Joshua Faudem: Politici mohou být idioti, ale tvůj soused je pravděpodobně stejný člověk jako ty

O řešení současné migrační krize, neočekávaném natáčení teroristického útoku, vztahu Palestinců a Izraelců i psaní knihy jako psychoterapii jsme si povídali s americko-izraelským režisérem Joshuou Faudemem. Faudem před týdnem dokončil tour po Česku, při které představil komiks Mikes Place: pravdivý příběh o lásce, blues a teroru v Tel Avivu.

V roce 2003 jste se společně s americkým producentem Jackem Baxterem rozhodli filmovat život v izraelském baru Mike’s Place, který byl považován za oázu v zemi, kde jsou boje na každodenním pořádku. Plánovaný scénář se ale změnil: došlo k teroristickému útoku, při kterém zahynuli 3 vaši kamarádi. Přesto jste v točení pokračoval a ve filmu jsou záběry na lidi bezprostředně po výbuchu. Kde jste vzal sílu k dalšímu natáčení?

Ve chvíli, kdy došlo k útoku, mi bylo z nějakého důvodu úplně jasné, že musím točit dál. Viděl jsem ležet Jacka před barem na zemi a myslel jsem si, že je mrtvý, a hned mi prošlo hlavou, že právě pro něj to musím dotočit. Na druhou stranu mi bylo strašně trapně, když kolem leželi moji zranění kamarádi a já jsem tam běhal s kamerou. Samozřejmě jsem ale nejprve poskytl první pomoc.

Proč jste se rozhodl o tom zážitku napsat ještě knihu?

Práce na filmu Blues By the Beach pro mě byla peklem. Ne až tak vlastní natáčení, ale hlavně postprodukce. Znovu a znovu jsem procházel tím traumatizujícím zážitkem. Po dokončení filmu následovalo celosvětové turné, a když skončilo, zasáhl mě posttraumatický syndrom. Trpěl jsem nespavostí, byl jsem naštvaný a agresivní, nedokázal jsem pracovat nebo mít normální vztahy. Každý večer jsem se musel opít, pokud jsem se chtěl vyspat, jinak jsem měl noční můry. Nakonec jsem nastoupil na terapii, kam jsem docházel 4 roky. Moje psychiatrička mi navrhla, ať se z těch strašných zážitků vypíšu.

A vy jste ji poslechl…

S Jackem, se kterým jsem pravidelně komunikoval, nás napadlo, že bychom z mých zápisků mohli vytvořit scénář k hranému filmu. Na dálku jsme na něm pracovali rok a pak jsem jel za Jackem do New Yorku. Kromě jiných jsem se tam také setkal se svým dlouholetým kamarádem, který má komiksové nakladatelství. Projevil zájem o můj scénář, a když si ho přečetl, řekl, že to je ideální příběh pro komiksové zpracování.

Jak se komiks Mike’s Place dostal do České republiky?

Byla to cesta přes různé známé, kteří mě nakonec propojili s Romanem Lesným, ředitelem vydavatelství ALIGIER. Roman sice z celého toho nápadu moc nadšený nebyl, ale naštěstí má dvě pubertální dcery, které milují komiksy, a ty mu vysvětlily, že je to super.

Při čtení komiksu i sledování filmu jsem měla pocit, že pro vás bylo důležité sdělit, že i přes strašné události jako jsou teroristické útoky nesmí vzniknout plošná nenávist vůči muslimům.Proč jste to chtěli sdělit? Proč vám nestačilo jen odvyprávět příběh?

V Jeruzalémě jsou konflikt, politika, náboženství a historie neustále přítomné. Buď odtamtud můžeš utéct, nebo se to snažit řešit. Ta druhá cesta je podle mě rozumnější. Chtěl jsem všem sdělit, že islám není takový, jak ho prezentují média. Je to podobné náboženství jako křesťanství nebo judaismus. I křesťanství mělo historicky své ne zrovna reprezentativní období. Potřeboval jsem říci, že lidé, kteří stojí za vytvořením filmu a knihy se nikomu nechtějí mstít a nevydávají tato díla z nenávisti. Ano, prošel jsem si něčím hrozným a udělali to muslimští teroristé, ale to neznamená, že té situace využiji, abych je všechny zavrhl.

Jaký je tedy nyní váš vztah k muslimům?

Právě ten teroristický útok mi umožnil ukázat, že všichni muslimové takoví nejsou. A já, po tom co jsem zažil, si to můžu dovolit říct! Nikdo nemůže tvrdit, že nevím, o čem mluvím. Já jsem v pozici, kdy můžu říci, že islám není nenávistné náboženství! Je jednoduché odsoudit všechny na základě tak hrozné zkušenosti, ale je to velmi nebezpečné. Proto jsme v komiksu dali těm teroristům nějaký charakter, nenechali jsme je jen jako „jakékoli muslimy“.

Do knihy jste navíc zařadili úryvky z koránu, proč?

Mnoho lidí vidí korán jako nějakou satanskou příručku, což není. Je tam mnoho dobrého a my právě skrze ty citace ukazujeme, že teroristé dělají pravý opak toho, co říká Korán. Ač to původně nebylo v plánu, jsme moc rádi, že jsme to udělali, protože kniha Mike’s Place tak získala další rozměr. Teď už to není jen o odvyprávění příběhu. Ty úryvky z koránu nám pomohl vybrat náš přítel, newyorský imám Benjamin Bilal. Bylo pro mě důležité napsat tu knihu takto – s charakteristikou obou útočníků a s citacemi z koránu, protože já jsem tu knihu nepsal jako pomstu, psal jsem ji jako léčebný proces.

To sice chápu, ale na druhou stranu, v té době, kdy vám bylo nejhůře, necítil jste, že ty teroristy nenávidíte? Nebo dokonce, že nenávidíte všechny muslimy?

Ne, nikdy jsem k nim necítil nenávist. A rozhodně jsem necítil nenávist k muslimům obecně. Určitě to tak bylo díky tomu, že jsem vyrostl v Jeruzalémě. Tam jsou muslimové tvoji sousedé, je to o každodenním soužití a ty s nimi musíš mít přátelský vztah. Někdy mi je líto Palestinců, protože mají zkorumpovanou vládu. To ve mně vzbuzuje vztek, ale nějaké negativní pocity vůči muslimům jako celku jsem nikdy necítil. Mým snem je představit komiks o Mike’s Place v Ramallahu nebo v jiných arabských městech.

Jsou tedy kolem vás Palestinci nebo izraelští muslimové, kteří tu knihu četli?

Ano, někteří muslimové v mém okolí ji velmi chválí, ale řeknou to jen mně osobně, nikdy by to neprohlásili veřejně. Je to zvláštní, protože ta kniha vlastně vůbec není o Palestině nebo Palestincích… Je to smutná zpráva o té části světa, ve které žijeme.

Začal někdo z Mike’s Place po tom útoku nenávidět muslimy? Nebo naopak, zaznamenal jste nějaké komentáře ze strany muslimů, že ta kniha vzbuzuje nenávist a nepřátelství?

Na obou stranách jste vychovaný v tom, že víš, kdo je tvůj nepřítel. Ale slovo nenávist jsem neslyšel od svých známých ani z jedné strany. Samozřejmě v izraelské společnosti i mezi Palestinci je někdy cítit nesnášenlivost, obě ty strany jsou v tom vychovávané. Vždyť palestinské děti se o nenávisti k Izraelcům učí ve školách a naše politika rozšiřování území zastavováním ploch také ničemu nepomáhá.

Často se říká, že s uprchlickou vlnou přicházejí teroristé, kteří pak zabíjejí nevinné lidi, jako při útocích v Paříži. Takovým lidem se může stále dokola opakovat, že teroristů je mezi nimi jen minimum a většina uprchlíků utíká před tím stejným, čeho se bojíme my. Když to nepomůže, co dalšího se dá říci?

Můžete se jich zeptat, proč uprchlíci ze Sýrie prchají do Evropy, místo toho, aby si je vzaly některé z arabských zemí, jako je Saudská Arábie, Katar, Omán nebo třeba Jemen, které mají obrovské množství volného prostoru. Pravda je taková, že je nikdo nechce, a když jim teď nepomůže Evropa, nepomůže jim nikdo.

Proč je nikdo nechce?

Je to stejné jako s Židy před 2. Světovou válkou. Nikdo uprchlíky nechce, protože za ně nechce mít zodpovědnost. K čemu je Arabská liga, když odmítne pomoci Arabům? Když nepomůže svým vlastním lidem? Věřím v to, že téma uprchlíků bychom měli řešit v rámci arabských států a ne je chudáky tahat až do Evropy. Mezi to samozřejmě nepočítám muslimy, kteří žijí v evropských zemích jako je Velká Británie nebo Francie již několik generací, a kteří tam jsou z důvodu koloniální historie těchto zemí.

Proč teď cestujete po ČR a přednášíte o Mike’s Place?

Mám k ČR osobní vztah, protože jsem tu studoval FAMU. Když mi vyšla v červnu kniha Mike‘s Place, udělal jsem tu poměrně velké propagační turné. Po čtvrt roce mi napsal vydavatel Roman Lesný, že by o moji přednášku měli zájem v jedné velké křesťanské komunitě, která si říká Sion. Já jsem ale nechtěl přednášet před někým, kdo má nutně podobný názor jako já. Podmínkou mé přednášky pro Sion bylo zařízení dalších lekcí na školách, kde bych mohl debatovat se studenty.

A povedlo se?

Ano, měl jsem dvě přednášky pro studenty psychologie. Bylo to poprvé, kdy jsem mluvil opravdu osobně a otevřeně před tolika lidmi. Cítil jsem se, jako kdyby mě najednou analyzovalo 60 lidí. Považuji za důležité se o těchto tématech bavit. Lidé pořád čtou o teroristických útocích v novinách, ale žádné další informace se k nim nedostanou. Nemluví se o tomto tématu dostatečně na úrovni psychologie, doteď neexistovalo zpracované ve formě komiksu nebo v dalších alternativních formátech. Například v USA nebo v Izraeli se sice komiks Mike’s Place dobře prodává, ale neexistuje tam k němu diskuze. Jsem moc rád, že v ČR ta diskuze je a je pestrá.

Celá Evropa je otřesena teroristickými útoky v Pařiži a moc neví, co dělat. Co byte, jako člověk pro kterého jsou podobné zážitky známé, mohl Evropanům poradit? Změnilo se vaše chování po tom útoku v Tel Avivu? Začal jste být více vystrašený?

Pravidlo je takové, že nikdy nesmíš zapomenout, že tvoji sousedé ti jsou podobnější, než si myslíš. Vedení států je jedna věc, to můžou být – s prominutím – idioti, ale tvoji sousedé jsou pravděpodobně stejní lidé jako ty. Zapojil jsem se do organizace One Voice, která spojuje mladé Izraelce a Palestince usilující o nalezení společného řešení. To mi velice pomohlo v důvěře, že je šance na nalezení míru, nebo alespoň takového stavu, kdy se všichni budou navzájem respektovat. Vždyť je tolik věcí, o čem se můžou Izraelci a Palestinci bavit, můžou debatovat o mobilních aplikacích, jídle, nebo jakýchkoli jiných každodenních záležitostech.