Nové poznatky o situaci romštiny v České republice

Na Filozofi cké fakultě UK proběhla v půli dubna konference na téma Situace
romštiny na území ČR. Hlavní pozornost byla upřena na výsledky
sociolingvistického výzkumu romštiny v ČR, který v roce 2008 realizoval Seminář
romistiky Univerzity Karlovy. Cílem výzkumu bylo zmapovat situaci romštiny v ČR.
Mimo jiné se tedy soustředil na jazykové kompetence mluvčích romštiny, oblasti
používání romštiny, na faktory, které používání romštiny ovlivňují. Výzkum se
však zajímal i o vztah Romů k romskému jazyku a další souvislosti.

O výsledky výzkumu se s Romano voďi podělili členové realizačního týmu Mgr.
Helena Sadílková, M. A. a Bc. Pavel Kubaník.

* Jaké důvody vedly k realizaci sociolingvistického výzkumu romštiny v ČR?

HS: Spíše než o důvodech k realizaci lze mluvit o důvodech, proč na něj byly
peníze. Zaprvé vstoupila v platnost Evropská charta menšinových a regionálních
jazyků, v jejímž ustanovení je mimo jiné podpora výzkumu těchto jazyků. Ze
strany institucí, které mají plnění charty na starost, proto vznikla nutnost
něco udělat. Zadruhé se počítalo s experimentálním plánem ministerstva školství
zavést romštinu do vybraných škol. Proto bylo nutné udělat předvýzkum toho, jaká
je situace romštiny v ČR. Tedy vznikla poptávka na straně těchto institucí
realizovat výzkum tohoto typu.

* Jak byste zhodnotili spolupráci se školami? Do výzkumu se jich zapojilo
téměř 60 z 35 měst.

HS: Jsme jim především vděční, že nás k sobě pustily. Žádné větší problémy
nebyly, spíš možná přehnaná politická korektnost, strach z označování, ze
zneužívání informací o romských dětech, to byly asi největší překážky. Většinou
ale byly velice vstřícné.

PK: U dětí jsme se nejčastěji setkávali s pozitivním přijetím, vypadalo to,
že je jazykové hry bavily.

HS: Při hrách byl často přítomen učitel nebo asistent pedagoga. Jejich snaha
dohlížet na pořádek byla někdy kontraproduktivní, poněvadž jsme od dětí
očekávali spontánní reakci, byli ale i tací, kteří byli nadšeni z toho, jak to
dětem šlo a jak se zapojovaly.

* Výzkum ukázal, že dochází k jazykové směně. Obdobně zaměřený výzkum v
tomto rozsahu z let minulých však neexistuje. O co lze tedy opřít tvrzení, že se
v rámci několika generací mění užití romštiny?

PK: Předpokládáme, že starší lidé romsky běžně mluvili nebo mluví. Ten
předpoklad se nám potvrdil i při návštěvách romských rodin během výzkumu i
jindy, samotní Romové to tak většinou vnímají. Nejstarší generace nemá většinou
s kompetencí v romštině problémy, kdežto u nejmladší generace je situace úplně
jiná. To nám dovoluje mluvit o jazykové směně. Malé srovnání máme s výzkumem,
který v půli 70. let provedla Milena Hübschmannová. Její cíle a metody byly
jiné, ale již zaznamenala horšící se kompetenci v romštině u dětí a mizení
romštiny v komunikaci mezi Romy.

* Dle výzkumu je třetina dětí v romštině plně kompetentní – nemá problém
romsky rozumět ani mluvit. Stejný počet pak tvoří děti, které romsky rozumí
maximálně základní slova a fráze. Jak hodnotíte tento výsledek?

PK: Oproti tomu, co jsme očekávali, jsme byli překvapeni, jak byl výsledek
dobrý. I když nezasvěcený pohled asi žádný důvod k radosti nedává.

HS: Existují dva pohledy. Třicet procent dětí z tisícovky, s nimiž výzkumníci
mluvili, romštinu ovládá. Vzhledem ke třicetileté asimilační politice je to
překvapivý výsledek, to je ten optimističtější pohled. Nicméně máme dalších
třicet procent dětí, které romsky vůbec nemluví. My jsme to vzali spíše za tento
konec, tzn. jaké jsou důvody vytrácení jazyka, zajímal nás pohled na jazykovou
směnu, u níž se dá předpokládat, že se bude dále prohlubovat.

* Jak tedy vnímáte jazykovou směnu u Romů?

HS: Mluvíme o ní, jako kdyby to byla tragédie. Ale je to především rozhodnutí
samotných lidí, jestli se rozhodnou mateřský jazyk předávat. Proto to nemůžeme
nijak hodnotit. Je však alarmující, pokud do jejich svobodné volby vstupují
jiné, cizí vlivy, například ze strany tak silné státní instituce, jakou je
škola.

PK: Souvislosti jsou daleko širší. U části mladé generace může být vztah k
jazyku pouze jedním projevem jejich postoje k romství, který je mimo jiné
utvářen i pohledem majority. Může jít o distanc vůči tomu, co v této společnosti
znamená být Romem, od romštiny jako jazyka Romů z osad nebo „vyloučených
lokalit“, kteří jsou ukazováni v televizi. Mladí romštinu používají, když tyto
Romy v rámci kamarádské legrace parodují.

* Zmínili jste školu. Ta byla výzkumem označena ze jeden ze dvou hlavních
faktorů, který ovlivňuje nepředávání romštiny. Kam až tento faktor může
zasahovat?

HS: Ve škole je dominantním kódem čeština, romští žáci si ji s sebou takzvaně
„nosí domů“. Nepřímým vlivem školy se tak čeština stává i dominantním kódem žáka
v komunikaci se svými rodiči. Druhá věc, která z výzkumu vyplynula a kterou
bychom chtěli vyzdvihnout, se týká vlivu školy na postoj rodičů k jazyku.
Ukázalo se, že škola působí jako strašák – rodiče říkají, že na děti přestali
mluvit romsky, aby neměly problémy ve škole. A je jedno, co si pod problémem ve
škole představují, nebo zda konkrétní problémy opravdu nastanou. Předpoklad, že
by dítě nebylo ve škole úspěšné, nezapadlo by do kolektivu či atmosféry celé
instituce, berou rodiče jako fakt a vytvářejí si strategie, jak se tomu vyhnout.
Buď úplně přestanou na děti mluvit romsky, nebo se rozhodnou na dítě romsky
nemluvit před nástupem školní docházky s tím, že pokud dítě nebude mít ve škole
problémy s češtinou, naučí je i romštinu. Mezi sebou ale nadále romsky mluví,
dítě tak zčásti vyrůstá v prostředí, kde se romština používá. Později se na dítě
začne opět mluvit romsky a časem se dítě rozmluví. Návrat k romštině po nástupu
do školy je plán, který se může a nemusí naplnit – rodiče i dítě si během
předškolních let na češtinu ve vzájemné komunikaci mohou zvyknout. Zamýšleli
jsme se nad tím, proč se škola stala takovým strašákem. Názor, že při nástupu do
školy již dítě musí umět česky, sdílejí i rodiče, kteří sami byli ve svých pěti
šesti letech bilingvní, většinou v romštině a slovenštině, kterou si osvojili v
komunikaci s okolím nebo právě ve škole. Sami přitom nereflektují, že by kvůli
tomu měli problémy ve škole. O věci, která u nich fungovala, si myslí, že nebude
fungovat u jejich dětí. Jedno z možných vysvětlení jsou jiné nároky válečného či
těsně poválečného školství na Slovensku. Logickým vysvětlením je dále
internalizace a setrvačnost asimilační ideologie komunistického Československa,
jejímiž přímými propagátory mezi lidmi byli právě pedagogičtí pracovníci.
Říkali: „Nemluvte na ty děti cigánsky.“ Je tedy dost možné, že tento postoj
nadále setrvává. Důvodem může být i to, že odpověď „Přestali jsme na děti mluvit
kvůli škole“ je jednoduchá, odpovídá na otázku, kterou je možná komplikované
vysvětlit.

* A podíl přímo škol samotných?

HS: Podstatné nám připadají čtyři body. Většina ředitelů a učitelů škol nemá
ponětí o tom, že mezi jejich žáky jsou bilingvní děti, netuší, jaká je kvalita
jejich romštiny – to není tolik překvapivé, neboť učitelé většinou romsky
neumějí. Byť ale sami romštinu neovládají, někteří říkají, že děti na jejich
škole romsky neumí, případně že romsky jen nadávají nebo romštinu používají jako
tajný jazyk. To ukazuje na určitý přehlíživý a někdy opovržlivý postoj k
romštině. Další výsledek je ten, že s odlišným etnickým původem dětí se
systematicky pracuje jen výjimečně. Je to ponecháno na libovůli pedagogů.
Ministerstvo školství sice distribuuje jednotlivé materiály, ale chybí návazná
akce. Co se romštiny týče, učitelé by museli pracovat s jazykem, který neznají a
nemají ani metodiku. Romština je navíc citlivým tématem, proto narážejí na
negativní reakce ze strany dětí a rodičů, které je od aktivit odrazují.

* Na co bychom mohli při případném zavádění romštiny do škol narazit?

HS: Jde o téma, které bylo nějakou dobu určitým způsobem zneužíváno. Proto je
třeba k tomu přistupovat citlivě. Ne všechny děti mluví romsky, ne všechny jsou
ochotné se učit, mají své důvody. Z našich zkušeností ale můžeme říct, že u dětí
převládal zájem, byly rády, že mohou ukázat, v čem jsou dobré. Výhodnost pro
školu dokazuje například konkrétní pozitivní příklad, kdy asi desetiletý kluk
byl při jazykových hrách hodně zvídavý, přičemž učitelky ho při normálním
vyučování hodnotí jako pomalého, pasivního, zakřiknutého. Otázkou je, jaký by
byl ze strany dětí zájem o systematickou práci, kdo by jazyk učil, podle jaké
metodiky. Znalost romštiny je v jedné věkové skupině různá, jsou tu dialektní
rozdíly. Byla by nutná důkladná příprava na obou stranách – těch, co budou učit,
a rodičů a dětí. Většina rodičů v rámci kvalitativního výzkumu souhlasila s
fakultativní výukou romštiny, ale jedním dechem dodávala, aby to nebyl další
segregační prvek, nebo aby romština nebyla další zátěží pro děti.

* Neméně významnou roli v nepředávání romštiny podle výzkumu hraje rodina.

PK: Předem nutno říct, že jsme odhlédli od asimilační politiky a tlaku na
rodiče a sledovali jsme spíše základní situaci jazyka v nukleární a širší rodině
– zda rodiče umí romsky, zda mezi sebou romsky mluví a zda jazyk předávají na
děti. Důležitým faktorem pro budoucnost romštiny je to, že nestejná kompetence v
romštině mezi rodiči vede často k tomu, že mezi sebou začnou mluvit česky. Dítě
má tak v přirozeném prostředí menší přístup k jazyku. To je důležité vědět kvůli
tomu, že je čím dál víc mluvčích, kteří mají sníženou kompetenci v romštině a dá
se tedy očekávat, že jazyková směna se bude ještě prohlubovat. Odhadu jeme, že v
nejmladší generaci Romů je třetina dětí, které romsky rozumí i mluví. Je však
pravděpodobné, že vezme-li si takový člověk Neroma či někoho z romské komunity s
horší kompetencí v romštině, budou se mezi sebou a se svými dětmi bavit pouze
česky.
Při výzkumu jsme se dále setkali s mladými mluvčími, kteří mluvili výborně. V
několika případech jsme se následně dostali do jejich rodin a setkali se tam s
důležitým jazykovým vlivem prarodičů. Když jeden z prarodičů zemřel, bylo to
vysvětlováno jako zlomový okamžik. Dítě sice mělo výbornou kompetenci, ale již
nemělo s kým mluvit.

HS: Někteří rodiče zase spoléhají na to, že se dítě naučí jazyk od někoho
jiného, např. od vrstevníků, protože sami měli tuto zkušenost. Tím, že je plně
kompetentních dětí v romštině o tolik míň, ztrácí se i tato možnost. Zároveň
vymírá nejstarší generace, která je zdrojem romštiny.

* Co tedy doporučujete?

PK: Jestli se bude mezi Romy v ČR nadále mluvit romsky nebo ne, záleží hlavně
na nich samotných, zde můžeme těžko něco doporučovat. Do jejich rozhodování by
ale neměly zasahovat faktory, které může ovlivnit stát a jeho politika. Naopak,
vrátíme-li se k Chartě menšinových jazyků, stát by měl svými kroky romštinu
podporovat.

HS: Ministerstvu školství bychom doporučovali, aby se zabývalo nastavením
jazykového prostředí ve škole a slabší podpoře bilingvismu a menšinových jazyků.
Nemusí přitom jít o zavádění romštiny do škol, ale existují i subtilnější,
nenásilné formy podpory. Setkali jsme se například se školou, kde děti
připravovaly anglicko-český slovníček a doplnily ho o romštinu. Stačí i zájem
učitelů, překročit bariéru jazyka a ptát se, jak se co řekne, rozumět základním
slovům. Některé školy se zase účastní soutěže Romano suno. Další z možností je
větší informovanost učitelů, jejich příprava během vysokoškolského studia.
Výzkumníci často upozorňovali na to, aby učitelé nebyli příliš očerňováni, do
určité míry jsou totiž bezradní v tom, kde informace sehnat, jak je využít. PK:
Jazyk lze využít i v prostorách školy, více tak přiblížit školu romským dětem,
aby ji vnímaly i jako svůj prostor. Práce s romštinou ve školním prostředí by
ale mohla mít spíš obrovskou symbolickou hodnotu jakéhosi vyrovnání než
praktický význam pro jazyk. HS: Stejně tak důležité je uvědomit si, že jsou děti
bilingvní. V kombinaci s jinými jazyky je to vnímáno jako pozitivní hodnota. V
souvislosti s romštinou se o tom vůbec neví, nebo je to laicky bráno jako
přitěžující okolnost. Jde vlastně o nevyrovnanost statusu romského jazyka.

* Mohla by média podpořit právě tu symbolickou hodnotu jazyka, o níž
mluvíte?

PK: Když to obrátím, romská média již využívají romštinu symbolicky, objevuje
se v názvu, v komentáři, v rozhlase je zase v romštině jen úvodní zdravice –
informace jsou v češtině, romština je symbol. Ve zprávě z výzkumu média
zmiňujeme spíše v tom kontextu, že podpora menšinových médií je Českou
republikou vydávána za podporu jazyka, což se úplně míjí účinkem.

HS: Nehledě na to, že romská média nejsou tak dobře dostupná. Další věc jsou
menšinové pořady ve veřejnoprávních médiích, jejichž absenci respondenti dost
refl ektovali. Jednak by je zajímaly, jednak je to prostor, kde lze představit
něco pozitivního.

* V souvislosti s tištěnými romskými médii se nabízí otázka, do jaké míry
jsou Romové zvyklí vídat psanou romštinu.

PK: To byla jedna z věcí, která nás docela překvapila. Ta obeznámenost s
médii, které tu byly či jsou. Obrovská část respondentů má zkušenost s psanou
romštinou, zároveň ji v omezené formě používá. Píšou se esemesky, píšou se
dopisy, romsky se chatuje. Jde možná jen o útržkovité věci, ale pro nás je to
zajímavé zjištění – vedle standardizace si jde psaná romština vlastní cestou.

* Máte představu, komu by výsledky výzkumu mohly v praxi posloužit?

PK: Doufáme, že dojde do škol, přece jen byl výzkum dělán pro ministerstvo
školství. Případně, až se jednou budou zvažovat nějaké kroky, bude k čemu
odkazovat, koho se ptát. Nejlépe by to mělo vést ke vzbuzení zájmu o jazyk mezi
pracovníky ve školství a samozřejmě samotnými Romy. Každé ze zúčastněných škol
jsme slíbili poslat výsledky spolu s komentářem a odkazem na zprávu z výzkumu.
HS: Existence menšinového jazyka by mohla být tématem i pro širší veřejnost.
Protože takhle opravdu bude romština vytlačena z veřejného prostoru kamsi na
okraj. Zpráva z výzkumu je ke stažení na adrese
http://www.romistika.eueu.
Projekt byl financován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR.