Karlštejn není jen nábytek a porcelán, říká průvodkyně Olga Halušková. Ročně hradem provede 15 tisíc lidí
Dvanáct let pracuje jako průvodkyně na jednom z našich nejnavštěvovanějších hradů. Stará se o více než 50 průvodců a každý rok po něm provede kolem 15 000 lidí. „Karlštejn není jen nábytek a porcelán. Je to nejsilnější duchovní místo, jaké jsem poznala,“ říká OLGA HALUŠKOVÁ.
Jak jste se stala průvodkyní na Karlštejně?
Žila jsem čtyři roky s přítelem v Itálii. Jednoho dne mě naštval, tak jsem mu řekla, že ho opustím, pojedu domů a budu provázet na Karlštejně. A to jsem opravdu udělala. Přijela jsem do Čech, když jsem však na hrad zatelefonovala, tak mi řekli, že průvodce nepotřebují. Našla jsem si jinou práci, ale zasáhl můj strýc, který tu dělá údržbáře. Když se dozvěděl, že mě odmítli, řekl jim: „Tak ona umí italsky, a vy jste jí nevzali?“ Jenže to oni o mně nevěděli. Zástupce kastelána sedl do auta a jel pro mě. Měl v té době každý den devatenáct skupin po šedesáti Italech a nevěděl, co s nimi. Když jsme se potkali, hned mě přijal.
Takže to dobře dopadlo…
I díky mým nadřízeným. Šéf, který přijímá do práce nějakého Roma, by k němu měl přistupovat bez předsudků. Na to musí být vyzrálý jako člověk i jako profesionál ve svém oboru. Jestli se nechá unést předsudkem, že Romové nepracují, tak u něj ti lidé neucítí podporu, nebude jim tam příjemně a odejdou. On neobjeví jejich potenciál a talent, oni se ničemu nepřiučí. Moji šéfové, kteří mě přijímali, kastelán Jaromír Kubů a jeho zástupce Tomáš Řehoř, nic takového neřešili.
Gotický hrad, sídlo římského císaře a českého krále Karla IV. Co si jako první představíte, když řeknu Karlštejn?
Jako první se mi vybaví nádvoří, na kterém zrovna teď jsme. Návštěvníci, průvodci, hodně lidí. Je to druhé a zároveň největší nádvoří, kde je kasa. Představím si horko, 35 stupňů, to mám ráda. Dlouhou frontu k pokladně a velkou skupinu lidí, je jich padesát, z toho ideálně dvacet dětí a všichni na mě čekají.
V čem vaše práce na hradě spočívá?
Provázím turisty v českém a italském jazyce a starám se o průvodce. Ubytovávám je, takže jsem dvacet čtyři hodin neustále na Facebooku. Tam mi můžou kdykoliv napsat, kdy přijedou, třeba i o půlnoci. Když mají hlad a mám navařeno, tak jim dám jíst, a když nemají jídlo na další den, tak jim ho připravím, protože na nádvoří je jenom stánek a nemusí v něm být třeba bagety. Pomáhám jim s učením textů. Ne vždycky jim to jde, a tak je podporuji a říkám jim, ať neházejí flintu do žita.
Jak vzpomínáte na tu dobu, kdy jste se z těch bichlí učila vy?
Mě to opravdu bavilo, ale musím říct, že mi hodně pomohl průvodce a zároveň pan učitel dějepisu a tělocviku Sulkovský, který tady tehdy byl. Dojížděl každý den z Prahy. Po každé prohlídce jsem přiběhla k němu dolů a vždycky byl jak otevřená encyklopedie. Děti u mě a dalších průvodců mají náslechy, a ten z výkladů, který jim je nejbližší, si vyberou a snaží se ho napodobit. K tomu si vyhledávají různá další fakta, zajímavé informace, chodí na tematické přednášky.
Říkáte ostatním průvodcům „děti“?
Jsou jako moje děti, vnímám je tak. Je jim mezi šestnácti a dvaačtyřiceti. Já ty lidi mám ráda. Dohromady je jich aktuálně mezi padesáti až šedesáti. Ubytuju je, vyperu jim, uvařím. Za tu dobu, co provázím na Karlštejně, to může být nějakých pět set dětí i více, možná tisícovka. Stane se mi, že je dnes už třeba nepoznám, vrací se na moji prohlídku, na konci mi poděkují a obejmou mě. Všichni mi říkají madre (italsky matka, pozn.red.) – oni mě zase vidí jako mámu.
Při našem prvním setkání jste řekla, že úplná pohádka vaše práce zase není…
Je to fyzicky i psychicky náročná práce – musíte být na návštěvníky neustále laskaví, usmívat se na ně. Provází se velké skupiny, na prvním okruhu je to po padesáti pěti návštěvnících, a to máte třeba dvakrát i třikrát za sebou. Musíte vynechat jídlo, protože zrovna na vás čeká skupina. Všichni to chápeme. Nejsme tady jen proto, abychom vydělávali peníze. Karlštejn vás musí chytit za srdce.
A vás rozhodně chytil, když jste sem přišla hned po návratu z Itálie…
Ano, to byl rok 1997. Od té doby bydlím dole v podhradí. Na hradě jsem provázela čtyři roky, pak jsem byla na mateřské a pracovala také na hradě Švihov. Tam jsem dělala uklízečku, prodávala jsem vstupenky, prováděla jsem. Pak jsem se vrátila na Karlštejn – dohromady tu jsem dvanáct let.
“Byla jsem v Římě, navštívila jsem Vatikán, prošla jsem svatými dveřmi, šla jsem po schodech, po kterých šel Ježíš, ale skutečně věřím, že nejsilnějším duchovním místem je právě Karlštejn”.
Jak jste to myslela s tím, že na Karlštejně nemůžeme hledat „jen nábytek“?
Karlštejn je gotický hrad, vystavěný Karlem IV. s určitým vyšším záměrem. Prohlídkové okruhy jsou samozřejmě zaměřeny na expozici tehdejšího životního stylu, který ukazujeme na dobovém vybavení, nábytku a porcelánu podobně jako třeba na zámku ze sedmnáctého století. Ale máme tu také prohlídku zaměřenou na duchovní rozměr hradu, protože v době gotiky byl Karlštejn důležitým duchovním místem. Pro mě je to nejsilnější duchovní místo, které jsem ve svém životě poznala. Byla jsem v Římě, navštívila jsem Vatikán, prošla jsem svatými dveřmi, šla jsem po schodech, po kterých šel Ježíš, ale skutečně věřím, že nejsilnějším duchovním místem je právě Karlštejn.
Jak takové téma přibližujete turistům?
Když jdu provádět druhým okruhem, který je zaměřen na posvátné prostory, čekám na návštěvníky za třetí branou. Když vcházejí, už cítím a vím, kterým z nich mám co dát, v jaké ta prohlídka bude atmosféře. Většinou taková skupinka pojme maximálně šestnáct lidí. Vedu je do kaple svatého Kříže a říkám jim, že je beru do nebe. Pochopí to, protože je v první místnosti připravuji na prohlídku slovy, že cesta bude dlouhá, trnitá a těžká, takže se i zasmějí. Kostel Nanebevzetí Panny Marie symbolizuje očistec, vyprávím lidem, že nejdříve musíme projít očistcem a až poté, že vstoupíme do nebeského ráje…
Když jsme spolu procházeli hrad, říkala jste, že cítíte přítomnost Boha. Byla jste odmalička věřící?
Přicházelo to postupně během života a začalo to ve chvíli, kdy jsem začala provázet právě na Karlštejně. Do té doby jsem nevěděla o víře vůbec nic. Postupně se jí učím tím, že naslouchám textům, které návštěvníkům předávám. Kdysi dávno jsem to úplně odmítala. Dnes cítím přítomnost Boha a jeho milosrdenství.
Stalo se vám někdy, že by někdo měl během prohlídky narážky na váš romský původ?
Stalo se mi to dvakrát, ale dopadlo to humorně. Jednou to bylo na Švihově. Když jsem vykládala o hygieně ve čtrnáctém století, jedna paní ze skupiny vykřikla: „Oni se nemyli jako ti cikáni“. A já na to: „Paní, já jsem ale Romka a jsem umytá,“ a celá skupinka se začala smát.
Kde jste s rodinou vyrůstala? Umíte romsky?
Vyrůstala jsem v Králově Dvoře, to místo se jmenuje Karlova huť. Můj otec, můj děda a moje babička tam dostali práci ve fabrice i bydlení. Na to si dobře pamatuji. Byla to doba, kdy bylo mému otci devatenáct let a musel na vojnu a my jsme bydleli u dědečka a babičky. Pamatuju si, ale nevím, jestli mi byly tři nebo čtyři roky, že jsem jim říkala mami a tati. Oni na mě mluvili romsky, a tak jsem se romštinu naučila. Moje matka mi dodnes neřekla, proč se jmenuju Olga. Vnímám to jméno jako romské. Později se továrna rekonstruovala, domy se zbouraly, a naše rodina se přestěhovala do obce Počaply.
Prozradila jste mi, že váš otec byl známý romský hudebník…
V Berouně mě všichni díky němu znají. Jmenoval se František a všichni na něj volali Feri. A jakmile se někde objevím, tak všichni vědí, kdo jsem, protože jsem jako malá chodila po hraní s ním, takže si mě pamatují. Sama nezpívám tak, jak bych měla. Když táta ještě žil, tak jsme spolu poslouchali písničky z televizní soutěže, a slyšela jsem ty momenty, kdy to bylo špatně, takže hudební sluch mám. A italskou intonaci. (směje se)
Říkala jste, že jste dříve své romství tolik nevnímala. Kdy nastal zlom?
Občas máme s průvodci večer, který trávíme společně. Vždycky si uděláme něco dobrého k jídlu, popijeme a začneme zpívat. Pustíme si třeba písničky Věry Bílé, smějeme se, bavíme se a během toho jeden chlapec, můj kolega, zpívá romské písničky. Když jsem je od něj slyšela poprvé, něco se ve mně probudilo.
Takže chápu správně, že vaše romství ve vás neprobudil nikdo z rodiny?
To, kam patřím a kde jsou moje kořeny, moje romství, ve mně neprobudil otec, ale ten kluk, který zpíval romsky. Ano, ani nikdo z rodiny. Mám chuť zpívat romské písničky, mluvit romsky a zajít na romskou zábavu. Letos jsem byla poprvé na Khamoru a taky na třech romských svatbách, které se konaly v kostelech, a tím jsem byla úplně nabitá.
Měla jste odmala sen o tom, čím byste chtěla být? Přála jste si být průvodkyní?
Vůbec jsem netušila, čím chci být. Během dětství a dospívání to bylo období, kdy člověk neví, co chce dělat. Když se mi narodila dcera, musela jsem svůj život řídit podle potřeb dítěte, končit v práci ve čtyři hodiny. Tehdy jsem se přihlásila do výběrového řízení Charity v Berouně a nějakou dobu tam pracovala v programu pro osoby bez přístřeší.
Jde dcera ve vašich šlépějích?
Nechce být průvodce, ale studuje cestovní ruch v Berouně. Ještě neví, čím chce být nebo co chce dále studovat. To se teprve uvidí.
Máte vůbec někdy dovolenou?
Dovolenou mám v únoru, kdy je hrad zavřený. Odpočinu si a nikam nemusím. A v domečku, kde bydlím, mám střešní okno. Když mám volno, tak se tím oknem dívám na hrad a vnímám i z domova jeho energii a duchovno.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
