Nejen o filmu s Milanem Šenkim

Pochází z Humenného a v 60. letech narukoval na povinnou vojenskou službu.
Poté již natrvalo zůstal v Praze, kde se oženil. Celým životem jej provázela
hudba. Angažoval se také jako herec. Objevil se v několika vedlejších rolích v
celovečerních filmech, jako byla známá Nahota na prodej režiséra Víta Olmera, či
Kdo se bojí, ten utíká… režiséra Dušana Kleina. O kom je řeč? O
pětašedesátiletém Milanu Šenkim, Romům známým pod přezdívkou Korytár.

Milan Šenki neměl dětství úplně jednoduché, přesto si nestěžuje. „Vychodil
jsem v Humenném pouze základní školu, musel jsem začít vydělávat peníze a pomoct
matce. Otec zemřel mladý a já se musel postarat o rodinu. Holt byla rodina v tu
chvíli důležitější. Ale to víte, mrzí mě, že jsem nešel dál do učení. Ve svých
čtrnácti letech jsem založil kapelu, kterou jsem sám vedl. Táta, ještě když žil,
mě naučil porozumět hudebním nástrojům a pak už to bylo na mně. Do hudby jsem se
zamiloval. Hrál jsem nejdřív na harmoniku, a pak na saxofon,“ prozrazuje střípky
ze svého dětství pan Šenki. Hudba se panu Šenkimu stala osudnou, často hrával po
vesnicích, svatbách, ale i pohřbech. Po povinné vojenské službě nastoupil v
Praze nejprve k Českým drahám, kde zůstal necelý rok. Poté přešel k Pražským
uhelným skladům, kde pracoval patnáct let. Přes řidiče kamionu v ČSAD se dostal
do Pražských komunikací, kde již zůstal. Před třinácti lety jej postihl infarkt
myokardu, který jej na čas odstavil od těžké fyzické práce. „Najednou jsem byl v
invalidním důchodu, nemohl jsem si zvyknout nepracovat, proto jsem se alespoň
začal věnovat hudbě. Hrál jsem na Národní třídě v jedné vinárně, klientelu
tvořili převážně cizinci. Nejraději si jen tak pro radost zahraju čardáš. U
hudby jsem strávil krásných sedm let, na které rád vzpomínám,“ říká pan Šenki.

Před šesti lety si pan Milan založil živnost na úklid pražských komunikací.
Nebylo to pro něj nic neobvyklého, měl výhodu, že stejnou práci vykonával před
lety ve stejnojmenném podniku, kde byl v té době zaměstnaný. „K založení firmy
mi dopomohl ředitel pan Karel Vančura společně se starostou. Byli to právě oni,
koho ta myšlenka napadla, a já jsem jim za to vděčný. Rád bych jim proto
prostřednictvím vašeho časopisu poděkoval.“ Založit firmu není úplně tak
jednoduché, jak se zdá. „Samozřejmě, že jsem okusil, jaké to je, zaměstnat lidi
na plný úvazek. Není to vždy lehké,“ přiznává pan Šenki. „Práce venku lidi
nepřitahuje, zvlášť když jsou mrazy. Stávalo se, že často marodili nebo už druhý
den nepřišli do práce. To si potom člověk váží lidí, kteří v mé firmě jsou
zaměstnáni od počátku jejího založení,“ doplňuje.

Občas si zaskočím k filmu

Pan Milan Šenki, jak již úvod napovídá, si zahrál
menší role v mnoha filmech předních českých režisérů. „To byl krásný čas,
spousta legrace, nezapomenutelných zážitků…,“ vzpomíná Šenki. „K filmu mě
tenkrát přivedl Láďa Goral, kterého také můžete vidět v mnoha českých filmech.
Ani jeden z nás neměl trému z kamery, štábu, známých herců. Byla v nás obrovská
suverenita. To je pro herce obrovská výhoda. Můžu o sobě dokonce říct, že díky
tomu zahraji každou roli.“ Jako herce jej můžete vidět v Nemocném bílém slonovi
režiséra Karla Smyczka, kde si zahrál po boku Simony Stašové, Jiřího Langmajera
nebo Mariána Labudy. Snímek režiséra Smyczka patří ještě mezi ty, které byly
připravované za totalitního režimu, přesto realizované až po jeho pádu.
„Nemocného bílého slona jsem na obrazovkách dlouho neviděl, škoda,“ říká pan
Šenki a hned se zamýšlí nad dalším celovečerním filmem. Nejraději vzpomíná na
Nahotu na prodej, akční detektivku z roku 1993, která ztvárňuje českou
polistopadovou kriminalitu, konkrétně nedobrovolnou prostituci, vydírání a únosy
žen.

„Ztvárnil jsem tam roli obchodníka s bílým masem. Dokonce po mně a paní
Demeterové, která také hrála v jedné z menších rolí, chtěl pan Olmer ztvárnit
postelovou scénu. Paní Demeterová se tenkrát zhrozila a povídá: To v žádném
případě, manžel by se se mnou rozvedl. Počátkem devadesátých let natočil film
Divoká svině režiséra Jana Kubišty, kde měl možnost zahrát si po boku Ondry
Pavelky, Marka Vašuta a Ivany Chýlkové. „To byla obrovská zkušenost pro
obyčejného člověka,“ říká pan Šenki. Naposledy jsme Milana Šenkiho mohli vidět
na televizních obrazovkách v seriálu Nemocnice na kraji města II a v
celovečerním filmu Roming. Největší radost ale má pan Šenki ze svých vnuků.
„Pepa je výborný houslista, učil jsem ho hrát na housle už jako malého. V
současné době chodí na konzervatoř a doufám, že jej hudba jen tak nepustí,“
přeje si na závěr našeho povídaní Milan Šenki Korytár.