Můj sen? Založit romské divadlo!

Dvaašedesátiletý Milan Tomáš se narodil ve východoslovenském Vranově, od šesti let ale vyrůstal v Brně, kde bydlel až do roku 1999. Jeho otec byl výtečný hudebník-cimbalista a syna naučil milovat hudbu.
Pan Tomáš se vyučil zedníkem, ale zedničina ho nikdy příliš nelákala. Chtěl se stát populárním zpěvákem, což se mu z části podařilo. V šedesátých letech zpíval i hrál v operetách v Plzeňském divadle a posléze v Janáčkově divadle v Brně, několikrát vystupoval v tehdejší Československé televizi s cimbálovkou, kterou založil v době povinné vojenské služby v letech 1964-1966. S hudbou ale na dlouhý čas skončil po tragické automobilové nehodě, při níž ho navždy opustila jeho žena.

Nyní žije pan Tomáš v pražské Krči a podniká v oboru stavebnictví.
O svém volném čase, kterého prý není až tolik, „brouzdá“ doma po internetu – to ho v současné době baví. A má také dva velké sny – založit romské divadlo, jaká existují například na Slovensku nebo v Rusku, a natočit film o Romech, ke kterému kdysi napsal scénář.
Ještě ho má ale prý stále k dispozici v nočním stolku…

Stvořený pro operetu

„Na vojnu vzpomínám hrozně rád, tvořili jsme dobrou partu. Měl jsem tam dobré jméno, protože jsem během vojny založil bigbeatovou skupinu a pak také cimbálový soubor. Cimbál jsem tehdy dostal od vojáků – to pro mě znamenalo velkou čest. Jezdili jsme jako hudebníci a zároveň jako vojáci po celé republice a většinou jsme sklidili velký úspěch. Setkal jsem se během vystupování s řadou v té době známých osobností. Pamatuji si také na to, jak jsem se na našem hudebním vystoupení s cimbálovkou při natáčení jednoho pořadu Československé televize seznámil se zpěvákem Josefem Lauferem. Jsou to moc hezké vzpomínky,“ rozpomíná se pan Tomáš. Přiznává, že lituje odmítnutí nabídky, aby v armádě zůstal u muziky i po skončení povinné vojenské služby. Přestože však pobídku odmítl, hudba v ústraní nezůstala. Několik let po tom, co se pan Milan Tomáš stal civilním občanem, zamířil do brněnské umělecké agentury, jež tenkrát nesla název Krajský podnik pro film, koncerty a estrády, a složil tam zkoušky ze zpěvu. Také tam se setkal s řadou osobností, které mu v jeho hudební kariéře v mnohém vyšly vstříc. V jednatřiceti letech se přihlásil do známé soutěže Hledáme nové talenty. Vystupoval s písní s vlastním česky napsaným textem a doprovázel se na kytaru. Potkal tam zároveň zajímavého člověka, díky němuž se posléze dostal do divadla. „Předsedou poroty byl tehdy šéf Plzeňského rozhlasu. Po skončení soutěže pak za mnou přišel a řekl mi, že mám vysoký rozsah hlasu, přesně stvořený pro operetu. Já jsem v té době neměl o operetě vůbec žádné ponětí, ani jsem se na to po pravdě řečeno necítil. Přesto jsem si řekl, proč takovou šanci zahodit? Ředitel Plzeňského rozhlasu kontaktoval vedení Plzeňského divadla a já začal zpívat i posléze jevištně hrát operetu. Moje první operetní hra byla Krásná Helena od Offenbacha.

Po přestávce k hudbě zpět

Rok 1975 se stal pro Milana Tomáše i pro jeho dvě děti osudným. Pan Tomáš přišel o manželku, se kterou trávil celých dvanáct let, děti ztratily matku. „Nemluví se mi o tom zrovna nejlépe, to jistě chápete. Tehdy jsme jeli společně autem, já ale neřídil. Jeli jsme totiž stopem, šoféroval shodou okolností jeden voják. Onen den hodně pršelo, navíc řidič měl už ojeté pneumatiky. Při jízdě najel na takovou asfaltovou bouli, která se tvoří od sluníčka. Dostal hned smyk a narazili jsme do kamenného sloupu. Manželka vyletěla z okna, na místě byla mrtvá…“ Hudba šla po tragické nehodě na dlouhý čas stranou. Přesto se nechtěl jen tak divadla vzdát a od roku 1976 působil jako sborista v brněnském Janáčkově divadle. V divadle byl angažován do roku 1977. „Po tom, co se událo, jsem už neměl dál sílu dělat hudbu. Už jsem neměl v sobě tolik elánu, jako když žila manželka, která mě ve zpěvu i v účinkování v divadle hrozně moc podporovala.“ Přesto si myslím, že by si přála, abych v divadle zůstal. Jak mi ale pan Tomáš v rozhovoru prozradil, k hudbě prý „na stará kolena“ přichází zpátky. Chtěl by vytvořit nějaké hudební uskupení, které by hrálo směs tradiční romské hudby v moderním pojetí. Romské písničky má velmi rád, jak ty táhlé a smutné, tak ty veselé. Jen mu prý vadí stálé opakování romských slov. „Myslím si, že romština má mnoho jiných krásných slov než jen joj mamo (ó maminko) nebo nane love (nejsou peníze),“ říká trochu kriticky Milan Tomáš.
„Kdysi jsem skládal písničky i já. Komponoval jsem jak romské, tak české písně. Teď už na to sice není moc času, čím dál více času věnuji své práci, ale občas mě napadnou nějaká slova, která se snažím zhudebnit,“ usmívá se na mě pan Tomáš. Během rozhovoru z něj neustále vyzařuje duševní mladost, energie a elán, jaký všichni jeho vrstevníci nemají. Má ještě plno plánů. Kromě hudebního uskupení, které by rád v co nejbližší době dal dohromady, by chtěl založit první romské divadlo v České republice. „Doslova mě nutká založit romské divadlo, třeba tady v Praze. Myslím, že by to byl velký přínos jak pro Romy, tak Neromy,“ zmiňuje se o jednom ze svých plánů a vzápětí pokračuje: „Mým velkým snem je také natočit film o Romech, několikrát jsem se o to pokoušel. Leckdy to vypadalo docela nadějně, podporovala mě v tom nápadu řada významných osobností z oblasti filmu, jako byl například režisér Tuček, ale finance prostě chyběly. Scénář k filmu, který jsem chtěl točit, mám ale dodnes schovaný v nočním stolku…“