Měla být lékařkou, začala však budovat síť romských feministek. A má úspěchy

Martina Horváthová měla dobře nakročeno, aby se stala jednou z prvních romských lékařek v Česku. „Rodiče nám vždycky říkali, že musíme být aspoň třikrát lepší než gádže, aby si nás vůbec někdo všiml a uznal nás,” vzpomíná Martina. Nekonečné memorování a nejistý výsledek ji však nakonec přiměly k zásadní změně. Odešla z 1. Lékařské fakulty a pustila se do dosud neprobádaného pole, kterým na přelomu milénia byla emancipace romských žen. Začala proto ve Slově 21 pomáhat budovat skupinu Manushe, která dnes sdružuje na 170 romských žen po celém Česku.

Jak Martina přiznává, trvalo chvíli i jí samotné, než se s tématem sžila a ujistila se, že být feministkou neznamená být v opozici vůči mužům. Ve své práci se naopak snaží muže přizývat a někteří jsou i členy. Cílem Manushí je zejména propojovat romské ženy, aby se vzájemně podporovaly a následně za svá práva bojovaly zevnitř, skrz svůj každodenní život a pohyb v komunitě. Ty známější a aktivnější současně přirozeně inspirují ostatní, mnohdy ženy z lokalit, které pak často chtějí i v pokročilejším věku hlásit na střední a vysoké školy.

„Některé dokonce soutěží se svými dětmi, kdo bude mít dřív maturitu,” směje se Martina. Právě práce s romskými ženami pomohla i jí samotné, která vyrůstala na neromském sídlišti, se vypořádat se svou romskou identitou. I přesto, že je mezinárodně uznávanou romskou ženou, musí se dennodenně potýkat s předsudky okolí – na ulici, u pokladny v supermarketu nebo u ostrahy v drogérii. Ona sama se s tím i díky svému postavení vypořádat dokáže, zdůrazňuje však, že jiné mohou takové zážitky semlít. Lidé, kteří pak nemají sebevědomí, podle ní ani úspěšně nedokáží svůj život řídit a propadají se do hlubších problémů. Martina Horváthová se chce vzděláváním a motivací Romů zabývat i nadále. Vrátila se proto také do školy a momentálně dokončuje magisterský titul z andragogiky na Karlově univerzitě v Praze.

Martina Horváthová se narodila jako nejstarší ze čtyř sourozenců a vyrostla v Praze. Její prarodiče přišli ze Slovenska do Čech po válce za prací spolu s Martininými rodiči coby malými dětmi. „Prarodiče byli hrozně velcí pracanti,” říká. Když pak už v důchodovém věku pracovat přestali, velmi rychle sešli a relativně krátce nato zemřeli. „Byli prostě zvyklí těžce makat,” přikyvuje Martina. U Horváthových se současně vždy velmi dbalo na vzdělání, přestože její rodiče sami nikdy nestudovali. Otec se vyučil lakýrníkem, který většinu života, než založil vlastní malířskou firmu, pracoval ve výrobně letadel Letov. Jeho velkou vášní je však po celý život čtení a sebevzdělávání se. „Přečetl snad všechno, co existuje,” vykresluje Martina a dodává: „Je to celkem sranda, když se sejdeme, protože si někdy říkám, že nejsme normální. Bavíme se o tom, proč neandrtálci vymřeli, místo toho, abychom se bavili o banalitách každodenního života,” směje se. „Bratři díky tomu mají až encyklopedické znalosti.” Martinina matka měla zase jen základní vzdělání, jelikož střední školu nedodělala, jak dcera poznamenává, z prozaických důvodů. „Chodila na ekonomku a neměla doma psací stroj. Měli úkoly, které museli zpracovat právě na něm, ale jí bylo blbé pořád chodit k učitelům, tak toho nechala,” kroutí hlavou. „Takže se svým způsobem realizuje v nás, v dětech,” doplňuje. Přesto si však před několika lety udělala rekvalifikační kurz na asistentku ředitele a dnes právě působí jako sekretářka vedoucího jednoho pražského podniku.

Třikrát lepší než gádže

„Rodiče nám vždycky říkali, že musíme být aspoň třikrát lepší než gádže, aby si nás vůbec někdo všiml a uznal nás,” vzpomíná Martina. Podle ní to, co mohlo jiné stresovat, na ni ani sourozence tak nepůsobilo. Naopak byly pro ně podobné výroky účinným hnacím motorem. O tři roky mladší bratr Zdenek je dnes ředitelem Integračního centra Praha, organizace zřizované pražským magistrátem za účelem integrace nově příchozích. Další dva bratři jsou o dost mladší. Ten dvacetiletý díky stipendiu Václava Havla v angličtině dostudoval English College Praha a nyní se chystá na vysokou. Ten nejmladší, patnáctiletý, se právě dostal na gymnázium. „Náš studijní nebo pracovní úspěch je asi v tom, že jsme nemuseli překonávat nějaké extra překážky. Protože nám to učení prostě jde,” myslí si Martina.

Všichni ze sourozenců chodili na běžnou základní školu. „Bydleli jsme v Kobylisích. Na sdílišti, které bylo docela velké, bydlely celkem asi čtyři romské rodiny,” vybavuje si Martina. Sourozenci se tak s pár romskými dětmi ve škole setkali, ty byly ale velmi rychle přeřazeny do zvláštní školy. Martině i sourozencům se podařilo na škole udržet, přestože Martina namítá, že měla v prvních dvou ročnících s třídní učitelkou problém. „Dávala mi trojky, protože mi horší dávat nemohla. A i ty trojky byly dost nespravedlivé. Učila jsem se dobře, šlo mi to samo,” říká. Když ve třetí třídě přišla učitelka jiná, která se podle Martiny snažila v dětech rozvíjet jejich potenciál, její prospěch se rapidně změnil. „Měla jsem tu výhodu, že mi to dobře lezlo do hlavy. Ani jsem se nemusela snažit,” vysvětluje a dodává, že na škole zůstali s bratrem Zdenkem jako Romové sami. Ze základky pak Martina se samozřejmostí pokračovala na gymnázium, což bylo v té době na romské poměry vcelku výjimečné.

Jiný svět

Martina se v dětství ani pubertě s romskými dětmi přiliš nesetkávala. Vzhledem k tomu, že vyrůstala na neromském sídlišti, a romské děti nechodily ani na její základní školu, patřily mezi její kamarády zejména neromské děti. A jistý podíl na tom měli také rodiče. „Co jim dnes trochu vyčítám, je, že nás nenaučili romsky,” přiznává Martina. Přestože se svými kamarádkami ze sídliště trávila většinu volného času, stále však měla pocit, jako by jí něco chybělo. „Tenkrát jsem v televizi zachytila dokument o organizaci Athinganoi. Viděla jsem tam několik mladých studovaných romských žen a úplně jsem koukala. Říkala jsem si, že bych je chtěla jednou v životě potkat,” vzpomíná. A to se jí nakonec po několika letech povedlo.

Černoušci v Africe

Ještě v posledním ročníku na gymnáziu Martina neměla tušení, na jakou vysokou by chtěla pokračovat. „Věděla jsem jen, že nechci sedět v kanceláři,” obrací dnes posměšně oči v sloup. Rodina a přátelé ji pak nasměrovali na medicínu a ona se v té myšlence vzhlédla. „Říkala jsem si, že bych pak mohla pomáhat černouškům v Africe. Byla jsem fakt mimo,” směje se. Dostala se ale na dvě ze tří pražských lékařských fakult, zapsala se pak na tu první. Záhy však zjistila, že memorování informací a podřízení svého života nekonečnému studování není to, jak si profesi představovala. „Chybělo mi odhodlání,” přiznává. Přestože zkoušky úspěšně skládala, došla do momentu, kdy se musela rozhodnout, jestli bude pokračovat, nebo kurz změní. A ve třetím ročníku ze školy odešla, aby se zapojila do procesu emancipace Romů. „V tom rozhodnutí mi pomohl fakt, že jsem už od druháku dělala ve Slově 21. Tam jsem něco udělala, mělo to výsledek, což mi přineslo nějaké uspokojení. To na medicíně absolutně nebylo,” vysvětluje.

Zapojila se do projektů, které se v té době týkaly na zdejší poměry dosud novátorské činnosti – emancipace romských žen. „Mohla jsem si tam zpracovat svou romskou identitu, protože jsem ji do té doby zpracovanou neměla,” poznamenává. „Naši nám sice říkali, že máme být hrdí na to, že jsme Romové a že nám pořád bude někdo nadávat, ale nikdy jsem například neměla romské přátele, kteří by řešili podobné věci jako já,” pokračuje. „A v tom Slovu jsem to našla. A hrozně mě to nakoplo,” dodává.

Manushe

Jak Martina dnes přiznává, podpora emancipace romských žen jí byla nejprve poměrně cizí. „Dlouho jsem si k tomu genderu hledala cestu,” pokyvuje hlavou. Zpočátku se obávala, podobně jako i dnes část veřejnosti, že být feministkou znamená být neustále v opozici vůči mužům. „Věděla jsem, že to, co se pro ty ženy dělá, je skvělé, ale měla jsem problém s těmi řečmi kolem,” usmívá se. Nakonec se však její obavy nenaplnily. Program naopak stavěl na tom, že pokud má k nějaké změně v postavení romských žen v rámci komunity dojít, musí se jednat také s muži. „Ženy zároveň musí pochopit a uznat svou vlastní cenu,” zdůrazňuje Martina. Právě z těchto důvodů byla ještě před Martininým příchodem založena skupina Manushe, která dodnes funguje pod organizací Slovo 21. Jejím cílem je zejména propojovat romské ženy z celého Česka i zahraničí, aby se vzájemně podporovaly a následně za svá práva bojovaly zevnitř, skrz svůj každodenní život a pohyb v komunitě.

Uvádí se, že jsou romské ženy diskriminovány hned třikrát. Jednak coby ženy ve společnosti obecně, jednak coby Romky v české společnosti, jednak coby ženy v romské komunitě. „Tím, že jsou romské komunity více tradiční, tak také více přetrvává patriarchát,” vysvětluje Martina. Startovací čára mnohých z nich proto není z různých důvodů stejná. „Je to o budování sebevědomí, seberespektu, umění se ocenit, zkusit aspoň chvilku nemyslet na všechny kolem, ale i na sebe. A to právě proto, abych pak jako žena byla schopná lépe vykonávat své ženské role,” vykresluje. Podle ní je totiž sebevědomý člověk schopen řídit svůj život a být v něm úspěšný. Ten bez sebevědomí to pak často nedokáže. „A hlavně – každý máme právo na to si sami zvolit, co z těch rolí chceme brát za své,” vyzdvihuje. A na této filozofii jsou právě Manushe postavené. „Není možné, aby rodina určovala dívkám, zda mohou, nebo nemohou studovat,” dodává.

Ženská síla

Manushe, které dnes čítají na 170 romských žen, zakládaly Marta Hudečková, romská žena s bohatými kontakty v romské komunitě, a Lidija Grebo, uprchlice z tehdejší Jugoslávie. „Jsou to ženy s velkým srdcem i hlavou. Nikdy nedělaly nic standardizovaného,” říká Martina. A tak v té době, na přelomu milénia, vytušily potřebu romské ženy především zasíťovat. Svolaly proto v první vlně ty aktivizované – sociální pracovnice, studentky, aktivistky. „A byla to strašná síla, protože to byla jedna osobnost vedle druhé,” usmívá se Martina. Vzniklo tak společenství, na které se přirozeně nabalovaly další ženy, velmi často z lokalit, které se od těch dosud úspěšnějších inspirovaly a snažily se jejich zkušenosti přetavit do podmínek ve svém vlastním prostředí.

V rámci úspěšného projektu Jileha (Srdcem) tak na popud samotných žen z regionů vznikly místní skupiny. „Na těch námi proškolených ženách bylo, aby samy pracovaly s dalšími ženami ve svém městě,” říká. Od roku 2015, kdy tyto podpůrné skupiny zahájily svou činnost, jich je už 12 po celém Česku. Některé z nich se oddělily a vykonávají už vlastní samostatné aktivity, což právě Martina kvituje. Cílem mimo jiné je, aby se etablovaly na lokální úrovni a byly schopné také vyjednávat o potřebách komunity s místní samosprávou, což se dle Martiny na některých místech daří.

Jsou to právě ženy, kdo může podle Martiny přinést do romských komunit a rodin změnu. Mají totiž hlavní vliv na výchovu dětí, starají se o chod rodiny a současně síťují rodiny mezi sebou, i vně komunity. „Jsou to právě ženy, kdo jsou v kontaktu s institucemi – se školou, s úřady, s doktory. Muži se začínají zapojovat až v momentě, kdy je nějaký problém,” popisuje.

Tabu

V době, kdy se romské komunity napříč Českem často propadají do stále větší chudoby, ale tyto svépomocné skupiny přirozeně našly další úlohu. Ženy na pravidelná setkání přináší také osobní problémy, o kterých se následně s ostatními radí. Podařilo se skrz ně také to, co šlo dosud jen velmi těžce – otevřít téma domácího násilí. To romské ženy například mnohdy nemohou řešit se svou širší rodinou, která často současně tvoří většinu jejich sociálních kontaktů. A tak si ženy v rámci skupin začaly vzájemně pomáhat takové situace řešit a v některých případech patologické vztahy opustily. Fungují také jako jedinečná inspirace, kdy mají úspěšné a vzdělané Romky v přímém kontaktu velký vliv na ostatní. Ty se pak často chtějí i v pokročilejším věku hlásit na střední a vysoké školy. „Některé dokonce soutěží se svými dětmi, kdo bude mít dřív maturitu,” směje se Martina.

Právě práce s romskými dospělými ženami Martinu nasměrovala v jejím dalším studiu. Po několikaleté odmlce po odchodu z medicíny se do školy vrátila a dnes dokončuje magisterský titul z andragogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. „Vzdělávání dospělých a Romové jsou vlastně dvě odvětví, která jdou velmi dobře dohromady,” vysvětluje svou motivaci.

Dnes a denně

Přestože je dnes Martina Horváthová mezinárodně úspěšnou mladou romskou ženou, setkává se i ona na každodenní bázi s předsudky a nepříjemnosti kvůli svému původu. „Potýkám se s tím dnes a denně. Trochu se bojím, aby mě to nezměnilo, abych už nebyla paranoidní,” říká. Promítá se to například do každodenních zážitků při nakupování, ať už do způsobu komunikace některých prodavaček, tak do chování ostrahy, která ty viditelně romské zákazníky často doslova pronásleduje. Martina však říká, že na druhou stranu ve své odlišnosti vidí pozitiva. „Vymykat se je samozřejmě psychicky náročné, ale je to, myslím, cool,” usmívá se. Současně přiznává, že některé lidi ten neustálý tlak a negativní reakce bez jejich jakéhokoliv přičinění mnoho z nich semelou a položí.

A s tím také souvisí Martinina životní filozofie. Uznává, že se romská komunita potýká s celou řadou problémů, ten základní kámen změny však nevidí jen v řešení dílčích problémů jednotlivých rodin, ale v první řadě v podpoře hrdosti Romů na svůj původ, skutečného uvědomění si rovnosti s ostatními a realizaci svého občanství. „To nám přinese právě to sebevědomí a následně se lépe orientovat ve společnosti, prosadit se nebo se obhájit,” uzavírá.

Článek byl napsán pro server HateFree.