Můžeme spolu: Přál bych si snížit hladinu strachu mezi lidmi, říká farář Marek Bárta

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, oslovilo mě motto loňského Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem. 

Rozhovor s Markem Bártou

Marek Bárta je evangelický farář, který se nikdy o našem společném soužití přemýšlet nebál a od slov nikdy neměl daleko k činům. Při studiu na Evangelické teologické fakultě se veřejně rozčiloval, že neví, proč se má učit mrtvé jazyky jako starozákonní hebrejštinu nebo řečtinu, a neučí se romštinu, což je jazyk, který je podle něj vysoce aktuální. Po nástupu do sboru v Šonově a Náchodě se mnoho let pokouší o dobré soužití mezi všemi, kteří se v obcích a jejich okolí vyskytují, a zažil toho opravdu hodně. Svoji snahu dokáže velmi poctivě reflektovat, za což jsem mu byla během rozhovoru moc vděčná.

Co je podle tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Mně přijde, že pomůže, když jsou lidi schopni podívat se na sebe očima toho druhého. Pak mohou vidět, že i to, co dělají, jak se chovají, jakou společnost vytvářejí, může být pro druhé někdy problém nebo jim to může způsobit nějaké potíže. Jinými slovy pomáhá, když člověk nahlídne a uzná, že může být pro druhé problémem. Že může těm druhým komplikovat život. Protože to pak člověka uschopňuje nebo dá mu to možnost zeptat se druhého, co by se dalo dělat jinak. Nemusí to k tomu vést automaticky, ale je to jedna z cest.

Napadl by tě nějaký konkrétní příklad?

Třeba s prací. Romové nedostávají práci nebo nemají kde bydlet, protože pro ně byty nejsou. A byty nejsou proto, že jsou to právě Romové. Mám např. zkušenost, že jsme zařizovali byt pro jednu paní. Když jsem tam volal, byt k dispozici byl, dokonce jich mělo být k dispozici víc. A když si tam pak sama došla a oni viděli, že je Romka, řekli, že žádné byty nejsou. Je to neochota zkusit něco i po nějakých negativních zkušenostech znova. A to vede k situaci, že se Romové musí sestěhovávat do vyloučených lokalit, do opuštěných špatně zajištěných baráků a to vytváří další problémy, které na sebe strhávají pozornost. A lidem se tak potvrzuje, že není možné poskytnout jim možnost bydlet někde jinde než právě ve vyloučených lokalitách. 

Jak to dopadlo s tou paní?

Sehnala pak něco v romském baráku, později ji odstěhovali a poté nevím, kde skončila. Ztratil jsem stopu.

Když mluvíš o sestěhovávání, registruješ tento fenomén ve vašem okolí?

Možná spíš určité vylučování z města – pak se lidé stěhují do Broumova. V zásadě si myslím, že by pomohlo víc to, aby byli všichni integrovaní, aby se nevytvářely oddělené komunity a aby lidi měli možnost spolu žít, byť to třeba není jednoduché. Jen tak je možné se naučit časem vycházet si vstříc na obě strany – Romové mohou vědět víc o potřebách gádžů, a naopak gádže by se mohli naučit ctít nějaká specifika Romů. K tomu je potřeba otevřenost, ale i přijetí zodpovědnosti za společné soužití.
Myslím, že je podstatné vidět to trochu očima těch druhých a zároveň mít vizi, že by to šlo dohromady. Když vize není, pak každý chce jen naplnit své potřeby a ty druhé vylučuje ze svých představ. 

Co pro to můžeš dělat ty z pozice duchovního? 

Moje vize byla, že v křesťanském sboru by pro tohle měl být prostor, že jsou si tam všichni vědomi toho, že je dobré pokoušet se žít spolu. Že v církvi by lidé měli být schopni nahlédnout to, že nejsou ideální, nebo jejich cesta a způsob života není ideální, a proto by měli být schopni přijímat, že to má někdo jinak. Že by se tedy v církvi mohli potkat i Romové a gadžové a vzájemně si naslouchat a obohatit se. Proto, když jsme křtili naši dceru Agátku, křtili jsme ji spolu s Antonínem Balážem, takže se sešla gadžovská a romská komunita a byla to moc hezká oslava. V těchto situacích je jen někdy těžké zápasit se svojí vizí. Člověk má v konkrétní situaci nějakou představu a musí být schopen od ní ustoupit. My jsme např. zvyklí si nějak představovat blízkost nebo přátelství a s jinou kulturou je to najednou jinak. 

Jak jinak?

Třeba klasická představa evangelíka je, že když by někdo vstupoval do sboru, měl by pravidelně chodit na bohoslužby a účastnit se pravidelného programu. To podle mě v romské komunitě tak není, protože si myslím, že vnímání času je jiné. Cokoli dopředu naplánovaného, co má nějakou pravidelnou strukturu, vlastně pochopitelně ohrožuje a ničí spontaneitu, živost. My si to už vůbec neuvědomujeme a žijeme v tom úplně normálně, ale Romové si to zaplať pánbůh nechtějí nechat vzít.

Rozumím tedy dobře tomu, že ve sboru došlo k určité deziluzi? 

Ano, došlo k deziluzi. Měl jsem očekávání nebo na sebe nárok, že bych měl být víc spontánní, a když se organizuje oslava narozenin v romské rodině, na kterou jsem pozván, měl bych se sebrat a prostě přijít. Až na to, že ta oslava netrvá dvě hodiny, jak jsem zvyklý, ale do noci, kdy se popíjí a zpívá a já to prostě nevydržím a narážím na svoje limity. Přistihl jsem se, že i já sám, byť jsem tu vizi měl a stále ji mám, jsem narazil na svoji nechuť tomu jinému vnímání času vyjít vstříc.

A nešlo by se o tom v těchto konkrétních případech domluvit?

Šlo, zažil jsem i hezké příklady usmíření. Jednou jsem zaměstnal místní na stavbě a ne úplně dobře jsme se dohodli o penězích. Romská firma to byla. A vedlo to k rozčarování a rozešli jsme se ve zlém. No a já jsem pak na nějaký čas omezil své aktivity. Pak mě Emil B. požádal před Vánocemi o besedu. Najednou přišel dotaz, jestli bych neudělal výjimečně posezení, povídání. Přišel jsem tam a začal jsem tím, že jsem jim přiznal svůj problém a že děkuju, že oni obnovili kontakt. A bylo moc hezké, že to přijali. Myslím, že mě pochopili. A pak jsme už jen povídali a zpívalo se a tak.

Je něco, na co bychom se měli ptát a nemluvíme o tom?

Ze strany gadžů není podle mě účinné hrát si na zachránce a přijímat Romy jako oběti nebo děti, které potřebují pomoct. A je to zvlášť v oblasti peněz, což je pro mě těžké téma. Protože často přichází kamarádi Romové s žádostí o peníze a půjčku, a když to pak nevrátí nebo nevrací, vytváří to nerovnost ve vztahu. Ta situace je samozřejmě daná i tím, že jsem na faře a sem prostě chodí různí lidé se žádostí o konkrétní pomoc – od koupě lístku na vlak až po dotaz ohledně finanční půjčky v nouzi. To, co jsem se postupně naučil už dřív, je budovat vztahy ne na ekonomické pomoci, ale na přátelství. Na tom, že se člověk nechá taky obohatit muzikou a bohatstvím romské kultury a není jen mecenášem, který pomáhá. A byl jsem poučen, že tam, kde to nejvíc funguje, jsou lidi dlouhodobě přáteli, znají se, tráví spolu nějaký čas. A není to na bázi „já jsem bohatý a pán a tobě půjčuju a dávám ti peníze“. Občas jsem to nedodržel a přijde mi, že když se něco pokazilo, tak na tomhle. Otázkou pro mě je, co s tím dělat. Vlastně by nejvíc pomohlo peníze nemít. Protože když je mám, tak je pro mě těžké je nepůjčit nebo nedat, ale pak mě mrzí, když mi nejsou vráceny, nebo když necítím z druhé strany tolik vděku, kolik bych sám pro sebe potřeboval. Peněz totiž nemám nazbyt a se čtyřmi vlastními dětmi vždycky vím, co s nimi. Takže mě to pak prostě hlavně celé mrzí. Kdybych peníze neměl vůbec, tak bych je pak opravdu ani nemohl dát nebo půjčit. Vlastně takhle s trochou peněz nejsem úplně svobodný.

Máš nějaké sny? Kdybys měl kouzelnou hůlku, co bys vyčaroval?

Mně na tom asi nejvíc překáží můj strach. Jelikož jsem párkrát přišel o nějaké věci a zjistil jsem, jak mě takové zkušenosti negativně ovlivnily a jak začínám být ostražitější. A zároveň cítím, že mi to brání se víc otevřít. Takže já sám za sebe a pro sebe – ale myslím, že to je obecnější problém – bych byl rád a přál bych si, aby kouzelná hůlka odstranila ten strach. Aby se vždycky znovu dalo začít nanovo, protože strach má velké oči a ostražitost je nebezpečná, neboť člověk pak generalizuje a vytváří předsudky. Přál bych si tedy snížit hladinu strachu. Nebo si nenechat vnutit generalizování. Přál bych si, aby mi to, že mi někdo něco vezme, nebránilo otevřeně a beze strachu mluvit s někým dalším.