Lucie Sharrii Oračková: Osobně se už těším do důchodu

Autorka řady článků a rozhovorů v Romano hangos i v brněnském časopisu pro
romskou mládež Romano VIP, k vidění všude v Brně, kde se děje něco kolem Romů, na
koncertech, festivalech a romských party… Brňačku Lucii Šariskou-Oračkovou asi není nutné
moc představovat. Přece jen jedna novota by tu byla – nedala se Lucie na umělečtější
focení? Zajímalo nás to samozřejmě víc, kdo jiný než Romano hangos by měl mít první její
fotky…

Ještě než se dostaneme k tomu focení, malá rekapitulace vašich posledních
let: Vašem profilu na facebooku jsem si všiml, že jste už absolvovala Střední odbornou
školu managementu a práva, v Brně zvanou Ščukova škola. Nějaká vaše závěrečná bilance a zhodnocení: co byste na té škole vyzdvihla, co se vám naopak nelíbilo, co mělo
být jinak….

Tak abych to uvedla na pravou míru, momentálně jsem studentkou třetího ročníku
této školy. Na závěrečné zhodnocení je podle mě času ještě dost, ale můžu vám prozradit svůj
dosavadní názor. Škola jako taková mi přijde šíleně zajímavá, se zajímavými obory. Není to
škola jako škola, kde se k vám chovají čistě profesionálně odměřeně. Jde o školu, která má
srdce a kdokoliv, např. učitelé, vedení, vám vychází vstříc. Dokonce jsem si všimla, že
jsou schopni poradit, když za ním student přijde s nějakým osobním problémem. Dá se říct, že
v této škole jsme spíše dohromady braní jako „lidi“ než jako „studenti a učitelé“.

Dobře, ale to je moc chvály, zkusme to trochu s odstupem – co třebas učitelé,
jejich hodnocení, kdo a čím se vám zapsal třeba jako vzor k následování….

No to je velice záludná otázka. Pro mě znamená osobnost každý z nich. Emila Ščuku moc osobně neznám, ale je vidět, že dělá všechno, aby se nám na škole dařilo. Ale
abych byla konkrétní, tak mezi mé oblíbence rozhodně patří Kateřina Švidrnochová, jejíž
obory jsou psychologie, multikulturní soužití a základy komunitní práce. Dál David Ščuka,
to je manažer brněnské pobočky, Petr Kotiš, ten má romský jazyk a romistiku a v neposlední
řadě Zuzana Gáborová, učí právo a veřejnou správu. Ono jich je mnoho, ale na to by mě ani
celý Romano hangos nestačilo.

Máte přibližně přehled, jak třeba vaši spolužáci z té školy získávají
zaměstnání, kam míří atd. ?

Minulí maturanti se dostali docela daleko, až na pár výjimek. Je jasné, že až na
hrad to určitě nedotáhnou. O pár lidech, kteří se chytili dobré příležitosti vím to, že
se mají dobře u nějakých soukromých firem nebo u telefonních operátorů. Většina z nich ale
pokračuje ve studiu dál. Uvidíme časem, co z nich vyleze…

A vy sama? Po jaké práci nebo škole se rozhlížíte? Pokud vás už někde v Brně
odmítali, jaké důvody sdělovali?

Já osobně se už těším do důchodu. Ale na důchod je samozřejmě ještě brzy, musím
se k tomu nějak dopracovat. Našla jsem zalíbení v divadle. Je možné, pokud mi to bude
vyhovovat, jak finančně, tak časově, že si udělám procházku přes JAMU, přes obor muzikálové
herectví. Ale spíš to vidím na psychologii na Masarykově universitě. Ale prosím, hlavně ne
sociální studia, to nééé! Co se týče práce – to se stalo asi každému, že byl nějakou dobu bez
práce. Několikrát se už stalo, že mě nevzali na dané místo, protože, cituju, „neměli volno, ženy
neberou nebo mám nízkou kvalifikaci“. Co se dá dělat, musí se hledat jinde…

Několikrát jste moderovala různé multi-kulti veřejné akce v Brně, vystupovala
v rádiu. V kterých aktivitách jste „namočená“ teď, a pro které organizace pracujete?

Já jsem namočená pořád v něčem. Mnohdy ani nevím, kam a kdy mám vrazit svůj
zvědavý nos. Jak už jste naznačil, moderuju na internetovém rádiu pořad, který mám
společný s Ivonkou Parčiovou, PR manažerkou z neziskovky IQ Roma servis. Ráda moderuji
veřejné akce, jako Mezinárodní den Romů v Brně. A právě teď jsme s partou lidí rozběhli
divadelní skupinu Bengore, opět pod vedením IQRS.

Jaké jsou vaše zkušenosti s vašimi kamarádkami – vrací se třebas aspoň k
aktivitám, do tanečních souborů atd. když už jsou po mateřské a děcka jim trochu odrostou?
Nebo zůstávají doma? Myslíte, že je to vliv tradic, že žena má prostě „zůstávat
doma“?

Ano, některé kamarádky se vrátily do svých zajetých kolejí, bohužel svoje
projekty nedotáhnou do konce. Buď je tahá domů jejich druh nebo dítě. Vůbec s tím
nesouhlasím, že ženy by měly zůstat doma. Právě naopak, měly by reprezentovat svoji rodinu,
svoji krev, kulturu a svoji „romskost“. Ale to si skoro žádná z nich neuvědomuje a nechá si
od chlapa rozkazovat úplně ve všem. Takovou zvláštností na nás je to, že i když máme
krásný život, úžasného muže, zdravé a šikovné děti, stále něco není v pořádku. Nic se nám
nelíbí. Úplně zbytečně. Ale to je asi taková každá ženská.

Vaše plány do budoucna? V oblasti školy, práce, rodiny?

Vystudovat vysokou školu, najít si super práci, mít zdravou rodinu, dožít se
narození vnuků a pak hurá do důchodu! Teda… Pokud se toho vůbec dožiju, že jo…

Brněnský fotograf Jirka Salik Sláma s vámi udělal řadu fotek. Jak do žurnálu.
Zkoušeli jste něco z těch snímků poslat třeba do nějakých módních nebo ženských časopisů?

Maximálně babičce na Slovensko na památku. Do časopisů jsem to nezkoušela,
myslím, že by to nemělo ani smysl, protože nemám symetrický obličej. Navíc ty modelky v těch
časopisech nemají křivý nos.

Bylo by vám focení třeba pro magazín Ona Dnes apod. proti mysli?

To rozhodně nebylo, šlo by o skvělou zkušenost. Už dříve jsem fotila profi
fotky, ale kvůli osobním důvodům jsem s tím sekla. Ale na Ona Dnes bych se ráda objevila, jenže
to by museli počítat s tím, že tam budou mít „Lucii Oračkovou“, ne nějaké vyumělkované
stvoření.

Kdybyste se tam uchytila, jak by to asi bralo vaše okolí nebo rodina?

Mamka s babičkou by byly nadšené, že mají Lucku v časopisu. Mamka by to asi
vystříhala a nalepila do alba. Ale zůstaneme nejspíš jen u snů.

Při focení vám dělal společnost Salikův vrásčitý pejsek. Je to tuším nějaká
zvrásněná odnož plemena jménem čau-čau. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Juchůů, Maggie byla naprosto skvělá, ale jak už je známo, čau-čau jsou líní psi.
Takže jsme ji s Jirkou jen tahali. Maggie je fotogenický pes, má ráda drbaní a běh. Co se mi
na ní nelíbilo, že se na mě mračila, asi jsem se jí nelíbila. Ale abych nezapomněla na pana
fotografa, Jirku Slámu, ten pán je naprosto úžasný fotograf. Přijde mi, že má někde
schovaný třetí oko, protože z něj ten talent přímo srší. Doporučuji všem. Na kvalitního
fotografa jen tak nenarazíte.

Jak se vlastně romsky řekne „pes čau-čau“?

To přesně fakt nevím. Asi „rukono servus servus“. (smích)

Vychází v Romano hangos 5-2011 na
www.srnm.cz