodí na koupaliště. Že to je úplně normální…

Je a může být romipen/čechipen něco, co nám v soužití pomáhá (a v jakých situacích) nebo nás od něj naopak spíš vzdaluje? Jak s tím pracovat, aby nám to pomáhalo?

Musí se začít v nejbližším okolí, když potkám paní, oslovím ji, ona mě nezná, vyslechne mě, ale…ale když bydlím v domě, tak to není o tom, abych za sebou zabouchla dveře a nevěděla o sousedovi a on o mě. Takže začít doma. My jsme bydleli v paneláku na Jižním Městě a byli jsme dům, kde jsme věděli o každém, pohlídali jsme si vzájemně děti, nesešlo na tom, že jeden je takový, druhý makový, půjčovali jsme si klíče od bytu. A před tím jsem bydlela na staré Praze, tam jsme měli pavlačový dům a to bylo to to samé. Volala třeba Maruška z prvního patra, jestli nemám mouku, když jsem odcházela do práce, nechala jsem klíče pod rohožkou a sousedka mi pohlídala děti. A já její taky. Jedna druhé jsme si půjčovaly, chodily jsme na parník společně, na výlety. Chce to začít v místě, kde člověk bydlí. A když to bude dělat každý – tak víte, jak to pak jede – jeden s druhým, ten s třetím a tím se to namnoží.

Jsou podle Vás nějaká nová témata týkající se soužití, o kterých by bylo dobré mluvit?

O všem je dobré mluvit. Ono když se nemluví, tak se hodně věcí pokazí. Nejhorší problém jsou ale drogy. Ty nabouraly veškeré soužití. Protože je jich moc. A chtělo by, abychom se nějak spojili – já vím, že se pro to dělá hodně, my sami pro to taky děláme hodně, preventivní věci, školení, ale já si myslím, že to nestačí, nebo jsme hrozně slabí. Nevím. To mě teda strašně tíží. A to je největší problém. Protože jinak, když se s vámi pohádám, vztek mě přejde, vás taky, a jedeme dál. Ale tohle je velký problém. Na tom bychom se měli všichni podílet, Rom ne-Rom, abychom vyvarovali naše děti toho všeho.