Michal Mižigár o romských Vánocích: Jak bychom mohli přežít, kdybychom jeden druhému neodpustili

„Romský advent i Vánoce jsou hodně o vzpomínání na ty, kdo už zemřeli,“ říká student romistiky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze MICHAL MIŽIGÁR. O tradicích a rozjímání, o hraní, o síle rodiny a odpuštění i o vyprávění romských babiček jsme si povídali pro server Romea.cz.

Jaké jsou romské vánoční tradice a jak je Romové ještě dnes dodržují?

O Vánocích se chodí vinšovat a hrát. Dnes se to už leckde vytrácí, ale bývá to tak, že po večeři přijdou muzikanti – a buď se za nimi celá rodina nahrne ke dveřím, nebo přijdou dovnitř a první z nich krásně romsky zavinšuje. Vinšuju vám, vinšuju, abyste na tento velký Štědrý den byli šťastní, zdraví, ať vám pánbůh žehná a kam váš krok šlápne, tam ať štěstí najdete… Je to krásná promluva. A pak začnou hrát a někdy než dojdou domů, je ráno. Muzikanti přináší radost do domu a dostávají jídlo, pití, někdy i peníze.

Takže je to něco jako koledování?

Ano. Moje babička vzpomínala, že když byla malá, ještě než se její rodina přestěhovala do Čech, tak si dokonce Slováci – gadžové přáli, aby k nim chudobní Romové přišli koledovat. Jednak je chtěli obdarovat a jednak věřili, že když pomohou chudým, přinese jim to štěstí. A to přání – vinšování samotné je strašně velká a důležitá věc. Protože když se někdo s někým přes rok nepohodne a pak přijde na Štědrý den a zavinšuje, tak na to všechno zapomenou a usmíří se. A nejdůležitější je, aby byla rodina pohromadě. Když není, tak to nejsou Vánoce. Advent i Vánoce jsou také hodně o vzpomínání na ty, kdo už zemřeli.

Slyšela jsem o tom, že Romové dříve na Štědrý den večeřeli na zemi na slámě – jako připomínku toho, že se Ježíšek narodil ve chlévě.

Naše rodina to takhle už nedělala, ale babička vyprávěla, že její dědeček slámu přinášel domů, sypal ji po zemi a dával do koutů nebo pod stůl. Vždycky, když neměli, tak o ni šli prosit k sedlákům. Také se dělávalo – a to děláme i dnes, že dáváme od každého jídla kousek na parapet před okno. Někde se dávají za okno třeba jenom bobaľky – buchtičky s mákem polité mlékem a rozpuštěným máslem. Je to pro ty, kteří už zemřeli a nemůžou být s námi. Dáváme jim tak najevo, že na ně myslíme, že je u nás pro ně pořád místo. Babička ještě vyprávěla, že u nich bylo zvykem pozvat ke štědrovečerní večeři třeba nějakého chudáka nebo někoho, kdo byl sám.

A co jeden talíř u stolu navíc, kdyby přišel nečekaný host?

To se také někde dělá. Podobně jako rybí šupina pod talíř. Ono je to už dost promíchané s českými zvyky. Co je ale takové to romské tradiční, to je třeba mytí ve vodě s mincemi, aby byl člověk v dalším roce zdravý a bohatý. Také se podle starších tradic věřilo, že když jde člověk na Štědrý den k někomu, přináší smůlu. Proto musí hodit na zem, třeba v předsíni, nějaké mince. Také by se neměly vynášet odpadky, prát, věšet prádlo na šňůře, šít nebo žehlit – ze stejného důvodu, aby to nepřineslo smůlu.

Co se u vás doma na Štědrý den večeří?

Máme to klasicky jako české Vánoce – řízek, salát, chlebíčky, pečivo, dort… Babička pak ještě dělá bobaľky, zelňačku, bůček se zelím a polévku s rezanky – to jsou takové těstoviny. Nebo se připravují šinga – makovníky. Ty romské jsou sladší a mastnější, podávají se s čokoládou nebo třeba mákem. Dříve se hlavně na Slovensku dělávalo to, že ženy daly všechno jídlo do košíku a nechaly ho posvětit od faráře. To se ostatně dělávalo i o Velikonocích. Babička vyprávěla, že než se připravilo jídlo, muselo být uklizeno a musel přijít kněz, aby domácnosti požehnal. Teprve pak se mohlo začíst jíst.

Jaký tedy mají Vánoce v celoročním kalendáři jako svátek pro Romy význam? Jsou třeba důležitější než Velikonoce?

Já osobně za nejdůležitější svátek považuji Velikonoce. Tam je ta podstata všeho, ukřižování, zmrtvých vstání. Řekl bych ale, že pro většinu Romů jsou tím největším svátkem v roce asi Vánoce. Lidé je drží i v těch nejchudších poměrech, třeba na ubytovnách nebo v osadách – v rámci svých možností. Moje babička vyprávěla, že když se sem přestěhovali ze Slovenska, tak její táta, můj praděda, něco špatně udělal v práci – v účtárně – a dostal výplatu až po Vánocích. A tak měli na Štědrý den jenom placky a čaj. To jste tedy měli blbý Vánoce, babi, řekl jsem jí. A ona řekla, že vůbec, že to naopak byly ty nejhezčí Vánoce. Že seděli všichni za stolem – se svými 15 dětmi. Bylo krátce po válce, takže jejich rodiče vzpomínali a rozplakali se, i proto, jaké mají jejich děti špatné Vánoce. A děti prý položily i placky a čaj a roplakaly se s nimi. To hlavní totiž bylo, že byli všichni spolu pohromadě.

A jaké byly tvoje nejhezčí Vánoce?

Když jsem byl malý, každý rok přijížděla teta z Ústí a u naší babičky se sešlo asi čtyřicet, padesát lidí – i dědovi sourozenci, babiččini sourozenci, všichni se svými dětmi a vnoučaty, namačkaní v jedné místnosti. Všichni najednou věděli, že i když se třeba přes rok na sebe zlobili a nebavili se, asi jako v každé rodině, tak že to nejde, aby spolu na Vánoce nebyli. Také mám rád příběh druhé babičky – o její babičce, když se v 50. letech přestěhovala ze Slovenska do Čech a jednou na Vánoce koupila ananas. Ale protože nikdo nevěděl, co to je, tak ho raději vyhodili, aby se neotrávili.

Zpívají se koledy? A jsou vlastně nějaké přímo romské?

Nejsou. Romové měli původně halgato – tradiční táhlé smutné písničky. Ty se hrají na pohřbech anebo když se chce někdo vyzpívat z nějakého bolu, stěžuje si třeba na svůj úděl. Nebo čardáše. Koledy se zpívají třeba pro sousedy gadže, při vinšování. Ono se to celkově s těmi českými Vánoci prolíná, hlavně u té mladší generace. A navíc přicházejí nové vlivy, americké, globální, třeba Santa Claus. Za mě osobně bohužel. Mně se to vůbec nelíbí.

A mají tradice pro mladé ještě nějakou váhu? Nebo už se ten význam vytrácí?

Je jasné, že mladí, třeba ti okolo třinácti let, co nosí kšiltovky a poslouchají hiphop, jsou trochu jinde. Ale když třeba někdo přijde vinšovat a hrát, tak tam hned přeskočí ta jiskra, to romipen, to romství – že to jsou oni. Minulou neděli jsem třeba byl na oběd u babičky s mými bratranci, kterým je 15, 16 let. Jsou to živí kluci, kteří nedokáží sedět na židli. A babička, tak jak to mají starší Romové, když je advent, tak vzpomínala a vyprávěla a oni seděli jak přibití a poslouchali. A to by mělo zůstat. To je funkce babiček a dědů. Dneska ale i některé romské babičky chtějí být moderní a tohle považují za něco, co už je dávno staré. Jsem rád, že moje babička taková není.

Jaký bude letos tvůj Štědrý den?

Každý rok mám stejný ritual. Ráno vstanu a když to stihnu, jdu do kostela a hlídám betlémské světlo, aby ho někdo nezhasil. A protože nebývám doma na Dušičky, tak jdu na Štědrý den na hřbitov. A všem těm mulům – duším těch, kteří už zemřeli, zapálím svíčku a povídám si s nimi. Nejdu sám, vždycky s sebou beru bratrance a sestřenice. Někde se pak třeba stavíme u příbuzných na oběd a než dojdeme domů, tak jsou čtyři, pět hodin. Mrzí mě, že se pomalu vytrácí to hraní a vinšování. A že si lidi odpustí. Oni se pak třeba za týden zase pohádají, ale na Vánoce to tak je. U nás se říká Sar šaj predžidiľamas, te jekh avreske na odmukľamas. Jak bychom mohli přežít, kdybychom jeden druhému neodpustili.