Eva Polyaková: Pomáhat druhým, to mě hřeje u srdce

Kromě češtiny, slovenštiny a romštiny se Eva Polyaková domluví i maďarsky.
Řadu let se věnuje terénní sociální práci přímo „v první linii“ brněnského
ghetta. Začínala v SRNM. Nyní je zaměstnankyní sdružení Romodrom (www.romodrom.cz),
které se terénní sociální prací zabývá v řadě odboček, fungujících po celé
republice.

Přechod z maďarského do českého jazykového prostředí asi dá dost zabrat.
Jak jsi to zvládala?

Když jsme tady koupili baráček, začátky byly těžký. V češtině jsem se začala
orientovat až po čtyřech letech. Kolikrát jsem chtěla zpátky. Pak se mi narodila
dcera, mluvila jsem na ni mateřským, tj. maďarským jazykem. Nastoupila do
školky, a já s ní začala komunikovat česky. Jak začala chodit do školy a
zkoušela abecedou, zdokonalovala jsem se s ní. Když už jsem si byla češtinou
stoprocentně jistá, začala jsem chodit na rekvalifikační kurzy, a to i na
pedagogické fakultě díky Emě Štěpařové. Následovala práce na Základní škole 28.
října a na ulici Stará.

Na těch základních školách jsem jako asistentka pedagoga byla spokojená, oni
se mnou taky. Děcka si na mě zvykly, vytvořila jsem si tam autoritu. Vždycky
jsem je naváděla, aby si vytvořily budoucnost jinou než rodiče, z nichž někteří
zůstali negramotní. Říkala jsem, že mají na víc než jen vystudovat základní
školu. Cpala jsem jim do hlavy – co z toho budeš mít, když vyjdeš školu, budeš
nezaměstnanej a půjdeš na pracák?

Cítila jsi někdy třeba odpor od rodičů žáků, které jsi chtěla ovlivňovat?
Vyčítali ti, že stojíš na straně školy?

Ani ne. Ale rodiče si možná ani nechtějí přiznat, co jejich děcka dělají. Mají
tušení, ale nechtějí si to přiznat. Já bych na jejich místě zakročila. Říkají –
moje dítě né, ono takové není. Ale musí se zamyslet nad tím, co to obnáší. Když
vidíš malé děcko, jak fetuje, tak mně zůstává rozum stát. Vytvořila jsem si
autoritu nejen u děcek, ale i u některých 18letých. Sedla jsem si s něma třeba
hodinu, vykládali jsem o vzdělání, o budoucnosti, k čemu to vede, plusy, mínusy,
všechno. Někteří si dali říct, jiní jen odkývli, že mám pravdu a taky si to
přiznali, ale nejdůležitější co by oni potřebovali je zájem vlastní rodiny.

Co s tebou udělal přechod přímo do terénu?

To už bylo v rámci SRNM a pak sdružení Romodrom, v němž pracuju doteď. Když jsem
se ucházela o místo terénní sociální pracovnice, ptali se mě, jestli vím do čeho
jdu. Pak jsem pochopila, proč.

Přinesla krize nějaké změny do tvé práce?

Jistě, hospodářská krize pozici řady lidí zhoršila. Ale co se týká sféry, kam
spadá terénní sociální práce, vidím tady změnu k lepšímu, situace řady klientů
se po malých krocích zlepšila. Těší mě hlavně to, když si klienti sami začnou
uvědomovat, že tato práce je pro ně důležitá a snaží se vlastní situaci zlepšit
i svými silami.

Můžeš rozvést některé příklady, kdy se ti podařilo člověka stáhnout ze šikmé
plochy?

Vedli jsem pohovory, naváděla jsem ty lidi, aby se vzdělávali, že to má význam
pro život. Podařilo se mi třeba umístit jednoho mladého člověka, který na tom
byl špatně. Měl jen základní školu a nemohl se dostat do zaměstnání. Potkali
jsme se v terénu, sám mně nenaznačil, že lítá v drogách, ale to člověk pozná.
Domluvila jsem si s ním schůzku, říkala jsem mu – máš ženu, děti, musíš se
vzchopit, nedívej se na sebe, dívej se na ty děti, aby měly budoucnost. Trvalo
mi to tak dva měsíce, to jsme se nebavili o ničem jiném. Teď mě to tady u srdce
hřeje, protože on se vzchopil, žije normálním životem. Dělá zedníka, teď
potkávám jeho i jeho příbuzné z jeho strany, je mi vděčnej, představil mi svou
družku, děcka… Nedávno se mi podařilo dát další dva lidi do zaměstnání, sehnala
jsem jim bydlení, a můžu říct že jsou spokojení. Ti lidi mě sami vyhledávají,
doporučuju je dál a dál.

Z další klientky mám taky radost. Umístila jsem ji do obchodního centra, pracuje
tam doteď. Dostala se z pozice uklízečky a šla dál na nějakou vyšší pozici,
vždycky mi děkuje, vidí v tom lepší život a budoucnost, je pracovitá a spokojená
s tím, co má. A takových příkladů bych mohla uvést vícero.

Existují skupiny které musíš vyhledávat, v problémech jsou, ale dobrovolně do
poradny nepřijdou?

Většina našich klientů jsou ti dlouhodobí, spolehliví, dá se s nimi
spolupracovat. A samozřejmě že jsou i jednorázoví klienti. Řešíme s nimi
problémy spojené s exekucemi a jejich pohledávkami. Naše práce se netýká jenom
úzce sociálních záležitostí, často k nim přicházíme řešit jejich celkovou
situaci včetně osobních a rodinných problémů. Proto působíme jako terénní
sociální pracovníci, je to náš úkol, vést klienty k větší samostatnosti a
ulehčovat jim v jejich složité situaci.

Terénní sociální pracovníci jsou nezastupitelný článek. Co by měl stát či
úřady změnit aby se zlepšila vaše práce?

Nabíráme čím dál víc klientů. Přivítala bych, kdyby úřady poskytovaly lidem víc
informací. Co se týče např. úřadů sociálních služeb, většinou lidi postup
úřednic odradí. Mnozí se v tom nevyznají, jsou negramotní, proto existují ty
úřady aby jim už při prvním kontaktu vysvětlily na co mají nárok, na co ne. Bylo
by to lehčí a tolik lidí by nemuselo vážit cestu sem. Počet klientů nám roste a
přitom sociálních pracovníků je pořád stejně. My se snažíme vyhovět všem a máme
práci rozloženou tak abychom nevynechali ani jednoho.

Někteří mají 7–8 dětí. Jsou tam chlapi, kteří musí vydělávat. Chtějí pracovat,
ale protože je zaměstnavatelé vezmou maximálně na krátkodobou brigádu a normální
pracovní poměr jim nedají, musí dělat na černo. Natrvalo je nikdo nevezme, takže
mají maximálně možnost si přivydělat. Kdyby to nedělali, tak jsou úplně na
mizině. Záleží taky samozřejmě na tom, kolik má člověk dětí. Myslím, že i když
dneska oba vydělávají, dá se zajistit slušnější úroveň podle mě tak dvěma dětem.

Na přelomu 80.–90. let byli komunisti oprávněně kritizováni, že z Romů
vytvořili vrstvu kopáčů a uklízeček. Jenže to jsem tenkrát netušil, že vývoj
zamíří ještě horším směrem. Uplynulo 20 let a my tady dneska mluvíme jako o
velkém úspěchu, když se podaří zaměstnat pár lidí na pozici zedník a uklízečka.

Ale ať jim dají práci, a většina z nich bude pracovat. Je špatné že
zaměstnavatelé je hází do jednoho pytle. Zaměstnavatelé by přece zájemce o práci
mohli vyzkoušet, a kdyby s nimi nebyli spokojení, nemuseli by je přijímat. Kdyby
pak naši klienti měli víc možností a uspořádaný život, tak nevidím důvod aby
nenastoupili do zaměstnání. V téhle oblasti nebyly tak velké problémy jako
dneska, každý dělal, děcka chodili do školy, lidi do práce. Ta dnešní krize se
ještě zhorší a zase to jako první nejvíc odnesou Romové. Můžu potvrdit, že
všichni mí klienti už si začali uvědomovat, že práce je důležitá, zajímají se o
práci, bez ohledu jestli jsou mladší, se vzděláním či bez. Zajímají se také o
rekvalifikační kursy a celkově o své uplatnění, aby si zlepšili svou situaci.

Přetrvali z 90. let někteří romští podnikatelé? Nemohli by oni aspoň v
ojedinělých případech část těch lidí přijmout?

Ano, znám ještě působící romské podnikatele, ale obávám se, že většinou
zkrachují.

Když to tak kolem sebe vidíš, kolikrát jsi s tím už chtěla praštit?

Je to sice práce velice tvrdá, ale tahle možnost mě ještě nenapadla. Mě ta práce
dost naplňuje. Myslím, že když v tom budu pokračovat, můžu být v tomhle oboru
šťastná. Mám vždycky takový dobrý pocit, že můžu něco ze sebe dát druhým.

Vyšlo v Romano hangos 22-2009 na
www.srnm.cz