Jen talent nestačí. Rozhovor s Yvettou Blanarovičovou
„Do projektu mnohdy nastupují děti, které v sobě mají chaos, nevědí, jak se učit, nemají cíle, mají jenom talent. Pak je na nás, abychom jim dali směr a vyzvedli v nich to, co je v nich ojedinělé,“ říká Yvetta Blanarovičová o pomoci nadaným dětem, které nemohou podporovat jejich rodiny.
Když jste zakládala organizaci La Sophia, neuvažovala jste třeba na chvíli, že se stanete pouze její patronkou, tváří?
Popravdě, nechtěla jsem se stát pouze tváří. Takhle mohu být u všeho, včetně letní akademie. O to víc mě těší, když naše děti mají úspěchy, a já pak sleduji, jak se jim daří. Řídit nadaci je opravdu těžké, je to každoroční boj získat peníze na vše potřebné, produkčně zajistit doprovodné akce, být pořád k dispozici, protože pro řadu dětí se La Sophia stala druhým domovem. Mojí snahou je postavit školu, která by rozvíjela mimořádný talent dětí, ale zatím nemáme dostatek financí, aby se tomu tak stalo.
Co obnáší získávání peněz na činnost nadace?
Je to každoroční maraton obíhání potencionálních partnerů, vypisování žádostí, nastavení mediální kampaně na projekt Talent La Sophia a vymýšlení zajímavých akcí. V květnu začnou výběrová kola, v červenci pak letní akademie, v září galakoncert a v prosinci Výroční galakoncert. A to musím stíhat svou práci v divadle, filmu či televizi nebo na koncertech. Je to kolotoč, ale asi to jinak neumím.
Mezi podpořenými dětmi jsou bezesporu i Romové, kteří jednak žijí ve vyloučení a jednak se ocitají v dětských domovech. Odmítl vás někdo z tohoto důvodu?
Nikdy žádný potencionální partner mi neodmítnul finanční pomoc kvůli tomu, že v La Sophia jsou také Romové, a myslím si, že se to snad ani nestává v jiných charitách. Pokud založíte nějakou charitu, tak chvíli trvá, než se lidé kolem přesvědčí, že máte výsledky, a že jejich peníze pomáhají dobré věci. V tomhle ohledu jsem byla trpělivá a začínala takřka na koleně. Teď už můžu říct, že díky našim dětem a jejich nesmazatelným úspěchům, díky naší pečlivosti a snaze pomoci, jsme se stali jednou z nejúspěšnějších charitativních organizací, které pomáhají tady a teď našim lidem.
Kolik dětí se za dobu existence Talent La Sophia zapojilo a čeho dosáhly?
Přesný počet dohromady nedám, ale rukama mi prošly stovky dětí. Ne všechny se však dostaly na tu pomyslnou metu. Máme ale už první doktorku práv, máme středoškoláky, maturanty, řada z nich chce studovat dál. Vyhrávají soutěže, bodují v prestižních fotbalových klubech, dvanáct jich studuje na konzervatořích, další v ZUŠkách. V La Sophia není dítě, které by nic nedosáhlo. Všichni mají cíl, jenom musí vydržet nevzdávat se.
Děti zapojené do projektu musí dodržovat určitá pravidla. Proč je podle vás jejich dodržování důležité?
Nedá se říct, že by to byly vyloženě pravidla, ale spíš jakýsi kodex La Sophia. Doba, kdy stačil talent, už je dávno pryč. A navíc, když se neumíš učit, nezvládáš tlak, jsi líný cokoli udělat, jak potom můžeš zvládnout prosadit se? Za ta léta jsem si uvědomila, že naše děti, když přijedou poprvé na akademii, jsou vystrašené, nevědí, jak se zařadit, pořád mají pocit, že na ně někdo zaútočí. Po dvou dnech jsou v tomhle směru klidné, a pak má smysl pracovat s jejich talentem. Slzavé údolí při loučení se u autobusu je satisfakcí, že jim bylo s námi dobře.
Snažíte se dětem pomáhat i v jejich dalším profesním životě?
Právě letos nám řada dětí dosáhla dospělosti, přesto v projektu zůstávají a pomáhají dalším dětem. Vím o všech, protože se spoustou jejich profesorů spolupracuji v divadle či na koncertech, mám hodně přátel i ve sportu. Navíc ambasadoři projektu, a jsou to významné osobnosti z kultury či sportu, se také aktivně zapojují do dění La Sophia. Vždy se dozvím, pokud se s dítětem něco děje. Děti odevzdávají vysvědčení, vím, jak se kterému daří, a věřte, že většinou se dítě potýká s nějakým problémem, pokud se zhorší ve škole. Mnohé z nich jsem komunikací, i s rodiči, přiměla vrátit se zpět na svou cestu. A to považuju za úspěch.
Je komunikace s rodiči obtížná?
Rodiče, pokud pochopí, že nám jde o budoucnost dítěte, a to je mnohdy cesta dřiny, se stanou pomocníky. A stalo se, že začali sami studovat a dovzdělávat se, protože pokud je dítě v projektu, nemají starosti s financováním školy či klubu.
Utkvěl vám nějaký osud dítěte víc v paměti?
Těch osudů je příliš mnoho. Každoročně podporujeme 45 až 50 dětí. Mnohé z nich si pak bereme jako hosty na koncerty, sportovně nadané se mají možnost setkat a trénovat na akademii s hvězdami fotbalu, repre trenéry. Je to pro všechny šance. Taková farma na talenty. Máme už kluky v prvoligových klubech, na koncertě Michala Davida v O2 Areně, na mých Vánočních koncertech, nebo samostatně na velkých akcích, vystoupili ti nejlepší z projektu. Díky La Sophia se daří prosazovat je i v televizi.
Nadějné fotbalisty podporujete pátým rokem. Jejich ambasadorem je například Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovský ad. O co vás, člověka z umělecké branže, obohacuje setkávání se sportovně založenými lidmi?
Od dětství jsem se věnovala vedle baletu, houslí a zpěvu, gymnastice, plavání a nevím čemu všemu. Maminka mě podporovala, takže jsem jeden den například vyhrála recitační soutěž a druhý den přinesla medaili z atletiky. Mám hodně kamarádů ze sportu, o to bylo jednodušší rozšířit La Sophia o sport. Navíc fotbalisté, kteří trénují mnohdy čtyřfázově, mají větší disciplínu, takže je to dobrá konfrontace. Děti jsou jako houby, když jim ukážete správný směr, bez problémů ho přijmou.
Jak prostředí sportu, tak umělecké prostředí vyžaduje odolnou psychiku, aby se člověk při prvním neúspěchu nesložil a vše nevzdal. Jak se v tomto snažíte pomáhat dětem, jejichž sebevědomí bývá nedostatkem rodičovské lásky pošramoceno?
Akademie je nabitá motivačním programem, jsme s dětmi v těsné blízkosti. Samozřejmě, že se někdy dozvím, co má to či ono dítě za sebou, ale přistupuji k nim jako k vlastním, takže se jim snažím vysvětlit, že jejich pohled na život se může změnit jen tím, že smutky, strachy, pocit méněcennosti vymění za slova láska, radost a úcta k sobě. Je to psychologie, každé dítě je jiné a potřebuje i jiný přístup.
Jak se děti na koncertech, poprvé před publikem, vypořádávají s trémou? Nemíváte ji za ně?
Díky akademii už to mnohé z nich tak neberou, a pokud mají trému, vědí, že spolu s ambasadory jsme taková jedna rodina. Do poroty zasedli takové osobnosti jako už zmíněný Michal David, Helena Vondráčková, Josef Vojtek, Bára Basiková, Janek Ledecký, David Koler, Felix Slováček, režiséři Zdeněk Troška a Radek Balaš, profesoři Pražské Konzervatoře Jana Balašová, Eva Svobodová, Vlastimil Harapes a další. Mnozí z nás jsme rodiči, takže k nim přistupujeme jako k vlastním. To znamená přísně, ale spravedlivě. A trému za ně nemám, protože vím po akademii, co v nich je. Spíše jim držím palce.
Připravujete během projektu své mladé talenty na skutečnost, že showbyznys, v němž by se třeba i jednou uchytily, nemusí být vždy férové prostředí? Učíte je, jak se mají chránit před jeho nástrahami?
Žádná profese není pro začátečníka jednoduchá, důležité je cítit podporu a zázemí. Na akademii jim vysvětluji, že jen talent nestačí, že se musí učit a pracovat na sobě. Mít pokoru, úctu a disciplínu. Každé z nich je z různého prostředí, proto vždy musíme také korigovat rodiče, aby neudělali špatné rozhodnutí při prvních úspěších. Show business je zrádný v tom, že dočasný úspěch nestačí, že důležité je vydržet a běžet dlouhou trať.
V pořadu České televize jste vzpomínala na pocit pokoření, když se k vám lidé chovali tak, jak se chovali k romským dětem, neboť vás, pro vaše vzezření, které jste podědila po svých srbochorvatských předcích, považovali za Romku. Dala vám tato zkušenost i něco dobrého?
Dětská duše je citlivá a já jsem řadu invektiv brala až nesmyslně vážně. Každé dítě, které v něčem vyniká, má společenský problém. Je pak na rodičích, aby nepodporovali agresivitu, ale spíše dokázali pozitivně vysvětlit, proč se tak věci dějí. Já měla štěstí, protože rodiče byli v tomhle ohledu inteligentní a chytří.
Jak vzpomínáte na natáčení filmu Kdo se bojí, utíká Dušana Kleina, který se věnoval tématu poválečného osídlování Sudet slovenskými Romy?
Na to si pamatuji, byl to jeden z prvních velkých filmů, kde jsem hrála velkou roli a skoro dva měsíce strávila v těžkých exteriérech. Mého tatínka hrál Petr Čepek, maminku Zita Furková, setkala jsem se na place s vynikajícími herci. Byla to dobrá škola a ráda na to vzpomínám.
Býváte obsazovaná do rolí temperamentních osudových žen, do tragických, vážných, ale i komických rolí. Která role byla nejblíže vašemu srdci?
Blízká mi je každá role, kterou zrovna ztvárňuji. Ve filmu jsem se toho hodně naučila při natáčení Kdo se bojí utíká, pak mě v profesním životě obrovsky obohatila spolupráce se Zdeňkem Troškou. Natočila jsem s ním čtyři filmy i třeba seriál. Mám za sebou a snad i před sebou hodně krásných rolí, každá z nich pro mě byla v něčem nezapomenutelná.
V současné době hrajete postavu matky v muzikálu Pokrevní bratři, která se jednoho syna vzdá v dobré víře, že se mu tak povede v životě lépe. Našla jste třeba i díky této roli pochopení pro rodiče, kteří opustili své děti?
V seriálu Pojišťovna štěstí jsem takovou postavu nešťastné mámy hrála. Dokážu tyhle role hrát na jevišti či ve filmu, ale jinak si nedokážu představit, že bych opustila své dítě, protože bych se pak za každou cenu prala o práci a veškerou sílu bych vynaložila tomu, abych ho mohla vychovávat.
Pocházíte ze Slovenska, ale díky vašim filmovým rolím vás dnes mnoho lidí považuje za českou herečku. Kde se však cítíte být doma?
Člověk najde domov tam, kde dohoří jeho svíce. Většinu svého života žiji v Praze, kterou miluji. Když jedu na Slovensko, říkám, že jedu domů, pak se vracím a říkám totéž o Praze. Možná také proto, že se cítím dobře tam, kde mám krásné vzpomínky a kde mi je dobře.
Rozhovor vyšel v prosincovém vydání časopisu Romano voďi. www.romanovodi.cz
