Hledám most mezi kulturami

Orientální nádech dala letošnímu festivalu Khamoro díky svým obrazům romská výtvarnice Katarzyna Pollok. Při pohledu na plátna desítek barev, cizokrajných motivů a ornamentů se kdekdo podiví nad tím, že autorčiným domovem je namísto očekávané Indie Polsko. Původem Ukrajinka již nyní přes dvacet let žije v Berlíně a její dílo je známo ve většině evropských zemí, v Austrálii či Indii.

* Projela jste díky své profesi řadu zemí, v některých z nich jste strávila podstatnou část života. Které místo považujete za svůj domov?

Jsem Evropanka a evropská kultura je samozřejmě také mojí kulturou. Ale byla jsem v Indii, Indie je pro mě něco jako domov. Samozřejmě tamější kultura je naprosto odlišná od mé, ale při pobytu tam jsem měla pocit, že k této kultuře patřím o trochu víc. Ale není to jenom a pouze o kultuře. Indie má však pro mě velice specifi cký význam, je to domov mých předků.

* Kvůli nim jste odjela do Indie?

Ano, přibližně před deseti lety, kdy jsem chtěla blíže poznat region a kulturu mých předků. Velice zajímavé bylo, že jsem dlouhou dobu nic netušila o své romské identitě. Můj otec o tom totiž vůbec nemluvil. Když jsem byla malá holka, máma mi občas řekla něco v tom smyslu, že jsem jako můj otec. V té době jsem se těmito otázkami pochopitelně nezabývala. Jednoho dne jsem ale začala pátrat po svých kořenech a zeptala jsem se otce na informace o naší rodině. Bylo pro něj velice těžké mluvit o svých zážitcích z holocaustu v Polsku a Německu. Vůbec jsem do té doby nevěděla o traumatických a posttraumatických zážitcích. Právě to byl pro mě okamžik, kdy se cosi zlomilo a v mém životě začalo něco nového. Pokoušela jsem se najít své kořeny, což samozřejmě nebylo vůbec nic lehkého. Jako první jsem tehdy navštívila Izrael právě kvůli holocaustu. Ale tam jsem si řekla: „O. K., ale ty tu nejsi proto, že bys byla Židovka, ale kvůli lidem, které postihl holocaust.“ Tehdy jsem si uvědomila, že musím jet do Indie, abych se také dozvěděla něco o svojí kultuře. A to je myslím pro Romy velmi důležité, to vědomí společného pozadí, které nás spojuje. Nejsme sice Indové, ale toto máme společné.

* Setkala jste se v Indii přímo s Romy?

Ano, nějaké jsem potkala. Žili jako travelleři a potkávala jsem je na ulici, koupila jsem si u nich například tuto sukni, co mám na sobě. Vyrobila ji skupina Bandžára, která prodává podobné věci. Mají tam spoustu skupin, které žijí jako nomádi, a jsou tedy pořád na cestách. Někdy se mi s nimi dařilo velice snadno navázat kontakt.

* Do Indie vás zavedla i touha porozumět tamní symbolice barev, kterou nyní uplatňujete ve své tvorbě.

Ano, barva je totiž v indické symbolice velice důležitá, ženy mění barvy každý den, protože každá z barev má specifi cký význam. Je rozdíl nosit zelené sárí nebo červené. Červená barva signalizuje, že se budete vdávat. Je to něco jako jazyk. Černá v Indii není in. Možná se to změní, protože už i v Indii je nyní patrný vliv Západu, Indie mu vlastně otevírá dveře a mnoho věcí se mění.

* Kromě Indie je častým motivem vašich obrazů holocaust. Jak se vám daří sdělovat ho lidem výtvarnou cestou?

Je to těžké. Je to ale pro mě nový způsob, v němž se pokouším vyjádřit zkušenost holocaustu. Používám techniku koláže, díky níž jsou obrazy s tímto tématem vizuálně více spojené. Když jsem je vystavovala v lednu ve Stockholmu, součástí byl v jedné škole workshop na téma holocaust. Myslím, že nejdůležitější je učit mladou generaci respektu k jiným kulturám a náboženstvím. To bychom měli učit všude po celém světě. Není dnes lehké objasnit holocaust, protože tolik z identity bylo v průběhu druhé světové války zničeno. Pro mě jako pro dítě otce, který holocaust přežil, není dnes vůbec lehké najít místo v tomto světě a už vůbec není lehké mluvit o tak negativních zážitcích. Proto jsem našla tento způsob pro své obrazy, v nichž se snažím zkušenosti pozitivně přetransformovat. Jde o jakési umění s hledáním identity. Bez zkušeností mé rodiny s holocaustem bych se asi nikdy tolik nezabývala pojmem multikulturality.

Jak na obrazy reagovalo publikum v různých zemích?

V Indii například, kde jsem mluvila s muslimy, jsem viděla, jak poznali a vnímají jeden z motivů na obrazech – Fatimu. Pro obě strany, jak pro muslimy, tak pro Židy, je symbolem ochrany. Jak Židé, tak muslimové vykřikovali: „Ó ano, to je přece…“ O to mi jde a je velice zajímavé sledovat reakce lidí. Vlastně takto hledám mosty mezi kulturami.

* Takový most se pokoušíte vytvářet i mezi romskou kulturou a okolním světem. Romové ale nejsou příliš populární skupina. Narážíte kvůli tomu?

Ano, mám špatné zkušenosti, ale neděje se to moc často. Lidé někdy dokážou být velmi agresivní. Nejsem sice Židovka, ale přesto velice často i vůči sobě pociťuji antisemitismus a „anticiganismus“. Ale co můžete dělat s takovými lidmi? Vzhledem k mým zkušenostem není lehké žít v Německu. Měla jsem problémy s neonacisty, volají mi na mobil, házejí mi do schránky dopisy. To opravdu nejsou příjemné věci. To je taky důvod, proč jsem si hledala nový domov. Myslím, že bychom potřebovali někoho, kdo by říkal děje se to a to, diskriminace a rasismus, a to nejen ze strany neonacistů, ale i velice vzdělaných lidí.