Martin Šimáček: Inkluze je trend, který už nejde zastavit

"Inkluze je trend, který nejde zastavit, stojí o něj stále více rodičů a
stále více ředitelů řídí své školy tak, aby byly otevřené všem dětem," říká v
rozhovoru pro druhé druhé číslo časopisu Škola All Inclusive ředitel Agentury
pro sociální začleňování Martin Šimáček.

Do jaké školky či školy chodí vaše děti a jak jste se ženou vybírali to
správné zařízení? Bylo pro vás podmínkou, že to bude škola inkluzivní?

Zatím jsme hledali mateřskou školku a ocitli se v situaci, kterou zná většina
rodičů – poptávka převyšuje nabídku. Výběr školky je tak trochu degradován na
soutěž o jakákoliv místa. Při hledání školky jsme se nicméně zajímali o to, s
kým náš syn bude trávit polovinu svého dne, takže o vychovatele a učitele.
Zajímalo nás i prostředí, a to jak v samotné školce, tak v okolí. Zajímal nás i
pravidelný program, který děti mají, a jak se s dětmi pracuje. Školka mého syna
je hodně otevřená, ale přesto je kolektiv spíše homogenní. Nechodí tam například
nikdo se zdravotním handicapem, nikdo s jiným etnickým původem. Byl bych rád,
aby se moje děti do budoucna s tím vším ve školce a škole potkávaly, aby se
přirozeně naučily spolupracovat s dětmi, které mají jiné výchozí podmínky než ty
naše. Je to velmi poučné a důležité pro život.

Když se ohlédnu po letošních zápisech do škol, mám pocit, že fronty se
nestály na školy inkluzivní, ale naopak na ty výběrové. Tam děti jiného etnika –
zvlášť romského – nepotkáte. Proč se podle vás čeští rodiče pořád tolik bojí
inkluzivních škol?

Máte pravdu, že větší zájem je často o elitní školy a školky. To ale znamená, že
jsou také vždy nejlepší. Rodiče jsou závislí na tom, kolik se jim podaří o škole
získat informací, na řadu otázek nedostanou odpověď a málokdy přesně vědí, do
čeho jdou. To je špatně, školy a školky musí být veřejnosti otevřené, rodiče by
měli mít možnost se do školního života zapojit i před rozhodnutím, zda tam své
dítě pošlou. Problém je často i na straně rodičů – mnozí se příliš nezajímají,
kam jejich dítě chodí, a spoléhají se na zástupná ujištění o kvalitě. Myslí si:
zaplatil jsem hodně peněz, tak to bude kvalitní. Nechodí tam chudé děti, tak ani
to moje nebude vystaveno problémům s tím spojeným. Studijní výsledky většiny
dětí jsou nadprůměrné, tak to stačí. Ale to přeci nejsou záruky toho, že se tam
bude dítě cítit dobře, že škola bude reagovat dobře na jeho potřeby, že se dítě
bude rozvíjet nejen ve vzdělání, ale také sociálně, v kontaktu s ostatními.
Rodiče o inkluzivní školy nebudou stát, dokud se nenaučí od škol chtít víc, než
poznali sami na vlastní kůži před třiceti lety.

Je v silách běžného rodiče zjistit, že škola je dobrá?

Pro rodiče je těžké se v nabídce zorientovat a rozpoznat, co přesně škola
nabízí. Stál bych o to, aby školy a školky měly povinnost zveřejňovat informace,
které nenajdete ve výroční zprávě, školním vzdělávacím programu a často ani na
webu školy. Například portfolia učitelů, používané metody výuky a podobně. Za
poslední roky se zcela proměnila úloha školy – už není nutné, aby poskytovala
základní encyklopedické poznání, ale naopak naučila děti pracovat s obrovským
množstvím informací, které se na ně valí, třídit je a poznávat ty důležité,
přemýšlet o nich. Důležité je také, aby škola pomohla dětem zorientovat se v
základních lidských hodnotách, pomáhala jim hledat pozitivní autority, ale
zároveň je vedla k samostatné aktivitě a aktivnímu občanství.
Taková škola musí logicky ustupovat od frontální výuky a naopak zavádět moderní
metody například kooperativního vyučování, reagovat na skladbu dětí ve svém
spádovém území a jejich potřeby, komunikovat s veřejností, spolupracovat s
institucemi ve svém okolí. Škola je centrum společenského dění, v tom se její
role nemění, ale mění se způsoby, jak toho škola musí docílit.

Za léta praxe v Agentuře jste už musel navštívit řadu škol. Existuje místo,
které je zářným příkladem inkluze, a naopak takové, které vás zklamalo?

Inkluze je trend, který nejde zastavit, stojí o něj stále více rodičů a stále
více ředitelů řídí své školy tak, aby byly otevřené všem dětem. Zejména v malých
městech, kde je jediná škola, jde velmi dobře vidět, jestli se jim to daří. Jsem
nucen řadu vynikajících škol opomenout, ale za všechny jmenuji například
poběžovickou školu z Domažlicka, základku z Krásné Lípy nebo Jáchymova. Jsou to
školy, které se řídí heslem: když dítě ve škole takzvaně selhává, musí něco
změnit především škola sama. Ze škol, o kterých mluvím, neodcházejí
handicapované, sociálně slabé nebo romské děti do segregovaného školství, ale
neodcházejí ani ty nadané či takzvaně průměrné, protože i ony jsou spokojené, i
na jejich potřeby školy reagují. Naopak nemám rád, když se za inkluzivní školy
označují zejména praktické základní školy. Ty z podstaty věci inkluzivní být
nemohou, protože vzdělávají pouze děti s lehkým mentálním postižením či bohužel
také sociálně znevýhodněné děti. Tady nejde o společné vzdělávání, ale maximálně
o aplikaci některých vhodných či moderních metod vzdělávání dětí se speciálními
vzdělávacími potřebami.

Rada Evropy dlouhodobě kritizuje ČR za to, kolik romských dětí u nás chodí do
praktických škol. Navzdory všem inkluzivním projektům, které se snaží tyto děti
vrátit do běžných škol, je realita taková, že romských dětí v těch praktických
neubývá. V čem je chyba?

Ubývá, ale pomalu. Podle různých šetření je mimo hlavní vzdělávací proud okolo
třetiny romských dětí, což je desetinásobně více, než u ostatních populací. Tady
česká vzdělávací soustava selhává. Důvodů je řada. Na začátku ale stojí
nedostatečná odvaha většiny ministrů školství zvolit si inkluzivní vzdělávání za
prioritu. Nejde jen o inkluzi, ale o modernizaci českého školství jako takového,
o vizi, jak bude česká vzdělávací soustava reagovat na informační a stále více
heterogenní společnost.

Česká média nedávno publikovala zprávu o škole ve středoanglickém Leicesteru,
kam mimo jiné chodí i děti Romů, kteří »emigrovali« z České republiky. Docházka
romských dětí je tam 93 procent (zatímco například v severních Čechách je to
maximálně 65 procent) a děti se tam do školy těší? Proč tam to jde a u nás ne?

Mnozí tyto informace úmyslně zpochybňují, ale já je musím potvrdit, osobně jsem
před lety v Británii krátce působil jako asistent pedagoga. Není nutné situaci
vyhrotit a říkat: britské školství je ideální a české je zaostalé. To působí – a
oprávněně – rozčilení u českých učitelů. Jsou dobří a horší i špatní učitelé a
školy na obou stranách. Na druhou stranu je veliký zážitek vidět britské
pedagogy z Leicesteru v akci. V metodách výuky a přístupu k dětem jsou hodně
daleko. A je to pochopitelné – britské školství se nemusí tak jako české
oklepávat z kómatu socialistické velkovýchovy dětí. Britská vzdělávací soustava
stejně jako například finská měly prostě delší čas se přirozeně vyvíjet. Dobré
praxe ze zahraničí jsou velká příležitost pro naše školy a není na místě je
odmítat.

Jsou na inkluzi čeští učitelé vůbec připraveni?

Ano i ne. Mnozí nikoliv a nestojí o to. Poznal jsem množství učitelů, kteří
nevraží na romské děti nebo nemají rádi postižené. Takoví nemají ve školství co
dělat. Na druhou stranu by velká část učitelů pravděpodobně byla s to upravit
metody své práce, ale nemají k tomu příliš podporu. Přesto potkávám stále více
učitelů, kteří jsou v poznání a praxi velmi daleko. Už neřeší, zda inkluzi ano,
či ne, ale řeší detaily ve smyslu »jak«. Mají rozsáhlé zkušenosti, a to jak
dobré, tak špatné, které mohou předávat, mohou hodnotit praxi, kterou jejich
škola zaváděla před 10 či 15 lety. A je to i otázka přípravy budoucích pedagogů,
kde jsou jistě rezervy, ale i otázka kvality dalšího vzdělávání současných
pedagogů. A obecně jde i o to, kdo dnes směřuje, při nízkých platech a prestiži,
do školství.

Je Agentura schopna dát nějaký servis škole, která se chce pustit do inkluze?

Ano, to je náš úkol. Ve většině z 26 obcí, ve kterých aktuálně působíme, se
alespoň jedna škola snaží o proměnu směrem k větší inkluzivitě. Podporujeme ji
při zajištění zdrojů, směřujeme ji na dostupné dobré praxe, pomáháme jí zapojit
se do spolupráce s poskytovateli sociálních služeb či s rodiči. Ještě lépe je,
pokud se pro změnu rozhodne také zřizovatel a my potom pracujeme s celou
vzdělávací soustavou v obci. Takto jsme pomohli ke komplexní změně například v
Sokolově, kde zanikla segregovaná škola, a ostatní školy se naopak otevřely pro
sociálně znevýhodněné děti. Uplatnila se v nich také část expertů ze zaniklé
školy, kteří měli velké zkušenosti z práce s dětmi se speciálními vzdělávacími
potřebami.

Rozhovor byl uveřejněn ve druhém čísle
časopisu Škola All
Inclusive. Časopis vydává společnost Člověk v tísni ve spolupráci s
Univerzitou Palackého v Olomouci v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního
vzdělávání v ČR.