Jan Cina: Termínem „Gypsy“ jsem se označkoval sám pro sebe, ne pro okolí

Přestože se JAN CINA (29) v posledních měsících nezastavil a pohybuje se převážně na filmovém place a v divadelní šatně, udělal si čas i na Romano voďi. Svou typickou chlapeckou a svěží dikcí nám vyprávěl o tom, jak kličkuje mezi komerčními projekty a alternativní tvorbou, co si myslí o angažovanosti umění i jak vnímá vlastní romství.  

Začínal jste jako dětský moderátor pořadu Planeta Yo. Na jaké dětské zábavě jste vyrostl vy? Byl jste spíš tzv. televizní typ, nebo jste raději trávil čas venku?

Když zmiňujete Planetu Yo: z dětství si pamatuji pořady Magion a Vega, které byly taky z vesmíru a moc se mi líbily. Jinak jsem ale trávil zhruba stejný čas u televize a venku. Počítače sice už tehdy existovaly, ale ten první jsme měli doma až v době, kdy mi bylo asi jedenáct. Hodně času jsem taky trávil u babičky, která mě pořád nutila být venku. Takže myslím, že jsem to měl zdravě dávkované.

Líbila se vám produkce ČT pro děti?

Do určitého věku. Nedávno jsem se s někým bavil o tom, že třeba Dáda Patrasová je tu už několik dekád a v dětských očích vypadá pořád stejně. Myslím, že tyhle „věčné“ postavy jsou něčím velmi zajímavé. U planety Yo jsme časem zjistili, že pořady jsou sice určené určité věkové kategorii, ale je pravidlem, že je sledují vždycky mladší děti. Vždycky chcete vidět něco, co je pro starší.

V souvislosti s Planetou Yo bych se ještě ráda zeptala na díl, kde se řešila uprchlická tématika. Byla z toho tehdy menší kauza. Vnímal jste to?

To se tehdy už netýkalo mě, mé kolegyně Marie Doležalové ale ano. Pořad se tehdy předtáčel a bylo zajímavé, že se točil před létem, kdy se téma uprchlíků teprve objevovalo. Pak najednou přišel jeho boom, ale pořad se vysílal teprve v září, kdy bylo téma uprchlické krize najednou značně aktuální. V dětském pořadu veřejnoprávní televize se tedy objevilo téma lidí, kteří žijí na jakési planetě ve vesmíru, na které už nadále nemohou být, a kterým poskytneme přístřeší na planetě Yo a pomůžeme jim. Takto hezky, dětsky, jednoduše, logicky. Následně se zvedla velká vlna rasismu. Pamatuji se, že Marie z toho byla tehdy velmi špatná. Navíc to bylo něco, co jí předepisoval scénář: nebyla tam za sebe. O to hůř to vnímala, protože by ji ve snu nenapadlo, že jí budou kvůli dětskému pořadu na planetě Yo chodit maily, ve kterých jí lidi nadávají.

Z toho, jakou formou o tom mluvíte, usuzuji, že si myslíte, že by se to téma mělo patřičnou formou přibližovat i dětem.

Určitě. Čím více, tím lépe. Ideálně bez emocí a osobního zaujetí. Ať si každý vytvoří vlastní názor.

Zůstanu u kauz a zeptám se vás ještě na jednu. Hrál jste jednu z rolí ve filmu Smradi, který byl natočený podle románu Terezy Boučkové. Četl jste její knihy na téma adopce romských dětí? Co si o nich myslíte?

Knihy jsem nečetl, četla je tehdy, tuším, má maminka. Vím, že v době natáčení řešila paní Boučková problémy s adoptivními syny, se kterými jsme se během natáčení i setkali. Když jsme pak seděli na premiéře, už během ní nebo jen o málo později od ní ti kluci odcházeli. Ale bylo to na etapy: mizeli a pak se zase vraceli. Už nevím, jestli to tehdy říkala ona nebo někdo jiný, ale šlo prý o to, že jsou to děti z dětského domova, které nepoznaly lásku a nevědí, jak s ní nakládat. A že tedy situaci nezvládly, že nešlo o to, jestli jsou to Romové. Není asi žádné tajemství, že Lukáš Rejsek, který hrál prostředního romského syna, byl sám v pěstounské péči. S jeho rodinou jsme byli v kontaktu, měli jsme se rádi, a teprve po mnoha letech jsme se někde potkali s jeho sestrou, která mi řekla, že se jim stalo to samé: Lukáš s nimi už není, odešel, „nedal to“.

U Terezy Boučkové nicméně takový argument nezazněl. Ona i její manžel mluvili o tom, že výchova má na vývoji těchto dětí minimální podíl. „Došla jsem k závěru, že výchova je při odlišném nastavení člověka úplně zanedbatelná položka,“ tvrdila například v jednom rozhovoru. Když jste roli ve Smradech bral, byl jste ještě dítě, ale, hypoteticky, měl byste nyní, jako dospělý, problém vzít roli v projektu, který by nějak kolidoval s vaším morálním přesvědčením?

Já jsem v dospělosti zatím vědomě ničemu takovému vystavený nebyl, takže nevím. Asi bych to chtěl řešit a vzít si čas na rozmyšlenou. Je to opravdu hodně teoretická otázka. Kromě etických dilemat ale člověk někdy třeba přemýšlí, zda jít do něčeho, co je dejme tomu „komerční“. Záleží na věku i na tom, v jaké je člověk aktuálně pozici. Myslím, že kdyby se na začátku kariéry rozhodoval jenom podle toho, co skutečně chce, je to sice dobré a čestné, ale nejspíš si tím ztíží startovní pozici a nebude třeba nakonec dělat nic – ani to nikdy nezkusí. Podle mě je dobré si vyzkoušet leccos, aby se člověk právě i na základě zkušeností mohl rozhodnout, co mu vlastně vyhovuje a co ne.

Zmiňujete váhání v souvislosti s komerčními projekty. Vy jste se vloni kromě „artového“ seriálu Pustina objevil i v jedné velké zábavné show. Řešil jste svou účast v ní nebo to, jestli je její podoba v mezích vašeho vkusu?

Řešil, a to dlouho, protože nabídku spolupracovat jsem dostal už u první řady soutěže. Řešil jsem právě otázku, o které mluvíte. Stále jsem se ptal sám sebe, co si o té show vlastně myslím. U hotové první řady české verze jsem se pak ovšem nachytal u toho, že účinkujícím závidím, že bych si spoustu z toho, co dělají, chtěl vyzkoušet taky.

Byl jste nakonec spokojený s výsledkem?

Vlastně ano. Největší přínos projektu pro mě vyplýval z toho, že jsem zjistil spoustu věcí sám o sobě. Jak „funguji“ v porovnání s ostatními, na co si musím dávat pozor, co mi jde a co naopak musím změnit. Bral jsem to jako otázku osobního růstu.

Dáte mi jeden příklad toho, co jste vypozoroval?

To se ptáte velmi správně, já tady pořád říkám obecnosti. Nechte mě přemýšlet… Myslím, že jsem začal uvažovat více systematicky. Byl jsem tehdy, jak se říká, „král prokrastinace“, ale tenhle stres mě vycepoval. Naučil jsem se rozvrhnout si práci po hodinách a naordinovat si i odpočinek.

V show, o které je řeč, vystupoval jako jeden z porotců i režisér Jakub Kohák. Ten měl během první řady menší incident v souvislosti s humorně zamýšlenými narážkami na stereotyp o Romech, kteří kradou. Jak jste se k tomu stavěl?

Ano! To byla právě jedna z věcí… Ačkoli, nevím, nakolik to můžeme řešit v médiích, tedy nakolik je to interní záležitost. Pokusím se to říct kulantně. Jde o to, že tohle jsem si vymínil jako podmínku. Dal jsem najevo, že takové žerty mi vadí. Producenti si toho byli vědomi. Do podrobností přípravy pořadů úplně nevidím, ale jisté je, že výsledná podoba je vzhledem k tomu, že jde o předtočený pořad, i otázka střihu. U takových míst je tedy i na rozhodnutí střihače nebo režiséra, že tam ten moment zůstane. Vnímal jsem to ale rozhodně jako špatné, vůbec mi to nepřišlo vtipné.

Měl jste možnost o tom promluvit přímo s Jakubem Kohákem?

Vlastně moc ne. Poměrně striktně se tam dodržovala dělicí čára mezi účinkujícími a porotou. Jsou na to přímo předepsaná pravidla. Kontakt s porotou jsme tedy moc neměli a já znám jako kolegyni jenom Ivu Pazderkovou. Porota chodí pouze na natáčení, má i vlastní šatnu. Každopádně nějak by to bývalo jistě šlo, já jsem za tím ale takzvaně nešel, nevyhledal jsem si ho, to je pravda. Je to dobrý důvod se ho na to někdy v budoucnu zeptat, takže vám děkuji za impuls.

Mluvíte romsky? Nebo rozumíte romštině pasivně?

Romsky nemluvím, i můj táta jen hodně špatně. Děda s babičkou před námi vnoučaty používali romštinu jako tajný jazyk. Co jsme neměly slyšet, řekli si romsky, s námi ale mluvili česky. Jedna sestřenice studovala romistiku, ale už se jí myslím aktivně nevěnuje.

Vy sám jste uvažoval o tom, že byste si k tématu třeba něco načetl? Táhlo vás to někdy k odbornějšímu poznávání, nebo vás romistická témata spíš míjejí?

To je téma na delší povídání, ale v podstatě je to tak, že naše rodina pochází ze čtyř sourozenců, z nichž tři si vzali Neromky. Takže ty etnické vazby jsou v rodině fifty-fifty. Ve mně se tudíž probouzejí hlavně, když jsem někde s nějakými Romy. Najednou si řeknu: no jo! Vždyť tohle jsem vlastně taky já! Celá rodina jela jednou do rodiště prarodičů na Slovensko. Já jsem tehdy bohužel nemohl, ale hrozně mě to mrzelo. Chtěl bych to ještě někdy napravit, protože tam žijí naši příbuzní – ne přímo v osadě, je to spíš romská vesnice. Navíc jsem vyrůstal na hudbě Idy Kelarové a už dlouho ve mně roste plán se s ní spojit, navázat nějakou spolupráci, nebo se s ní alespoň potkat. Ideálně si samozřejmě i zazpívat.

Co pro vás tedy romství znamená? Jak se s ním identifikujete?

To je dobrá otázka, ale nedokážu na ni úplně uspokojivě odpovědět. Jsou to nejspíš drobnosti. Silné momenty – třeba když jsme byli s dalšími romskými přáteli na festivalu Khamoro. Najednou jsem si uvědomil, že tam strašně tančíme a v tu chvíli jsem to jednoduše „cítil“. Nebo jsem byl v létě v San Francisku a šli jsme na bleší trh. Prodávali tam náramky a já uviděl jeden s nápisem „Gypsy“. V tu chvíli jsem cítil, že ho musím mít. Teď to možná může působit jako póza, „no jo, kluk si koupil nárameček Gypsy“, ale pro mě to byla důležitá věc, která byla v souladu s mým světem a pravidly, která jsem si vytvořil. Označkoval jsem se tím: ale sám pro sebe, ne na odiv okolí. Nebo jsme byli na DAMU, kde jsme měli projekt s německou divadelní školou. Během vzájemného představování jsem si uvědomil, že na tom mezinárodním poli najednou automaticky sahám k označení sebe sama jako „half a Gypsy“, že je pro mě důležité to říct. Samotného mě to zaskočilo: „aha, tak takhle to mám?“.

Říkáte „gypsy“. Nedávno jsem mluvila s mladými Romy-vysokoškoláky o tom, jak intuitivně vnímají nuance mezi termíny „Rom“, „Cikán“, Cigán“. Jak je vnímáte vy?

Dost rozdílně. Samotného by mě zajímalo, jestli v jiných jazycích je v tom označení taky takový rozdíl. Myslím, že většina neromské společnosti používá slušné „Rom“ a neslušné „Cikán“. Mně samotnému je vlastní používat označení „Romák“ nebo „Cigoš“ a vnímám je vyloženě pozitivně, jako již zmiňované mezinárodní „Gypsy“. To mi přijde tak nějak přesné a zajímavé pro všechny zúčastněné strany.

Vy také takzvaně nevypadáte jako Rom – což je kritérium, podle něhož lidé často určují, kdo je a kdo není Romem. Mohl byste se tomu tedy případně i úplně vyhnout…

S mou novou popularitou je pro všechny zajímavé jednak to, že mám přítele, jednak to, že jsem poloviční Rom. Je zajímavé, že ta druhá věc jim přijde méně zajímavá. A to je samo o sobě „zajímavé“.

Myslíte, že sexuální orientace vzbuzuje v naší společnosti větší zájem?

Ano, zdá se, že je to mnohem efektnější téma. Už jsem o své orientaci v některých rozhovorech otevřeně mluvil, snažil jsem se konečně vysvětlit, že ani ona ani etnický původ pro mě nejsou „hlavní téma“. Necítím se tím být zajímavý, připadá mi to úplně normální. Když si teď ale povídáme, uvědomuji si, že to má možná smysl kvůli někomu, kdo je v podobné situaci. I proto jsem se k těm tématům vlastně začal vyjadřovat veřejněji. Třeba by má zkušenost mohla někomu pomoci, jinému zase pomoci zbavit se předsudků.

Přivádí mě to k otázce, která se v souvislosti s uměním řeší dlouhodobě: je a má být umění angažované, nebo stojí mimo jakékoli politické a/nebo morální kategorie?

Já vidím problém už v té kategorii „angažované umění“. To je vlastně dost obecný pojem a způsobů jak být angažovaný, jak někoho zaangažovat nebo se nechat zaangažovat je mnoho. Nakonec je to stejně vždycky otázka konkrétní osobnosti. Je rozdíl v tom, jak člověk věci myslí a co pak koná. Je to těžké… Pokusím se to uvést na příkladu herectví. Zjednodušeně. Meryl Streepová třeba ve filmu Božská Florence hraje zpěvačku bez hudebního sluchu, která ale koná dobro, a i zde se dá najít angažovanost. Dala by se nazvat „dělejme bláznivé věci a žijme naplno“. To je taková umělecká obecná angažovanost nebo poslání. A pak tu máme herečku Meryl Streepovou na Zlatých Glóbech, kde měla, sama za sebe, protitrumpovský proslov. Pak se strhla taková ta vlna, „no jo, herci, zase do všeho kecají“. Nebo taková Lucie Bílá. Spousta lidí má pocit, že co řekne „Lucinka“, je obecně platné. Ale ona je jenom zpěvačka, která má nějaká svoje přesvědčení. To ale neznamená, že se podle nich máme řídit. Kdybych to bral ze své pozice herce, tak mám sice částečně prostor projevit svůj názor, částečně jsem ale jenom „mluvící hlava“, která říká, co je jí předepsáno.

A kdybych to zjednodušila třeba na otázku někdejších „režimních herců“, lidí, kteří hráli během diktatur a morální kategorie neřešili?

Já na to asi nedokážu odpovědět. Třeba teď všichni mluví o seriálu Bohéma, kde jsou zajímavé postavy řešící podobná dilemata. Já si to dokážu rozdělit asi takhle: něco dělá člověk autorsky, sám za sebe – třeba výtvarník nebo herec v autorském představení, kterým chce něco sdělit. A pak jsou chvíle jako ta, ve které se ocitl někdejší herec Štěpánek. V Bohémě je zobrazen jako člověk, který si situaci vyhodnotil tak, že bude lepší se podvolit nějakému tlaku, aby neublížil třeba své rodině. Zároveň ale mohl uškodit spoustě dalších lidí. Vím, že vám pořád neodpovídám na otázku, ale v podstatě chci říct, že je to sice těžké, ale že si myslím, že pokud se pro to někdo vědomě rozhodne, dá se uměním nejen něco sdělit, ale třeba i změnit. Nebo se o to pokusit.

Myslíte si, že kdybyste byl oním „veřejně rozpoznatelným“ Romem, člověkem tmavší pleti, měnilo by to vaši situaci?

To nedokážu říct a pevně doufám, že ne.

Sledujete nějaké další romské osobnosti? Měl jste velmi úspěšného strýce, Emila Cinu, romského spisovatele… Četl jste jeho tvorbu?

Už jsem zmínil, že sleduju například Idu Kelarovou. Pak taky žurnalistu a moderátora Tomáše Bystrého, jeho cestu a kariéru. A co se rodiny týče, konkrétně strýce Emila Ciny – když jsem někde hrál Scrabble, používal jsem s oblibou jméno „CINA“ jako povolený příklad známé osobnosti. Vždycky jsem se chlubil, že to je můj strejda. Nic jsem od něj sice nečetl, ale chodil na naše rodinné oslavy a všechno, co je v těch knížkách, nám vyprávěl. Jinak ani vlastně nemluvil, jen v příbězích. Když dorazil, měli jsme vždycky zábavu na několik hodin. Jakmile přišel, seběhly se všechny děti a napjatě poslouchaly.

Mladý člověk s vaší popularitou má jedinečnou možnost předávat své generaci „vzkazy“. Máte ambici ze své současné pozice za něco lobbovat?

Tu ambici mám, ale zároveň mám pocit, že si musím nejdřív zformulovat sám v sobě, co by to mělo být. Mně je 28 let a zdá se mi, že pořád trochu tápu. Už ale trošku tuším, co chci a co ne. S tou současnou větší „viditelností“ se to samozřejmě nabízí, navíc se mi i ozývají lidé, kteří by v rámci různých lobbování chtěli spojit síly. Čím dál tím víc přemýšlím o tom, co je to, za co bych se chtěl doopravdy brát. Neboli jsem spíš ve fázi mapování sama sebe a uvidíme, kam dospěju. Ty romské věci jsou ale určitě jednou z věcí, které bych chtěl nějak pojmout – jen ještě přesně nevím, jak.