Jozef Miker: Chtěl bych být v Letech, až přijedou první buldozery
V Krupce a okolí pomáhá Romům, kteří se dostali do těžké životní situace, doučuje děti a mladým asistuje při výběru školy a povolání. JOZEF MIKER je však známou osobností nejen mezi Romy. Ačkoliv je po celoživotní práci na šachtě v invalidním důchodu, od konce devadesátých let se věnoval boji za zbourání vepřína v Letech u Písku a vytvoření důstojné památky v místě, kde od srpna 1942 do srpna 1943 stál tzv. cikánský tábor.
Vy sám jste ze Slovenska, kde byla situace trochu jiná než v Protektorátu Čechy a Morava. Jak se nacistická rasová politika dotkla vaší rodiny?
Naší rodiny se dotkla až moc, protože byla jednou z těch, které také skončily ve sběrném táboře. A jenom kvůli tomu, že jeden Rom chtěl pozemky mého dědy, který už před válkou odešel bojovat do občanské války ve Španělsku. V rodě po tátovi byli vojenští sluhové u nějakých pánů. Jednomu z pánů některý z mých pra zachránil život v bitvě u Slavkova a ten mu daroval celou spodní část Velkých Zalužic. Takže děda zdědil velké pozemky. Kdo přijížděl z kočovných a chtěl se usadit, tak si tam postavil bydlení. A ten jeden Rom to chtěl, protože za války, když udávali, tak dostávali nějaký ten majetek. Ale nic nedostal. Když přišli gardisti, tak dědečka a babičku mého otce zastřelili před očima rodiny a tu odvezli do Ružomberoku a ostatních pracovních táborů. Nakonec skončili v Leopoldově, kde se moji rodiče poznali.
Většina Romů z poválečných generací neví, co se dělo s jejich rodiči či prarodiči za druhé světové války, doma se o tom nemluví.
U nás otec mluvil úplně o všem. I máma mi povídala, co zažili za války. Až do poslední chvíle o tom mluvila. My jsme měli v obýváku takový velký gauč, a když už toho moc nemohla, tak na něm ležela, já seděl na druhé straně a řekla: „Vypni tu televizi, stejně nic nedávaj,“ a vyprávěla mi.
Někteří členové vaší rodiny se zúčastnili odboje. Mluvilo se o nich u vás doma?
Ano, doma nám táta o nich pořád vyprávěl. Děda bojoval už v první světové válce na italské frontě, potom odjel do Španělska, a když odtud utíkal zraněný, setkal se v Krakově s Ludvíkem Svobodou, ke kterému se připojil. Zpátky na Slovensko se vrátil až s ním. A tátův bratr Štefan byl u slavné partyzánské jednotky Pavla Boroše na východním Slovensku. I někteří jeho bratranci, kteří se nesmířili s nacisty a hlavně s gardisty u moci, bojovali
Do Čech jste s rodinou přišli až za minulého režimu a tehdy se veřejně o táboře v Letech nemluvilo. Kdy a jak jste se o tom dozvěděl?
Prvně jsem se o tom dozvěděl, když byl ministr bez portfeje mladý Mlynář (pozn. redakce: Vladimír Mlynář, v roce 1998), který to veřejně řekl a pak se k tomu přidal, myslím, Petr Uhl. Ukazovaly se tenkrát i nějaké fotky odtud. A potom, myslím, že to bylo v roce 1999, jsem poznal jednu holku a když jsme si povídali s jejím dědou, tak mi říkal, že jsou původní čeští Romové a že byli v táboře v Letech u Písku. A tak to začalo.
A ta jejich vnučka o tom věděla?
Věděla o tom, že byli v koncentráku, ale to bylo všechno. Oni o to ani moc zájem neměli. Jí ještě občas děda něco vyprávěl, ale její máma to slyšela až po revoluci, protože o tom nesměli vyprávět.
Víte, co jejich rodina dělala před druhou světovou válkou?
Prastrýc mojí přítelkyně mi vyprávěl, že bydleli v Pardubicích, Na Skřivánku. Jejich otec byl koželuh v továrně a maminka byla v domácnosti, protože jich bylo deset, tak se maminka starala. Ale kdy se usadili, jestli až za první republiky, nebo dřív, to bohužel nevím.
Dotkla se jich některá prvorepubliková opatření jako soupisy Romů v roce 1925 nebo Zákon o potulných cikánech z roku 1927 a s tím spojené vydávání tzv. cikánských legitimací?
Ano, samozřejmě. Také měli cikánskou legitimaci a pracovní knížku. Ještě nebožtík strejda Ruda to měl pořád u sebe, ale po jeho smrti to moje tchyně všechno vyházela, čímž mi to všechno zkomplikovala, protože jsem ty jeho doklady a fotografie chtěl. Dokonce měl i některé fotografie z Let, ale už to bohužel nemáme.
Jak vypadal jejich život během války před samotnou deportací?
Normálně chodili do práce dál. A že by se k nim Češi chovali nějak špatně, to strejda neříkal. Doma měli brusku, takže si k nim lidi chodili nechávat brousit nože a nůžky. A různě chodili pomáhat lidem na pole. Celkově říkal, že nějaká větší změna to nebyla. Až jednoho dne pro ně přišli a oni museli jít.
Víte něco o tom, jak jejich deportace probíhala?
Přišli četníci a řekli jim, sbalte si ty nejdůležitější věci, všechno ostatní museli nechat tak, jak to bylo. Odvezli je do Prahy do Bartolomějské, kde byli nějakou dobu, a potom je převezli do Let.
A v jakém to bylo roce? A koho všechno z jejich rodiny deportovali?
Bylo to v roce 1942 a deportovali otce, matku a jejich děti. Nejstarší dcera už byla vdaná, měla manžela Ladislava Růžičku a syna Sidonia a ty všechny také deportovali. Takže z nejbližší rodiny všechny. V Letech se vlastně setkala celá široká rodina: Čandovi, Procházkovi, Růžičkovi. Dokonce děda říkal, že tam potkali i svého strýce, kterého dlouho neviděli, Františka Procházku. A to byl vlastně první člověk, který tam zemřel na břišní tyfus.
Jaké byly podmínky v táboře a co tam ta rodina dělala?
Tam dělali různé věci. Pracovali v kamenolomu, máma dělala v kuchyni. Akorát nejmladšího bratra od nich oddělili, takže o něm skoro nic nevěděli. Byli rozděleni i muži a ženy. A Karel, to je poslední žijící, ten je ročník asi 1935, tak byl mimo ně. Jednou, když ho maminka viděla a pohladila, tak za to dostala kabelem. Co se týče podmínek, tak bylo málo jídla, byli špinaví, roztrhaní, dospělí nosili takové ty hadry z uniforem a ani se neměli jak mýt. Strejda Karel mi vyprávěl, že jednou se myli horkou vodou a mýdlem, protože pak přišel nějaký důstojník, před kterým se tam všichni klaněli. A po válce se dozvěděl, že to měl být prý Mengele. Ale to bylo jedinkrát, co byli vykoupaní. Jinak se myli jen ve studené vodě. A jídlo, to bylo strašné. Dostali třeba jenom polévku, která byla jak voda, nebo tvrdý chleba. Jídlo bylo jen takové, aby přežili a mohli pracovat. Jinak pracovali v lese, v kamenolomu, na silnicích, a ještě navíc je také půjčovali místním zemědělcům na lesní práce. Ale tam chodili rádi, protože tam dostali kaši, chleba s máslem, mléko. Tam se najedli, tak se na to těšili. Ti sedláci jim dali opravdu najíst.
Strejda Karel byl v dětském věku. Jaké to tam pro něho bylo? Co dělal a na co si pamatuje?
On vlastně mluvit nikdy nechtěl. Chtěl na to na všechno zapomenout. Protože i teď se mu to někdy vrací a zdá se mu, jak ležel pod velkou dekou s ostatními dětmi, kterých bylo třeba kolem padesáti, a ráno vstaly a zjistily, že třeba tři jsou mrtvé, ale byly tam s nimi pak až dva tři dny, než je sebrali a odnesli. Takže tam musely spát i s mrtvolami. Jinak přes den pomáhaly v kuchyni. Myly nádobí a tak. Ale jeho se většinou ta práce moc netýkala.
“U soudu jim tvrdili, že žádný cikánský tábor v Letech neexistoval.”
Velitel tábora Josef Janovský krátil příděly a na úkor vězňů se obohacoval. Zaznamenali to nějak vězni v tu dobu?
To opravdu nevím, to mi neříkali. Ale vyprávěli, že ti dozorci a velitelé si jedli špek, maso a podobně, že tam na ně koukali, jak si jedí. Ale vězni byli biti i za to, že jedli slupky a pomyje, které byly určené pro prasata a kozy. Nejstarší z bratrů, Ruda Čanda – ročník 1929, mi vyprávěl, že toho Janovského pak vyměnili a přišel jiný velitel.
A zlepšily se potom podmínky i třeba ohledně jídla?
Ne, bylo to pořád stejný. Ani ohledně jídla se to nezměnilo. Každý se těšil na pole k sedlákům, aby se najedl. Jenom už nebyli tak krutí, protože Janovský byl hrozně krutý, ten se v tom mlácení a znásilňování vyžíval.
Byli v táboře i v době epidemie skrvnitého a břišního tyfu? Dostalo se jim lékařské péče? Zlepšila se hygienická opatření?
Ano, byli tam. A jak jsem říkal, dokonce první člověk, který tam na břišní tyfus zemřel, byl strýc dědy, František Procházka. Lékařem tam byl takový malý Žid. On byl taky vězeň. Jezdil sice domů, ale dozorci se k němu chovali skoro stejně jako k ostatním vězňům. A to prý byl dobrý člověk. Pomáhal, dával jim nějaké léky a hlavně se staral o děti. Ale jinak třeba mýdlo neměli. Prali jenom ve vodě, myli se studenou vodou.
A co se stalo s těmi členy rodiny, co přežili Lety, když byl tábor zlikvidován?
Když odcházeli domů, do Pardubic, cestou na nádraží do Mirovic viděli, jak nějaká žena pracuje na zahradě. Tak Ruda vzal ty nejmladší děti Standu, Karla a Tondu a šli za ní, že jí za jídlo pomůžou. Tak tam trochu pracovali, ona jim dala jídlo. Pak přišli na nádraží a rodiče se sestrami už tam nebyli. Místní jim řekli, že přijeli Němci a naložili je na auto. Když se v roce 1946 vrátila babička, tak zjistili, že je odvezli do Osvětimi. Zbytek rodiny už se odtud nevrátil.
A v Osvětimi byla tahle část rodiny v cikánském rodinném táboře?
Ano. Ale já jsem babičku nezažil, takže vím jen to, co vyprávěla strýcům. Že to tam bylo kruté a že když tam bylo to romské povstání, tak v něm zemřel jejich otec. Ostatní pak zemřeli v plynových komorách.
Vrátím se ke strýcovi Rudovi s dětmi. Co dělali potom, když zjistili, že rodiče v Mirovicích nejsou a jaký pro ně byl návrat do společnosti?
V průběhu války se ještě různě schovávali u lidí, které znali. Pěšky se vrátili do Pardubic a tam jim kamarádi jejich otce a sousedi pomáhali schovávat se. To nebyli Romové. A poválce se stala strejdovi Rudovi a dědovi Tondovi taková příhoda. Byli někde u Nového Jičína, čekali na vlak a poznali jednoho dozorce z Let, který je tam hrozně mlátil. Tak mu dali pár facek a dostali za to šest a půl roku, protože to byl pořád ještě činný vysoký důstojník u Národní bezpečnosti (pozn. redakce: SNB – Sboru národní bezpečnosti, státní policie za komunismu). Bylo to někdy v roce 1955 nebo 1956, v roce 1960 je pustili domů na amnestii. A u soudu jim tvrdili, že žádný cikánský tábor v Letech neexistoval.
Vy sám jste jednou z osobností v boji za odstranění vepřína z míst, kde se tábor nacházel, německý režisér Hamze Bytyci o vašem úsilí natočil film. Jak se vám vůbec povedlo zaujmout evropskou veřejnost?
Já jsem poznal asi před deseti lety skupinu antifašistů z okolí Drážďan, Lipska, Berlína… a ti nám začali pomáhat. Pozvali mě, abych v Drážďanech mluvil o Letech. A taky se mně jednou povedla dobrá věc. Já se tedy nerad chlubím, ale s tímhle se pochlubím. Dostal jsem se do Vídně, kde se měly projednávat různé věci, které trápí Romy v Evropě. Někoho trápily zdi v Maďarsku, někoho různá rasová omezení a mě trápily Lety. A jednoho novináře to tak zaujalo, že chvíli mlčel a potom řekl: „Tohle, to bude naší prioritou tady ve Vídni – dostat především do televize a do rádia problém Letů –, protože to ostatní, to se děje v několika státech Evropy, ale tohle se děje jenom v Čechách.“
Nakonec jsem byl opravdu překvapený, že jsem dostal Lety do sedmi rádií a do rakouské televize. A to byl takový pokrok. Na to pak navázalo Německo, kde kamarádi uspořádali čtrnáctidenní zájezd, kterého jsem se zúčastnil já, Ivana Čonková a Míra Brož, a vyprávěli jsme o Letech. Vystřídali jsme čtrnáct největších měst v Německu. Velkou zásluhu na tom má, to musím opravdu smeknout, Benjamin Abtan, prezident EGAMu, kde se sdružuje asi 50 romských organizací po Evropě. Ten to dostal do celého světa. Jeho petici podepsalo asi 2000 představitelů a známých osobností a dostal téma Letů až do izraelských novin.
Bylo hodně lidí, co se v tom angažovali a o některých ani nevíme. Ale největším bojovníkem za Lety zůstává Čeněk Růžička. Tomu se nemůžeme nikdo vyrovnat. Ten tomu boji od začátku devadesátých let obětoval celý život. A patří mu obrovská čest a moje úcta.
Jak hodnotíte současnou situaci s odkupem?
Teď vláda konečně schválila peníze na bourání, takže jsem strašně rád. Už několik let mám doma láhev, kterou jsem dostal a slíbil jsem, že ji vypiju, až budeme bourat. Taky už jsem gratuloval Janě Horváthové (pozn. redakce: ředitelce Muzea romské kultury, správce památníku). A až tam vjedou první buldozery, tak bych tam chtěl být. To by byla taková odměna za ty roky. A myslím, že i Čeněk Růžička a ostatní by u toho chtěli být. Protože nikdo si nedovede představit, jak nám bylo. Čendovi, mě a ostatním, že nakonec, po celých těch letech, kdy jsme za to bojovali, když jsme překročili tu bránu. To se nedá ani popsat.
Co byste si představoval, aby na místě tzv. cikánského tábora bylo?
Představoval bych si to jednoduché. Velký dřevěný kříž s romským znakem, kterým nás za války označovali, a věčný oheň. Je zájem i o různá školení, tak by tam měl být na to nějaký prostor, což si vzala za své i paní ředitelka Jana Horváthová, pro kterou je to také srdeční záležitost.
Na závěr bych se chtěla zeptat, jestli je ještě něco, co byste rád řekl?
Já bych chtěl ještě dodat, že to, co děláme, by se mělo pomalu předávat mladým. Učit je, školit, říct to takovým způsobem, abychom je k tomu přivedli. Ne jim to vnucovat, to většinou špatně dopadne, ale aby měli přirozený zájem. Na nich záleží, jestli se v budoucnu budou stavět pracovní a koncentrační tábory pro nás nebo pro lidi jiné barvy pleti, jiného vyznání nebo jiné sexuální orientace. Protože, jak to vidíme, tak to k tomu zase spěje. A my musíme zabránit tomu, aby se 30. léta zase vrátila.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
