Jan Josef Rosenberg: Konečně máme doktory a učitele. Nesmíme ale zapomínat na morálku a slušnost

Jan Josef Rosenberg je fotograf, novinář, působí v oblasti filmu, divadla a rozhlasu. Je autorem několika velkých fotografických výstav – namátkou Očima, srdcem a slovem, Národnostní menšiny nebo Stáří na prahu 3.tisíciletí. Osmého dubna 2014, na Mezinárodní den Romů, se opět veřejnosti naskytne možnost shlédnout jeho unikátní výstavu Romové dnes jako před staletími.

Fotografie byly pořízeny v roce 2004 krátce po případech rabování na východním Slovensku, kam se autor vypravil s organizátory humanitární pomoci. Výstava představuje přes 50 černobílých snímků přibližujících život slovenských Romů ve Vranově nad Topľou, Soľi a Madžurovcích. Snímky byly poprvé vystaveny v témže roce v prostorách pražské restaurace Mánes, později procestovaly i Německo, Francii a USA. „Řekl jsem si, že při tom budu fotit, dokumentovat, jak tam Romové žijí. Jít za tou pravdou, která se tam dá najít a ukázat ji lidem,“ přibližuje Rosenberg.

Letos výstava oslaví své desáté narozeniny v prostorách pražského Domu národnostních menšin (Vocelova 3). Bude zahájena vernisáží v 15h.

S Janem Josefem Rosenbergem vám server Romea.cz přináší rozhovor.

Jéňo, čím tě přitáhly fotky?

Vystudoval jsem sociálně dokumentární fotografii, což už samo mnohé naznačuje. Rozhodl jsem se pro fotografii, protože jeden ze základních smyslů je zrak – a fotka v sobě nese pravost, jasnost, nemožnost jakékoliv manipulace. Křičím do světa tu bídu, nepravdu, utrpení. Ať už zaznamenám bolest, štěstí, umírání nebo zrození života – to je ten důvod, proč jsem do dokumentování šel. A jeden z hlavních důvodů jsou Romové. Nedokážu si ve svých profesích honit jen svoje vlastní triko a dělat si na svém písečku a vykašlat se na cigány. Já to nedokážu, nemůžu potlačit svoji identitu, protože to jsem já. A nemůžu to popřít, protože pak by to bylo, jako bych popřel, že Romové, Židé nebo Poláci jsou lidé a to přece nejde. A proto miluju lidi. Ano, odpovím ti na tuhle otázku: je to láska. Na kterou je potřeba nezapomínat, nikdy jí není dost, je potřeba tuny lásky, slušnosti a pokory.

Co s tím, když tomu tak není?

V současné společnosti se to bohužel stává. I mezi Romy. Co s tím, když je málo slušnosti? Především je potřeba začít sám u sebe a ve svém okolí, ve svojí komunitě. Začít se už konečně v tomto století poohlížet po tom, kudy by měly jít staré tradice? Máme muzeum, máme různé školy, máme knihovny, máme spoustu možností – a když nevíme, kudy kam, tak je především potřeba se o svém národu a svých tradicích vzdělávat. A když se děje něco, s čím nesouhlasíme, je třeba na to poukazovat. Nejde o to, být bonzák, ale dodržovat pravdu a slušnost. A znovu opakuji – slušnost. Když nesouhlasíme s arogancí, můžeme se otočit a odejít, vůbec v té špíně přece nemusíme být. Když vidím špatné chování, můžu říct: „Já jsem Rom, já tohle chování neschvaluji. Tak vy jste taky Rom? Tak to jste pak nějaká galerka, protože tohle jednání je špatné.“ A špatné je, a osobně toto hodně vnímám, když selhávají pojmy morálka a čest, když lidé mezi sebou hrají různé hry, když navzájem se úmyslně manipulují.

Je podle tebe nějaký rozdíl v tom, jak morálku a čest vnímají Romové nebo gadžové?

Český stát má svoje zákony, má svůj statut. My jako národnostní menšina jsme občané tohoto státu a musíme se – stejně jako všichni ostatní – jeho zákony řídit, a také splňovat určitá pravidla slušnosti. Všeobecně panuje názor, že Romy je třeba integrovat. Já si ale myslím, že Romové už integrovaní jsou – bohužel v tom negativním slova smyslu. Ne všichni, samozřejmě. A protože Romové jsou inteligentní a někteří z nich se rychle učí dobré věci, tak zase jiní se rychle od majoritní společnosti učí věci i špatné.

Je to určitá, s prominutím, „vyčůranost“ – a to je to, co se Romové naučili od těch bílých, kličkovat a zneužívat zákony. Proto mluvím o našich tradicích a hodnotách, protože takhle se mezi Romy nikdy věci neřešily. Romská komunita jako taková ze zásady dané v tradicích svoje základní problémy vždycky řešila sama. Když třeba někdo někoho někde šťouchne a hned se kvůli tomu podává trestní oznámení, přitom třeba účelově marodí a do toho trestného činu se to tak vlastně uměle „dotáhne“ – vytvoří se tím story, ve které jde vlastně o něco úplně jiného. K čemu je otravování policajtů s uměle vytvořenými „monsterprocesy“?

Část Romů zneužívá i romské organizace, jejich weby, a především jejich vstřícnosti. Ale když narazí na svoji ješitnost, najednou se ti samí lidé chovají jinak a křičí, že někdo porušuje jejich práva. A to se mi nelíbí, protože tím oni sami zase pošlapávají práva jiných. Kde to jsme, když si lidé na takových věcech přihřívají vlastní polívčičku a vytvářejí napětí mezi různými organizacemi? To přece nedělá dobré vztahy.

Bohužel se to děje i mezi vzdělanými lidmi, mezi vzdělanými Romy. Romové by si měli říct, že jestli to dělá majorita, je to každého věc, ale my pojedeme čistě. Jestli chceme jako menšina ve společnosti, kde nám na každém rohu kvete nesnášenlivost, něco dokázat a budeme přitom tímto způsobem zneužívat zákona, už nemáme právo křičet, že je tu rasismus, když se sami nechováme slušně.

Jak si má ta část lidí, která jedná falešně, svoje jednání uvědomit a chovat se jinak? Co se pro to dá reálně udělat?

Mluvím o současné společnosti a pokleslé morálce, celkově o úpadku romských tradic. Takoví lidé by se měli vzpamatovat a začít se chovat slušně. Když vidím někde nějakou nespravedlnost, lež nebo manipulaci, je přece dobré na to upozornit a říci: Romové, nepřebírejte negativní zvyky jiných nedobrých lidí, nenechte se manipulovat ke špatnému. Doneslo se ke mně, že určitá skupina lidí by ráda rozjela domobrany. Lidé zlatí, pozor na to, jsme přece také čeští občané, nemá cenu vytvářet další destabilizaci této země. Víme přece všichni, kam se to může nepatřičně zvrtnout.

Co se ti v dnešní době naopak na Romech líbí?

Určitě vzdělanost. Konečně máme třeba doktory nebo učitele, do určité míry i mezinárodní uznání, máme otevřené oči a nezměrné možnosti. Každý člověk by měl vždycky začít u sebe s tím, co vlastně chce, v čem může být společnosti platný, co třeba může udělat pro Romy i pro ostatní, kteří to potřebují. Když jsem dobrý v nějakém oboru, tak mohu díky tomu udělat více, než když slepě „bojuji“ za nějaká práva a jsem zaslepený agilní aktivista. Protože pak se někdy může stát, že tím natropím více škody, než užitku. Takoví lidé se chtějí hlavně zviditelnit – a přitom jsou některými lidmi, kteří je díky tomu vidí a o tématu vědí málo, považováni za odborníky. A přitom třeba žádnými odborníky nejsou. Jsou i tací, kteří jsou oni, jednoocí, králi mezi slepými.

Jak tomu zabránit?

V každém případě objektivně informovat veřejnost. Vždyť máme mezi Romy i vyhlášené a objektivní novináře, třeba Richarda Samka, Tomáše Bystrého, Patrika Bangu, Jarmilu Balážovou nebo Ivetu Demeterovou a tým rozhlasového vysílání O Roma vakeren.. O „falešných prorocích“ a jiných neodbornících, o kterých teď mluvím, mohou informovat, o jejich paskvilní činnosti, mít vyjádření z obou stran a nekompromisně na ně poukazovat. Protože když někdo dělá špatnosti a ostudu mezi Romy, tak na to zase doplatí jenom ti slušní Romové. Je potřeba naučit veřejnost Romy rozlišovat. Romští novináři by měli objektivně informovat, romské organizace mají weby, vždyť ty možnosti prostě jsou.

Jaké je tedy tvoje poselství?

Romové, zaměřte se na střízlivé myšlení, neubližujte si. Držte pohromadě tak jako jedna rodina. Máte právo na informace, máte právo na tradice. Hledejte k sobě cesty.

Jan Josef Rosenberg (1966) pochází z Rožmberka nad Vltavou. Fotograf, novinář, působí v oblasti filmu, divadla a rozhlasu, spolupracuje s různými českými periodiky. Z předchozích výstav: Očima, srdcem a slovem, Národnostní menšiny nebo Stáří na prahu 3.tisíciletí (putovní výstava, která zachycuje osudy seniorů v domovech důchodců a v léčebnách dlouhodobě nemocných).