Markus Pape: Zemřel novinář a aktivista Emil Szirmai

Zemřel Emil Szirmai. Mnoho lidí ho znalo lépe než-li já. To, na čem celý život
pracoval, čím se zabýval, o tom mohou psát jeho dlouholetí kolegové a kamarádi.
Za sebe mohu říci, že Emil se více než deset let intenzivně zabýval otázkami
rovnosti a spravedlnosti národnostních menšin. V souvislosti s Romy vyvíjel a
rozvíjel aktivity jak v neziskových organizacích, tak i státních institucích, že
se člověk občas nestačil divit.

Je to přibližně patnáct let, kdy jsme se zcela náhodou potkali v dejvické
Sokolovně, tedy v lidové hospodě, kde příležitostně hrával šachy. Když jsem mu
řekl, že připravuji knihu o malém koncentráku pro romské rodiny z doby
protektorátu, hned projevil velký zájem a na místě chtěl vědět všechno.

Rok na to se dozvěděl, že se chystá žaloba namířená proti diskriminaci
romských dětí v českém školství. Nezištně se nabídl, že by mohl využít své
vztahy s novináři, aby společnost pochopila význam a rozsah celé kauzy. To, co
pak rozpoutal v médiích, byla tak nevídaně věcná kampaň, že ani světové noviny,
jako například New York Times, už nemohly jinak než se tématem kvalifikovaně
zabývat.

Emil tak svým způsobem přispěl k tomu, že se společnost začala zajímat více o
práva Romů. A to pak inspirovalo i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku,
který poprvé ve své historii odsoudil členský stát Evropské unie za
systematickou rasovou diskriminaci.

Často se mě přitom vyptával, zda všechny naše společné snahy povedou ke zlepšení
situace. Když jsem mu ironicky odpověděl, že v žádném případě, krásně se na mne
usmíval: „Já si to myslím také.“

Celý život chtěl přispět k poznání pravdy a k lepšímu příštímu. Realita ho
nicméně často překvapila. Nikdy nebyl pomstychtivý, ale jeho splíny, které
působily mnohým tu či onu starost, vyjádřily jeho osobitý vztah k lidem. Na nic
si nehrál.

Dlouhá léta obětavě snášel všechny nesnáze staří své matky. Nikdo by ho
nenapadlo, aby se jí zbavil a umístil do starobince. Vím, že to pro něho bylo
velmi těžké, přesto jeho slova zněla: „To si nemůžu dovolit.“

Byl všude a nikde, a vždycky vyprávěl zajímavé příběhy protknuté hodnotami, na
které nezapomínám.

Byl to člověk komunikace a kontaktů, hospod a kaváren, konferencí a internetu.
Jako snad nikdo jiný se v poslední době urputně snažil propojit různé lidi,
kteří by jinak spolu nedokázali mluvit, s cílem překonat bariéry, umožnit lidem
najít zaměstnání, důstojně žít a dát dětem šanci věci změnit.

Emile, děkuji ti za vše, a promiň, že jsem někdy pro tebe neměl to pochopení,
které sis jistě zasloužil. Budeš mně chybět… a budeme pokračovat.

Poslední rozloučení s Emilem Szirmaiem proběhne ve čtvrtek 7. listopadu
2013 od 14 hodin v obřadní síni lesního motolského hřbitova v Praze 5.