Iveta Kokyová: Má kamarádka je Romka a je neslyšící. Díky ní jsem se začala o toto téma zajímat
Neslyšící a Romové. Dvě zdánlivě odlišné skupiny lidí, které pojí síla
utlačovaných i podobné problémy. Co se stane, když se tyto dva světy propojí?
Jak žijí neslyšící Romové? O tichých světech si s nimi za pomoci tlumočnice
znakového jazyka Reginy Polákové povídala sociální pracovnice z Hradce Králové Iveta Kokyová, s níž přinášíme
rozhovor. „Má kamarádka je Romka a je neslyšící. Díky ní jsem se začala o toto téma
zajímat. Zasvětila mě do svých každodenních situací a stylu života,“ říká Iveta.
Jak na tyhle dvě skupiny, o kterých mluvíš, reaguje společnost?
Navazování kontaktů mezi nimi a většinovou částí společnosti je složité. Lidé
se často bojí přímého kontaktu jen proto, že neznají jejich kulturu, je to pro
ně nové a cizí, neznámé. Neslyšící se bojí komunikace se slyšícími, dochází k
nedorozumění, stydí se za svůj hlas, který je jiný, než u těch, kteří slyší. Ti
si naopak mohou myslet, že si z nich dotyčný dělá legraci, že tak mluví
schválně.
Když neslyšící učí znaky slyšícího, rád si z něj někdy „vystřelí“ a učí ho
nesprávné znaky, třeba sprosté slovo. To je podobné i u Romů, kteří také Neromy
někdy rádi učí romská slova, které mají jiný význam.
Neslyšící na sebe upoutávají pozornost svou komunikací. Přestože je tichá,
tanec jejich rukou při znakové řeči okolí často zaujme. Romové na sebe naopak
strhávají pozornost svou hlasitostí.
Podle některých názorů spolu neslyšící Romové více drží, dělí se spolu o své
emoce – a neslyšící Neromové jsou někdy více „sólovější“. Asi to ale vždy záleží
na konkrétních případech. Neromské neslyšící děti znakují většinou spisovným
znakovým jazykem, romské neslyšící děti často od mala používají své vlastní
znaky. S tím pak mají problém třeba ve školce nebo ve škole, kde se pak musejí
adaptovat a přejít na jiné znaky.
Romové i neslyšící se potýkají s těžkostmi třeba při hledání zaměstnání. V
některých případech dochází přímo k diskriminaci na základě jejich původu nebo
zdravotního hendikepu, ale málokdy se aktivně brání – neobrací se třeba na
ombudsmana tak často, jako lidé s jinými problémy.
Obě skupiny se v oblastech jako právě zaměstnávání, vzdělávání nebo třeba
zdravotnictví setkávají s diskriminací. Stížnosti k veřejnému ochránci práv
podávají málokdy, protože se bojí obhajoby, nevěří, že se věc obrátí v jejich
prospěch, že se něco vyřeší. Neodváží se formulovat stížnost, kvůli komunikační
bariéře. Neslyšící mají problém s českým jazykem – je pro ně vlastně jako druhý
nebo cizí jazyk.
Často se mezi neslyšícími vedou debaty o kochleárních implantátech. O co v
nich vlastně běží?
Jde svým způsobem o nedůvěru – neslyšící s implantátem se vlastně více
dostávají do společnosti slyšících a mají strach, že s ní splynou, že ztratí
neslyšící přátele, jejich kulturu, znakový jazyk. Podobně je to vlastně u Romů.
Někteří mezi sebe nechtějí přijímat vzdělané a Romy – také tu hraje roli
nedůvěra, protože si myslí, že ti vzdělaní přebírají veškeré kulturní vzorce
majoritní společnosti a ztrácejí romipen – romství.
Romové mají z implantátu často velké obavy – je to způsobeno i tím, že jsou
třeba málo nebo mylně informovaní. Považují implantát za riziko, nechtějí
„umělý“ zásah, přestože vědí, že by to jim nebo jejich neslyšícím dětem pomohlo.
V mnoha případech se spokojí s naslouchadlem, protože mají obavu z rizik
spojených se sportem nebo nebezpečím, které člověku s implantátem hrozí při
pádu.
Co rizikové jevy jako návykové látky nebo domácí násilí?
Drogově závislí jsou u obou skupin jakési tabu. Nikdo o tom nechce hovořit,
je to takový „svět ve světě“. Pro Romy to znamená ostudu rodiny. Podle mých
informací je u neslyšících Romů drogově závislých jen velmi málo.
O domácím násilí jsou obě skupiny vesměs málo informované. Procento
evidovaných žen v poradnách pro oběti domácího násilí je mizivé. Vyskytuje se
však poměrně často, ale oběti málokdy vyhledají pomoc, někdy nedokáží problém
ani pojmenovat. U romských žen se to někdy považuje za součást normálního
života.
Zajímavé pohledy lidí na neslyšící téma
„Jsem ráda, že mám rodinu, která mě podporuje a všude doprovází. Tak
jsem se narodila a musím to přijmout. Vadí mi, že druh nemůže najít práci jen
kvůli tomu, že je Rom a k tomu ještě neslyšící. Díky rodině jsem nebyla na
internátní škole. Rodina by nedovolila, abych tam měla hlad nebo, abych byla
nějak omezená.“ (Neslyšící Romka.)
„ Přála bych si odbourat bariéru mezi slyšícími a neslyšícími lidmi,
nějakým způsobem prolomit bez nějakého strachu a splynout do jednoho celku. Svět
mezi nimi by byl jednodušší, kdyby byli tolerantní nejen v komunikaci, ale i v
nesmyslných předsudcích. Není to nic těžkého, my neslyšící jsme obyčejní lidé
jako slyšící. To, že neslyšíme, neznamená, že potřebujeme lítost. Myslím si, že
to co potřebujeme je vzájemné porozumění. Svět Romů a Neromů se velmi prolíná
stejnými problémy a potřebami. (Neslyšící poloviční Romka.)
„Často u mne nastává komunikační bariéra se slyšícími. Neustále hledám
výjimečné lidi, kteří by pro mě našli pochopení, abych jim mohl důvěřovat. Když
jsem někde ve společnosti se slyšícími, mám velký problém, začnu se nudit.
Nesnaží se ani navázat kontakt. Často dochází k tomu, že když není k dispozici
tlumočník a potřebuji návštěvu u lékaře, nastává problém, musím vynaložit velké
úsilí, aby komunikace s lékařem byla přínosná. Lékař se totiž někdy o komunikaci
vůbec nesnaží. Jsem z toho otráven. Mezi svými se cítím lépe.“ (Neslyšící Nerom.)
„První kontakt s neslyšícími klienty byl problematický, velice obtížný. Vůbec
jsem neměla s těmito lidmi trpělivost, nedokázala jsem je přijmout – do té doby,
než jsem se seznámila s neslyšící Romkou. Začala jsem vše vnímat jinak. Uvedla
mne do světa neslyšících a otevřela propast mezi těmito dvěma světy. Nynější
přístup práce s neslyšícími mi je příjemný, neboť mi nejsou ničím cizí a rozumím
jim. Ovšem musím dávat pozor při výkladu vtipů, neboť hrozí, že dotyčný vtip
nepochopí nebo si jej vyloží podle sebe a urazí se.“ (Slyšící Romka, sociální
pracovnice.)
