Jan Červenka: Romistika učí, jak se učit od samotných Romů

Konec února představuje pro mnohé zájemce nejzazší termín, kdy si mohou podat
přihlášku ke studiu na vysoké škole. Letos otevírá první ročník opět také
romistika fungující více než dvacet let na Filozofické fakultě Karlovy
Univerzity v Praze. Na otázky o současné podobě romistiky, důležitosti romštiny, ale i
postoji sociálních pracovníků k Romům odpovídal PhDr. Jan
Červenka, současný vedoucí romistiky.

Romistika otevírá ročník pro nové studenty znovu po čtyřech letech…

Ano, je to tak. Při původním otevírání po pěti až šesti letech jsme cítili
nedostatek romistů ve společnosti. Měli jsme dojem, že by bylo pro ně uplatnění,
jelikož je jich poměrně málo a uplatnění poměrně velké. Takže jsme od roku 2002
vzali hned tři ročníky za sebou, pak byla čtyřletá pauza, abychom to vůbec
zvládli, a pak jsme naběhli na rytmus otvírání obrok. Po roce 2012, kdy byl
otevřen ročník pro nové studenty vlastně naposled, nám škola „naordinovala“
dočasnou pauzu. Kvůli všem možným oborovým aktivitám jsme totiž nestíhali
publikovat vědecké články a kolegové si nedodělali doktoráty, natož abych já
pracoval na požadované docentuře. Dělali jsme například sociolingvistický výzkum
situace romštiny v České republice, několik let. Měli jsme velkou opěrnou síť,
prošli jsme řadu lokalit, škol, kde jsme hovořili se spoustou lidí, a to ve
spojení s učením většího množství studentů (v roce 2012-13 jsme třeba opět měli
souběžně tři ročníky) způsobilo zbrždění našeho kvalifikačního růstu. Takže je
třeba říci, že jsme přestávku v otevírání oboru přivítali, a skutečně jsme
mezitím všichni publikovali a měli více času věnovat se svým odborným pracím.

Kromě standardních předmětů, jako je romština, historie, antropologie… nabízí
romistika i předměty, které by více reagovaly na současné dění kolem Romů, ze
kterých by mohli případně absolventi i využít více v praxi?

Ano, takové předměty teď v akreditaci nově přibyly, nicméně bych chtěl
zdůraznit, že se takové té aktuálnosti a „rychlovyužitelnosti“ bráníme. Řekl
bych, že je to jeden z našich kladů, ačkoliv to může vypadat zpátečnicky.
Primárně vkladem romistiky je, že na téma nejde bezhlavě, neděláme žádná
rychloškolení sociální práce v romských komunitách. Učí třeba o všech možných
romských umělcích, historii, o indických kořenech Romů, ukazujeme romštinu jako
jazyk s ne úplně jednoduchou gramatikou, což je pak je obohacením i pro rodilé
mluvčí romštiny. Současně se tím ukazuje i adeptům práce s Romy, že to není jen
o tom, naučit se rychle pomoci například méně vzdělaným chudým lidem, ale že ti
lidé mají svá specifika, a zároveň takto šíře založené vzdělání vést třeba k
pochopení, proč to nebo to nefunguje, anebo naopak funguje něco jiného.

Nicméně
abych odpověděl: ano, nějaké nové předměty přibyly. Nechceme se zabývat jenom
historií nebo kulturou romských osad na Slovensku, i když to je velice
inspirativní, takže jsme přidali do volitelné části třeba předmět Sociální práce
v romských komunitách. Velká část studentů, kteří prošli romistikou, nějakým
způsobem aspirovala na sociální práci, takže o takový předmět si to říkalo.
Naopak se mezi volitelné předměty dostala také kdysi povinná speciální přednáška
z gramatiky, která kladla na studenta bakalářského studia možná až příliš vysoké
nároky, takže si jí teď nebude muset projít úplně každý. Ve volitelných
předmětech se také objevuje předmět Romové v mediálním diskurzu. Přišel s tím
myslím kolega Pavel Kubaník, že by se hodil takový předmět, který by se přímo
zabýval tím, jak se o Romech píše v médiích, jak například tyto články číst,
analyzovat, nebo třeba jaké stereotypy se v článcích recyklují, jaké představy
mohou vyvolávat a tak dále.

Zmínil jste kulturu romských osad – jak jsou Romové v Čechách spjati s osadami?
Budou muset budoucí studenti za Romy, kteří žijí třeba v nejchudších oblastech
Slovenska?

Tak především je souvislost zřejmá zejména z poválečného období. U nás byla v
tradičních českých zemích poměrně veliká romská populace, nicméně bylo za druhé
světové války zhruba 90 % českých a moravských Romů vyvražděno, zatímco na
Slovensku byly ty osudy daleko pestřejší, i když ani tam to nebyla žádná idyla.
Nicméně většina romské populace na Slovensku přežila. Z Česka byly naopak po
válce odsunuty dva miliony Němců, takže toto pohraničí bylo potřeba obsazovat,
rozvíjet průmysl… No a součástí velkých náborových akcí jak osídlit pohraničí
bylo i lákání krajanů žijících v zahraničí. Na místa po odsunutých
Němcích se lákali také lidé ze zemědělského a
průmyslově zaostalejšího východního Slovenska, kde byl nedostatek pracovních
příležitostí. Čili tam přišlo i hodně Slováků a velké množství Romů.

Můžeme tedy říct, že Romové si svou kulturu osad přenesli do Čech?

U našich českých Romů byla taky určitá romská specifika, ale přežila skutečná
menšina poměrně izolovaných Romů, u kterých se českou romštinou aktivně už
nemluví, protože jejich populace byla zdecimována. V naprosté většině jsou zde
žijící Romové původu slovenského, takže ano, mnohé se reprodukovalo. Byly z toho
pak například i některé problémy v soužití, ale k pochopení, co je pro Romy
důležité, je užitečné vidět, řekl bych, zdrojové komunity a to jsou
osady. Samozřejmě řada Romů ze Slovenska už tam žila ve městech, ale převážně
jsou původem z osad. Je však nutné zdůraznit, že není osada jako osada.
Není to tak, že si vždycky představíme jenom něco zaostalého, špinavého. I v
těch nejchudších osadách je to vlastně docela hezké, lidi jsou dobří a tak
dále, ale zároveň existovala vždy jakási diferenciace osad, vždycky byly bohatší
osady, chudší osady, romská souvislá osídlení nejsou vždy prostorově segregované
osady, tamější lidé mezi sebou sami dost rozlišují…

Je pravdou, že mnoho Romů v Čechách odkazuje na svůj slovenský původ. Ve
veřejném prostoru třeba autoři píšící romsky s odkazem na život v osadách.
Jedním z těch důvodů zahrnout kulturu osad do výuky je tedy nejspíš i
jazykovědný…

Ano, pro nás je důležité soustředění na osady vlastně ze dvou důvodů, první z nich je
jazykovědný. Romové na Slovensku žili několik set let usedle, takže
se vyvinula, podobně jako u Slováků, různá nářečí dle oblastí, kde žili. Čili romština se liší
od západu k východu, od severu k jihu. To třeba
kdybychom chtěli zkoumat u nás, tak tady se to poválečnou migrací zcela
pomíchalo. Do jednoho města například přišli Romové ze čtyř různých oblastí, pak
se ještě třeba brali mezi sebou, takže tu vlastně taková konzistentní romština s
nějakými dialekty neexistuje. S tím souvisí také fakt, že tady klesá vitalita
romštiny daleko rychleji než na Slovensku. Detailněji jsme se situací romštiny v
Čechách zabývali třeba v již zmíněném sociolingvistickém výzkumu.

Co je tedy tím druhým důvodem kromě romštiny?

Uzavřenost a jakási sociální kompletnost v osadách je výraznější. Tam lidé po
generace žijí spolu čili tam se dají pozorovat i některé zvyky, které se třeba
v českých městech už postupně ztrácejí. Na druhou stranu na Slovensku je
daleko více vidět něco, co není tady tak nápadné. Mluvíte-li s Romem z
českého městského prostředí, může vám připadat, i podle jeho oblečení, že s myšlením svých předků už nemá nic společného. Romista
však díky svým znalostem může vypozorovat řadu věcí, které takový člověk dělá
jinak, pochopit jeho motivace. Třeba to, že věří v revenanty neboli muly (duchy mrtvých – pozn.
redakce), nebo jakým způsobem hledání životního partnera ovlivňují rodinné vazby a tak dále. Ale někdy je i v
některých českých lokalitách život Romů dost podobný tomu v osadě
pod lesem na Slovensku. S tím špatným i s tím dobrým.

A kdybychom to tedy vztáhli zpátky ke studiu na romistice: Jak intenzivně se
dostane student do kontaktu s „živými“ Romy? Tedy za předpokladu, že se bude
jednat o neromského studenta…

Ono je to i pro romského studenta často obohacující, protože samozřejmě lidé
mají ve vlastní rodině různou sílu tradice. Ale se “živými” Romy se právě studenti setkávají
už tak, což je také velká výhoda, že ve svých ročnících mají romské
studenty. Netváříme se, že víme všechno, takže se ptáme i romských studentů, jak
je to třeba u nich doma… No a po intenzivní výuce romštiny
v prvním ročníku a poměrně i v druhém ročníku, spolu se zásadami etnologie, je
už v druhém ročníku zároveň terénní výzkum, kde se musí povinně vycestovat do
osady na Slovensku. Stává se nezřídka, že studenty to nějakým způsobem zaujme a
pak se mimo školní povinnosti vracejí za lidmi, se kterými se tam seznámili.

Jak se při takovém množství informací a tematických zařazení může romistika
profilovat?

Romistika má Romy jako téma, ale nemá je jako téma ve smyslu rychlého profesního školení o tom, jak vychovávat Romy nebo jak působit mezi Romy či jak jim pomáhat, ale především učí studenty se od těch Romů učit.

Naším ideálem je a vždycky v podstatě byla právě univerzalita. To je zároveň náš
přínos, že nejsme jenom lingvisti, kteří by se čistě zabývali romštinou a
neviděli pro romštinu Romy, abych tak řekl, a zároveň abychom nebyli romistikou
bez romštiny, protože jazyk je důkaz i prostředek hlubšího poznání Romů.
Zejména samozřejmě těch, kteří ještě romsky mluví. Kdo se dostane mezi Romy
se znalostí romštiny, hned naváže jiný typ kontaktu, dozví se jiné informace. A
zároveň je to i pro nás určitý filtr, že to ten student s romistikou myslí
vážně a nechce se jen tak naučit pár základních informací a hned někde řešit
granty týkající se Romů. Čili pro nás romština není jenom cílem, ale je to do
určité míry prostředek hlubšího kontaktu s Romy. Připadá nám to tak normální.
Nevím, jestli si někdo dovede představit, že bude studovat anglistiku s tím, že
ho zajímá anglická literatura a bude ji číst jenom v překladech. Tam tu potřebu
jazyka nikdo nezpochybní. Romistika má Romy jako téma, ale nemá je jako téma ve
smyslu rychlého profesního školení o tom, jak vychovávat Romy nebo jak působit
mezi Romy či jak jim pomáhat, ale především učí studenty se od těch Romů učit.
Už jenom to, že se musí naučit jazyk, dovede naše studenty trochu k jinému
vztahu. Takže romistika není jen o tom naučit se jazyk nebo něco o kultuře, ale i úmyslu
hodně věcí pochopit z té druhé strany.

Tato univerzalita nejspíš přitáhne i mnoho lidí, kteří chtějí spíš než na
akademické půdě působit v pomáhajících profesích. Je spousta lidí, kteří působí
třeba jako sociální pracovníci, asistenti pedagoga, pedagogové, kteří si chtějí
nebo potřebují doplnit právě vzdělání týkající se Romů. V čem by mohla romistika
nabídnout studentům něco navíc než třeba obor sociální práce?

Setkáváme se třeba profesně s řadou odborníků z oblastí, v nichž přicházejí do styku s Romy. Většinou k nim mají tak trochu paternalistický
přístup. Tomu se pak nedá ubránit jinak než tak, že se dobrovolně chcete naučit
i to, co je třeba z vašeho pohledu zbytečné, ale co je pro samotné Romy
důležité. Řekl bych, že pokud má člověk talent, tak pak může učení se od klientů
zlepšit samotnou jeho sociální práci. Kdežto když si někoho hned definuju jen
jako objekt, tak se vlastně nechci učit. To, čím se ode mě liší nebo jak moc
se liší jeho chování od mé vize pracovního úspěchu, pak beru jako nějaké
překážky, divnosti. Nebo některé věci vůbec nevnímám. To je, řekl bych, letitý
problém všech možných pracovníků. Nechci to vůbec paušalizovat, ale u některých
majoritních pracovníků pracujících s Romy to představuje určité ohrožení. Že Romy
vlastně dostatečně nedokážou chápat jako klienty, nebo dokonce jako subjekty
nějakého dění. Takže když přijde člověk, třeba i romského původu, v dobré víře, že
chce Romům pomoct, a klienti si skutečně nedokážou vyběhat ani sociální dávky
nebo jejich děti nezvládají učivo, může to onoho sociálního pracovníka zbytečně
utvrdit v pozici, že subjektem dění je on. Nedokáže si pak připustit něco,
co zase mají jeho klienti proti němu navíc. A v konečném důsledku pak s nimi
nemusí úplně partnersky spolupracovat. Někteří si dokonce záměrně nechtějí
připustit význam romštiny nebo romství, protože to by se pak museli učit a
ztratili by určitou pohodlnou mocenskou pozici – nebo by si museli připustit, že
pro práci s Romy vlastně nejsou kvalifikovaní. Takže já myslím, že i řadě lidí,
kteří přijdou studovat romistiku ze zvědavosti, to přiblíží rozsáhlost
problematiky a že to není jen tak naučit se trochu komunikovat v romštině a pak
jít pomáhat do terénu.

Od Romů je často slyšet, že se v podstatě jedná o nich, nikoliv s nimi…

Z přesně opačného přístupu vycházela právě docentka Milena Hübschmannová, když
náš obor zakládala. Romové ji zaujali jako studentku indologie v padesátých
letech, když někde na brigádě zaslechla romštinu a zjistila, že části z toho
rozumí, protože to je jazyk indického původu. Začala se zajímat o romštinu, s
různými Romy se spřátelila a do toho začala cítit, jak jimi mnozí Češi až
nepředstavitelně pohrdají a jak je především vůbec neznají. Vždycky ji třeba
rozčilovalo, kolik všech možných knih o Romech vznikalo bez jakékoliv znalosti,
aniž by se autor obtěžoval zajít mezi Romy a vůbec si něco ověřit. Jedním ze
základů vědy je ověřitelnost faktů. Cituje se literatura nebo se vychází
konkrétně z poznatků z terénu. Na škole si třeba často zveme do výuky Romy, ať už kvůli
jazyku, umění či romské literatuře. A pak jsou ty zmíněné terénní výzkumy v
osadách… Studenti z majority se mají možnost poznat více s romskými studenty a
zároveň vyzýváme všechny studenty, aby se jenom nebiflovali, co jim říkáme, ale
aby chodili na různé romské akce a stýkali se s lidmi. Docentka Hübschmannová
žila nějakých čtyřicet let romským tématem a všechno, co kdy napsala nebo někde
řekla, měla podložené svou osobní zkušeností. V podstatě byla neustále mezi
Romy.