Můžeme spolu: Musíme se naučit hledat kompromis s lidmi, se kterými nesouhlasíme, říkají studenti

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé
věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme
hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů
„Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod
stejným názvem.

Rozhovor se skupinou studentů FHS UK

Minulý týden jela skupina studentů FHS UK na česko-německý seminář, který se
zabýval konflikty a kulturou. Po semináři jsem se jich zeptala, jaká témata jim
připadají nosná pro naše společné soužití.

Vy se vracíte z mezinárodního semináře, kde jste se společnému soužití
intenzivně věnovali. Co se podle vás ještě potřebujeme v téhle oblasti naučit?

Veronika: Jak hledat kompromisy. Podle mě je někdy hrozně těžké najít určitý
kompromis s některými vyhraněnými lidmi. Oni nemají zájem přejít na nějakou
dohodu, nějaký kompromis. S nimi bych se to chtěla naučit. Mám třeba kamarády,
tedy konkrétně jednoho kamaráda, který má určité politické názory a nenechá si
je vymluvit, pořád si jenom dokola jede to svoje. Mám s ním problém najít
určitou cestu, kde bychom se dokázali shodnout.

Marie: Zažívám něco podobného často v práci – naši klienti (lidé s mentálním
postižením, poznámka redakce) mají svůj pohled na svůj život, na to, co se dá
nebo nedá dělat, co je normální a co není, co je od nich vyžadováno ze strany
úřadů i od většinové společnosti a já mám pocit, že jsem někde uprostřed. A obě
strany jsou zazipované v tom svém. Já bych potřebovala vědět, co udělat, jak do
toho vstoupit, aby se výsledek posunul někam jinam, protože jinak se to pořád
opakuje.

Zažili jste někdy někdo, že se povedlo najít společný jazyk?

Marie: V práci jsem zažila, že jsem doprovázela lidi s mentálním postižením a to
často naráželo na odsudky většinové společnosti – to bylo vždy „co takoví lidé
dělají venku, mají být někde v ústavu a ne se takhle normálně pohybovat ve
většinové společnosti“. A několikrát se mi podařilo vstoupit do situace, když se
někdo takhle vyjadřoval, a podařilo se mi zprostředkovat rozhovor. Zeptala jsem
se třeba klientky: „Paní Nováková, co vy si myslíte, připadáte si jako chudák?“
A ten člověk si uvědomil, že i ten člověk s mentálním postižením situaci vnímá a
nějak se ho to dotýká.

Delfína: Mně se to podařilo u nevidomých, kdy jsem se na základě toho, že jsem
dělala dlouhodobou osobní asistenci nevidomým, naučila navést toho konkrétního
člověka, kterému pomáhám, aby si řekl, co je pro něj důležité, aby to pro něj
bylo příjemné a nebyl to vstup do jeho osobního prostoru.

Co z toho, co jste teď zažili na mezinárodním semináři, považujete za důležité a
přenositelné do situace v ČR?

Staša: Já si odnáším důležitost storytellingu. Dělali jsme úkol s kartami, na
kterých byly uvedeny různé otázky, které měly pomáhat otevírat rozhovor. Myslím
si, že bylo velmi přínosné, že jsme povídali o svých zkušenostech. Já jsem
zažila, že každý příběh je důležitý a obohacující. Měli jsme situaci, kdy dvě z
nás měly stejný příběh a německá kolegyně o tom svém už ani nechtěla mluvit,
protože jí to připadalo zbytečné. Jenže já jsem si na tom uvědomila, jaká by to
byla škoda, protože každý příběh je důležitý. Zkušenost může být podobná, ale
detaily jsou odlišné. A v příběhu se máme soustředit na detaily.

Marie: Bylo by potřeba víc si hrát. Protože při společné hře vznikají aha
momenty. Např. my jsme přehrávali scénku, kdy cizinec hledá byt a vždy ho právě
kvůli tomu, že je cizinec, odmítnou. Teprve když jsme zkoušeli podruhé, tak jsme
přišli na to, že je potřeba nejen řešit to, co měla dělat sociální pracovnice,
ale jak do rozhovoru zapojit i tu paní, které se to týkalo. A podobné věci
člověka nenapadnou, když si s nimi nepohraje..

Veronika: Děti přece také navazují lépe komunikaci skrz hry. A když se k tomu
jako dospělí vrátíme, tak to snadněji prolamuje ledy.

Co pro vás byla dosud největší zkušenost s oním „můžeme spolu“?

Sophia: Když jsem začala studovat český znakový jazyk, tak jsem byla překvapená,
jak je u neslyšících jiná kultura. Vše pro mě bylo najednou hodně překvapivé.
Třeba jak říkají dobrou chuť? Třikrát poklepat o stůl. A mně překvapilo, jak
mají všechno jinak – na dveřích zvonky, rádio, kdy děti kontrolují přes blikátko
apod. A nejvíc mě překvapilo, že v české kultuře jsou takové maličké kultury a
ty jsou úplně jiné. A nemusíš ani jezdit nikam daleko, jenže se o tom ani
nedozvíš, pokud se s tím osobně nesetkáš.

Staša: Moje největší zkušenost byla, když jsem byla účastnice globálního fóra
OSN. Moje interkulturní zkušenost spočívala v tom, že jsem potkala lidi opravdu
ze všech koutů světa, byli to mladí dobrovolníci, kteří něco dělají pro své
společnosti. Třeba kolegyně z Fidži pracuje s ohroženou mládeží, zabývá se
problematikou znásilnění. Tam ta interkulturní zkušenost spočívala nejen v tom,
že jednotlivci patřili k jiným národům, ale ještě to, že pracují pro různé
organizace – od skautských až po sociální. A to jsou svým způsobem taky odlišné
kultury.

Marie: Pro mě asi největší zkušenost byla, když jsem byla na Erasmu ve Finsku.
Tam probíhá studijní program, který je v angličtině a tam jsme měli spolužáky z
celého světa. Jak lidi z Finska, tak i velká část třídy Nepálců, hodně lidi z
Keni a dalších afrických zemí. A přeci v tom prostředí, kde finsky neumím, jsme
fungovali v rámci třídní skupiny normálně dohromady. To bylo strašně zajímavé.

Delfína: V létě jsem cestovala asi přes deset zemí od Evropy až po severní
Afriku a Saharu. Vše autobusem. Bylo zajímavé vnímat rozdíly mezi Evropou a
Afrikou. Konkrétně třeba téma vody. V Evropě nevědí, co by si za ni vzali, i
když je jí všude dost. Ale v Africe je voda nedostatková, a přesto vám dá každý
napít. Voda je tam opravdu brána jako základ života.

Máte nějaké sny? Kdybyste měli kouzelnou hůlku, co byste vyčarovali?

Marie: Kdybych měla kouzelnou hůlku, tak bych si někdy přála s ní zastavit
určitý moment a připnout lidem nad hlavu komiksovou bublinu, kde by bylo
napsané, co skutečně myslí tím, co říkají.

Sophia: Kdybych měla kouzelnou hůlku, zařídila bych, aby neexistovaly primární
komunikační bariery mezi zástupci různých kultur. Když potkám člověka, o kterém
ze začátku vím, že patří ke kultuře, o které skoro nic nevím (např. pro mě to
může být nevidomý, vozíčkář, cizinec ze zařízení pro uprchlíky…), tak nevím,
jak s ním komunikovat. Snažím se chovat přátelský a "nevnímat" rozdíly, ale
vnitřně cítím diskomfort. Prostě nevím, jak na to. Mám pocit, že právě proto se
lidé vyhýbají kontaktu s konkrétními lidmi, pokud mají pocit, že jsou něčím
nezvyklí. Myslím si, že kdyby aspoň tato bariera neexistovala, byli bychom o
krok dál.

Delfína: Mým velkým přáním je, aby se zklidnily konflikty a dařilo se
komunikovat více na konsensuální úrovni. Mít více radosti z procesu vzájemného
porozumění než z dychtivého očekávání cíle, totiž že se druhý prostě musí
přizpůsobit, protože to "tak je, tak jakýpak copak".

Děkuji za rozhovor.