Nejdůležitější je zdraví

Existuje velmi málo lidí, na které nikdy ve svém životě nezapomenete. Existuje málo těch, kdo mají neustále úsměv na rtech a dobrou náladou a pozitivismem dovedou nakazit celé okolí, a velmi málo lidí, které by měl každý rád. Julka Vodrážková snad všechny tyto vlastnosti má. Pracuje v romském občanském sdružení Velká Ohrada, je jednatelkou svého občanského sdružení Cikne čhave, organizuje celostátní soutěž Romský talent a vede taneční soubor Cikne čhave; zároveň studuje čtvrtým rokem sociálně právní obor na Evangelické akademii a má manžela a patnáctiletou dceru. Julka je opravdu příkladem přísloví „Když se chce, všechno jde“.

Tato šestatřicetiletá dáma se narodila v Mělníku, ale žije v Neratovicích.
Vyučila se v oboru kuchař-číšník a dlouhou dobu pracovala v různých restauracích; sama říká, že ji tato práce bavila. Julka má totiž ráda zaměstnání, kde je v kontaktu v lidmi. „No, když mě to přestalo bavit, tak jsem začala dělat sociální pracovnici,“ říká s úsměvem, který značí, že to bylo řečeno v žertu. Cesta k tomu, aby se z Julky stala sociální pracovnice, kterou respektují úřady i klienti, byla totiž složitá a jen díky své píli, svědomitosti a tvrdé práci si Julka zasloužila respekt na obou stranách. Před několika lety začala pracovat na městské části Praha 14-Černý Most jako terénní sociální pracovnice a měla na starosti romskou komunitu v této části.
Dva roky pracovala přímo pod kanceláří starosty. „Tam se mi pracovalo moc hezky, byla jsem tam moc spokojená. Vedení bylo mé funkci velmi nakloněno a snažili se mi vyjít co nejvíce vstříc.“ Během těchto let pracovala s neuvěřitelnými 300 rodinami, takže jednotlivých klientů měla ještě více. Jako „teréňák“ je velmi emotivní člověk a veškeré problémy, se kterými se rodiny potýkaly, prožívala se svými klienty. Možná ji právě tento její přístup odlišoval od ostatních úřednic. „Byla to pro mě jako moje druhá rodina. Řešili jsme problémy, jako jsou bydlení, azyl, práce, dluhy, splátkové kalendáře, neplacení nájmu, docházka dětí do školy, vyplňování formulářů, poskytování informací o stipendiích pro romské středoškoláky apod. Vlastně to, co dělá každý,“ míní Julka. Po dvou letech přišli zástupci městské části s nápadem založit organizaci, která by se věnovala dětem. Julka této možnosti využila a založila vlastní občanské sdružení Cikne čhave. „Zjistila jsem, že práce v mé vlastní organizaci mě baví mnohem více než práce na úřadě, a tak jsem se musela rozhodnout. Zvolila jsem práci v Cikne čhave, kde jsem ve funkci jednatelky.“

Cikne čhave jsou organizátoři velmi známé soutěže Romský talent. Ten vznikl před třemi lety v podstatě náhodou; jako jednatelka se Julka Vodrážková snažila získat finanční prostředky pro své sdružení a v téže době byla požádána úřadem, zda by nemohla organizovat akce s dětmi. Julka s romskými dětmi pracuje již osmnáct let, a tak se této šance chytla, a jak sama říká, již nepustila. „Tento rok proběhl už třetí ročník a já neustále žasnu nad tím, jak jsou ty děti rok od roku profesionálnější a jak se zdokonalují.“ Sdružení se věnuje především volnočasovým aktivitám. Děti mohou navštěvovat romský taneční soubor, malovat, zpívat, mohou do sdružení také docházet na doučování, do divadelního kroužku apod. „Nejdříve to nebylo nejjednodušší, zkoušeli jsme děti zaujmout turistikou, malováním a podobnými aktivitami. Ukázalo se však, že nejvíce je baví tanec a zpěv. Stabilně v souboru vystupuje 20 dětí ve věku od 4 do 18 let. Zpívají a tancují, věnují se tradičním indickým tancům. Zlepšují se každým týdnem.“ V republice neexistuje příliš mnoho soutěží, kam by Julka se svým souborem mohla jezdit. Většinou vystupují na různých akcích, festivalech a přehlídkách.

Sdružením Cikne čhave, které existuje již pátým rokem, prošlo asi padesát šedesát dětí. „Kdybychom měli větší prostory, tak by jich tam chodilo více, bohužel z tohoto důvodu nemůžeme nabírat další děti.
Pracujeme na tom, abychom mohli naše prostory rozšířit. Uvidíme, zda se to podaří.“ Julka pracuje také jako sociální pracovnice v romském občanském sdružení Velká Ohrada. Zde je zaměstnaná na projektu Podpora Romů v Praze. „Jsem v tomto sdružení snad od jeho založení.
Dříve jsem jezdila na tábory a organizovala jsem různé akce pro děti. Klasické volnočasové aktivity.
Teď pro ně pracuji jako sociální pracovnice.“ Práce terénního sociálního pracovníka je psychicky velmi vyčerpávající. Každý, kdo zná paní Vodrážkovou, však ví, že chodí neustále s úsměvem na rtech a roznáší dobrou náladu. „Když mi je opravdu nejhůře, tak se sbalím, vezmu auto a jedu mimo Prahu ke svým příbuzným, tam načerpám sílu a můžu zase pokračovat.“

Do svého budoucího života má Julka pár přání, soukromě by si přála malý dům, pracovně by si přála, aby se jí podařila maturita, a možná by ráda pokračovala i na vysoké škole. Na závěr však dodává: „Já jsem si uvědomila, že vlastně nic nepotřebuji, já mám všechno. To nejdůležitější je, abychom byli zdraví, já i moje rodina.“