Doufám, že budu tančit do konce života!
Michael Šaray
28 let
Kozoroh
Dva sourozenci
Mohl být kuchařem, vystudoval totiž SOŠ, obor kuchař-číšník. Chtěl ale tančit a tančí od roku 1988. A věří, že tahle láska mu zůstane na celý život. Skupina M-Dance, kterou založil před lety, se stala 3. května mistrem ČR pro rok 2008 ve freestyle show.
Dosáhli jste s M-Dance dalšího úspěchu na posledním mistrovství republiky. Nakolik je to prvenství důležité pro tebe osobně, pro soubor – profesně? Už jste dosáhli řady úspěchů, tak můžete srovnávat, zda vám pomohl posunout se v kariéře.
Už samotná účast na této prestižní soutěži je obrovským krokem dopředu, jak pro mě, tak pro mé tanečníky, protože se soutěže účastní všechny taneční skupiny v ČR a v porotě zasedne vždy taneční špička. Pro mě je taky dobré to, že můžu zhodnotit taneční posun, který je teď v Česku hodně velký, můžu porovnat svou choreografi i s ostatními, a to mě zajímá, kdo s čím novým přijde. Znamená to pro nás velkou motivaci. Letos jsem vůbec nevěřil tomu, že bychom se dostali do finále. Po zhodnocení předešlých ročníků byl tento tím nejtěžším. Porota zpřísnila, tanečníci se zlepšili a také se objevilo docela dost nových tanečních skupin. Byl to pro nás všechny šok – vítězství a titul mistrů ČR! Mistrovský titul pomůže skupině také zajistit práci na celý rok. Jak se říká v branži: mistr ČR se lépe prodává..a já si do profi lu můžu dopsat další vítězný krok dopředu…
Na on-line rozhovoru na www.romea.cz se tě řada lidí ptala na taneční začátky a na to, co tě k tanci vedlo, vede, od kdy se mu věnuješ. Vyzdvihuješ při tom vždy roli rodiny. To, že tě ona vedla k tanci. Kdo konkrétně také tančil/a?
Ano, za vše vděčím právě jim, protože jsem měl doma pevný řád, který obsahoval taneční sál, školu a opět taneční sál. Kdyby nebylo jich, věřím, že bych se potýkal s nudou, ale možná ke mně tancování patří. Už odmalička jsem na svatbách vydržel tancovat do ranních hodin, slyšel jsem hudbu a musel jsem tancovat, třeba i po ulici při cestě z nákupu. V dětství mi sice nezbýval čas na kamarády, řádění jen tak venku – tak si to všechno alespoň vynahrazuji v současné době. Jinak tancuji asi od sedmi, to znamená už zhruba jedenadvacet let. Profesionálně jsem začal ve dvanácti, kdy jsem za taneční vystoupení začal pobírat honorář. V naší rodině kromě mě nikdo netančí, mladší brácha se věnoval bojovému sportu, byl velmi šikovný. Myslím, že tenkrát ve čtrnácti byl hodně na vrcholu, ale přestal s tím a to mu nikdy neodpustím, to on ví, no a třetí bratr neměl vlohy, žije rodinný život.
Když jsme u té fascinace tancem…Tak proč právě ten? Co děláš s M-Dance? Mohl jsi stepovat, dělat balet, break-dance. Proč tenhle styl? Jak by se vůbec dal nazvat – street dance nebo jak? A proč se skupinou? Nevynikl bys líp sám? Neměl bys sám větší šanci prorazit opravdu ve „velkém měřítku“? Tu vysněnou choreografi i bys mohl přece potom přidat… Až bys byl star, ještě větší…
Styl, který M-dance preferuje, není zařaditelný, nemá pravidla, není pojmenovatelný. Po vystoupení se mě hodně lidí ptá, co děláme, že to tancování jde tzv. „z nás“… a to byl můj záměr, vytvořit něco nového, jiného, nepřehlédnutého, extravagantního a hlavně citového. V současné době se učíme všechny taneční styly, i ty úplně nové, třeba house dance, funky dance, new style. Jednou mi jeden choreograf z Francie řekl, že mám podobný styl jako tzv. „MTV dance“, to je klipové tancování. Hodně se mu líbilo, jak vedu tréninky, že mě třeba zajímá, co tanečníci cítí při tancování, nebo co si představují. Tohle ujištění, že něco děláte snad dobře, vždycky potěší. Jinak jsem měl zhruba před devíti lety na výběr mezi dvěma světy, když jsem měl reprezentovat Česko na mistrovství světa jednotlivců, nebo skončit v tanečním světě a vybudovat něco nového a začít, jak se říká, opět od nuly. Jsem strašně moc štastnej , že jsem se rozhodl právě tak, jak jsem se rozhodl. Devítiletá zkušenost a budování… jedním slovem k nezaplacení! Byl bych jen obal a loutka, za kterou by tahali ostatní. Jsem sám za sebe nohama na zemi, svým pánem s mnoha plány do budoucna.
V M-Dance se vystřídalo již mnoho tanečníků. Někteří to vzdali, jiní čelí jiným životním rolím (například mateřství apod.), přišli noví. Jak se srovnáváš s tím, že někoho znáš třeba léta a on po letech dřiny odejde a ty začínáš zase s jinými od začátku?
To funguje asi ve všem, ne jen v oblasti tance. Takový je život a dlouho mi trvalo pochopit, proč to tak je. Když někdo opustí M-dance z jakéhokoliv důvodu, ale přijde, podá mi ruku, třeba poděkuje a popřeje mně a ostatním jen to dobré, mám radost. Uvědomím si, že jsem toho člověka naučil nejen tancovat, ale také v něm podpořil lidské vlastnosti, hodnoty, a to rozhodně smysl má. Když ale někdo odejde a pošle mi smsku nebo nás nechá ve štychu, tak to vnímám tak, že se jen celou dobu ten člověk přetvařoval, lhal, maximálně chtěl vyplnit nudu. Neodsuzuju ty lidi, kteří se tak zachovali, spíše lituju, protože vím, že v životě to budou mít vlastní vinou těžké… no a asi to tak má být, říkáte si potom. V průběhu těch devíti let se v M-dance od jeho založení vystřídalo zhruba 1500 tanečníků a tanečnic. Pouze dva fungují od jeho založení pořád dál.
Někteří z těch, s nimiž jsi léta vystupoval, měli jste k sobě blízko, byli jste jedna parta, odešli a založili si konkurenční soubor. Nemrzí tě to? Nebude typologicky stejně zaměřených skupin nakonec víc, než je třeba, a tudíž může opadnout zájem o ně? Nebojíš se toho?
Na tuto otázku jsem čekal a jsem rád, že mám příležitost na ni odpovědět… V září 2008 jsem po příletu z Ibizy zjistil, že juniorská složka M-dance clubu založila nové seskupení, což mě trošku šokovalo. Navíc vzápětí vznikly celkem čtyři další nové skupiny. Uplynulo dalších osm měsíců a já můžu o situaci promluvit s klidnou hlavou. V Brně v současné době existuje pět podobných tanečních skupin, každá z nich má v názvu dance … (live dance, bad dance, street dance…), až velmi podobné názvu M-dance. Viděl jsem vystoupení každé z nich. Všechno to jsou bývalí členové M-dance, všechna vystoupení, ať už taneční zpracování, nápady či hudba, se zrodily nikoli v hlavách vedoucích těchto skupin, ale v hlavě mé. Oni to jen trošku změnili, podobnost je nápadná… vlastně žádná NOVÁ taneční skupina nevznikla. Jediné, co mě mrzí, je to, že místo abychom drželi při sobě, jdeme proti sobě. Místo, abychom vytvořili něco velkého a společného s hlavou a patou, dochází jen ke kopiím a napodobování. Škoda, že si to neuvědomují i tihle lidé. Tyto skupiny nebudou mít trvání, protože ani jeden z vedoucích těchto skupin není ORIGINÁL, ale bohužel pouze kopie Michaela Šaraye. Být vedoucím je nesmírná oběť. Jsem ale rád, že aspoň svůj volný čas vyplní tancem a ne kokainem nebo prostitucí, což je v Brně v současné době úplně normálním každodenním jevem.
Když se vrátím k tomu on-line rozhovoru ještě… také se tě někdo ptal na to, zda je pravda, že jsi jako dítě s Romy příliš do kontaktu nepřišel. A teď s nimi tančíš. To jsem vůbec nevěděla, přitom se známe z Brna a to zrovna není městem, kde by bylo Romů málo. Tak jak to, že jsi se jistou dobu s nimi nestýkal? A co se pak stalo, že se to změnilo?
No je to jednoduché, prostě na to nebyl čas! Chodil jsem na základní a později na střední školu, kde jsem byl jediným Romem já. V tanečním světě jsem se s žádným nesetkal, a právě když jsem se rozhodl vytvořit něco nového a jiného, tak mého kamaráda Martina napadlo toto. I když jsem Rom, u nás se mluvilo spíš česky. I kamarády ve škole, ve skupině jsem měl pouze české. Až vlastně v M-dance nastal zlom, nejednou jsem byl obklopen pouze Romy. I vlastně na tomto základě ti mladí přišli na můj první konkurz, protože mě třeba znali z videoklipu se skupinou Squezeer, který tenkrát byl hitem číslo jedna, nebo mě znali jako tanečníka z Boby (tenkrát úplně první mega diskotéka, kde tancovali gogo tanečníci). Neznali mě ale osobně, jako člověka. Už na konkurzu všichni ztichli, když jsem řekl, že musí na trénink nosit tepláky, triko a stažené vlasy, nebo poprvé slyšeli 5,6,7,8… vůbec nevěděli, že u tancování se počítá… nikdy nepřišli do styku s baletem, jazzem… Já je naučil tancovat a oni mě naučili otevřít srdce – za to jim patří všem velké díky!
V tom rozhovoru jsi na tuhle otázku ještě odpověděl, že kontakt s Romy (a ty sám Rom jsi) ti dal cit. V podstatě, že jsi ho díky nim v sobě objevil. Jak to myslíš?
Změnilo se to v jedné konkrétní situaci, kdy jsem pochopil, že učit tancovat je strašně moc málo… V tom prvním roce se stalo, že na trénink přišla jedna maminka a řekla své dceři, že jim právě odvezli babičku do nemocnice… V tom okamžiku nastal klid a všichni brečeli a dostali upřímný strach o tu babičku. Ta schopnost hlubokého soucítění mě zasáhla a otevřela srdce, protože se tam uvnitř něco našlo. Od té doby jsem se začal zajímat o jejich soukromé životy, o známky ve škole, o jejich sny, plány. Byly tak pestré, tak smutné a neskutečné, že i v dnešní době vedu M-dance club rodinným stylem. Bavíme se o všem, učíme se upřímnosti, radím jim, dávám jim prostor a hlavně pocit, že se můžou o mě kdykoliv opřít a věřit mi.
Někdy zmiňuješ své lunární znamení. Věříš, že může do jisté míry určit povahu, přístup k životu, schopnost připustit si k sobě lidi nebo ne?
Myslím si, že určitě ano – do jisté míry. Vlastnosti podle mě určuje, druhou věcí je povaha člověka, výchova. Já jsem kozoroh se vším všudy… workoholik, neumím relaxovat – jen při práci, nemám rád změny, držím se pravidel, nesnáším lidskou hloupost a neschopnost, miluju společnost a lidi. A jsem neskutečně tvrdohlavej a bohužel docela dost nepřístupnej, ale to je spíše zapříčiněno poslední dobou… moc lidí mě zklamalo, pomluvilo, zranilo a podvedlo.
Není jednoduché prorazit z Brna, většina lidí se kvůli tomu stěhuje do Prahy. I tak se vám ale čas od času daří vystoupit na mediálně sledované akci. Stále Prahu odmítáte, nebylo by to pro vás jednoduché, nebo myslíš, že by vás naopak ty šance neustálých konkurzů mohly rozdělit?
No jak se to vezme, i když všichni bydlíme v Brně, máme našlapanej kalendář na 150 %. Poslední dva roky vystupujeme v ČR, na Slovensku, v Rakousku, Německu, Slovinsku, Chorvatsku, Rusku a Lotyšsku. Dokonce jsme se střídali na pódiu s Craigem Davidem nebo Enrikem Iglesiasem. Natáčíme reklamy, filmy… doprovázíme kapely, zpěváky… jen o tom nikdo neví, protože většina vystoupení není „romská“ a nemáme vedle sebe člověka, který by se staral o naše promo. Vůbec Prahu neodmítáme, naopak velkou část vystoupení prezentujeme právě tam, zrovna nedávno jsem vytvářel celkovou choreografi i k Miss rock 2007, kde v porotě pak zasedla třeba Lucie Bílá… ale nejlépe se nám tancuje v zahraničí… Lidé nás tam berou jako lidi, kteří něco umějí, a dávají nám to patřičně znát… V České republice je to naopak, i když nechci teď paušalizovat zase já a házet všechny do stejného pytle. Nejvíc mě dorazí, když nás prezentují jako romskou taneční skupinu! Není to o tom, že se stydím za svůj původ, to je nesmysl, ale jde mi o princip rovnosti. Je přece jedno, kdo tančí na place, hlavně, ať něco dobrého předvede – Vietnamec, Rom, Rus. Je to tu fakt bohužel naopak. Všichni, kdo mě znají, vědí, že si vybírám těžší cestu, která mě toho daleko víc naučí… lehká by mě nebavila, nudila, ale tohle mě štve!
I tak jste známí, klipy s Gulo čar, romskou kapelou rovněž z Brna…. Co pro vás znamenají? Když máš udělat choreografi i na tuhle muziku a pak pro chorvatskou SuperStar Patrika Jurďiče, v čem se liší?
Nedělám choreografi cké rozdíly a změny tancování. Když mě oslovil Patrick Jurdič, abych mu vytvořil celkovou choreografi i ke klipu Párty nebo třeba Gulo čar… chtěl jsem v první řadě slyšet hudbu, ta mi řekne všechno. Někdy se mi stává, že choreografi e pro klienty vytvářím v tramvaji, ve sprše… neliší se to v ničem. Pro mě je to spíše o tom, zda ta hudba má hlavu a patu a něco mi řekne. V obou případech – u Patrika i Gulo čar není co řešit… lidi, co umí a mají srdce. Proto spolupráce trvá a doufám, že dlouho bude…
Zatančili jste si ve filmu Alice Nellis Tajnosti. Jde také o vaši choreografi i? Jak jste se k tomu filmu s excelující Ivou Bittovou dostali? Jaká to byla zkušenost?
Po pravdě jsem se této zkušenosti moc bál, přišla naše manažerka Kateřina Kellerová a jen oznámila: „Hele, za týden jedeš natáčet film Tajnosti, tady máš cédéčko s hudbou a tvoř!“… No tak jsme se vydali do Prahy… Po setkání s režisérkou Alicí jsem měl super pocit, opravdu člověk, který mi okamžitě sedl. Seděli jsme v kontejneru plném věcí – jen tak jsme se tam prohrabovali věcma, smáli se, žďuchali do sebe… no prostě mazec. Konečnou podobou filmu jsem byl nadšený. Moc kvalitní snímek, myslím. Svědčí o tom i cena Českého lva za nejlepší režii a nejlepší film roku 2007. Tímto zdravím Alici a děkuju za příležitost a zkušenost.
Kromě nápadité choreografie zaujmete rozhodně také kostýmy. Jsou hodně in, sexy, na Romáky možná až moc, což je třeba záměr. Nevím. Kdo je navrhuje a proč jsou pro vás důležité?
Jeé, to mě těší! Kostýmy, hlavně ty extravagantní, vytvářím taky já… přišel jsem na to, že mě to moc baví. Samotné vystoupení dotváří i právě zmiňovaný kostým, líčení, účes. V M-dance je taky důležité, aby každý tanečník v profi složce měl svoji image a našel svoji taneční osobnost… Pravidelně se svěřují do rukou specialistů přes vlasy a radí se s nimi, jak pečovat o pleť, jak se stravovat. Samozřejmě, že mě zajímají názory všech členů, je pro mě důležité, aby to byli pořád oni, aby se v kostýmu cítili dobře a také, abychom zanechávali jiný celkový dojem než ostatní kapely.
Teď odjíždíte na tříměsíční turné po Tunisu a Egyptě s již vzpomínaným Patrikem Jurdičem. Jak začala vaše spolupráce a čím to, že vydržela tak dlouho?
Spolupráce s chorvatskou SuperStar začala, když mi volala naše domovská agenura Entity, že mam přijít na schůzku, že mají zajímavý projekt na delší čas. Hledali choreografa a tanečníky na turné právě s Patrikem. Rozhodovali se mezi třemi a já zvítězil, protože jsem ho nebral za Star, nepřikyvoval jsem na vše, měl jsem svůj vlastní názor, bral jsem ho jako člověka. S Patrikem pracuju zhruba dva roky a jsem za to vděčnej. Rozumíme si, jsme přátelé, víme o sobě naprosto všechno, věříme si. Někdy ho musím postavit nohama na zem, protože tak trošku sní, nikdy jsem ho nepochválil, vždycky mám po vystoupení milion negativních věcí, nejsem nikdy spokojen… vždy říkám, mohlo to být lepší, a on to ví, proto asi spolupráce trvá dál a doufám, že bude i nadále. Když jsme ve Vídni i s tanečníky, bydlíme u nich doma, jíme s jeho rodiči a sourozenci u jednoho stolu a stejně to probíhá, když je on v Čechách. Zažili jsme toho strašně moc, i to, že před vystoupením havaroval a tělo měl (až na obličej) samou modřinu. Nemohl ani chodit a nechtěl vystoupit, já ho přesvědčil, že to zvládne a ať myslí jen na jedno… na hudbu, na potlesk, na lidi. Ten den zvládnul padesátiminutový koncert! Teď s ním odjíždíme šestého června (rozhovor vznikal první červnové dny) na tři měsíce do Turecka a Tunisu na turné. V plánu je vystoupení v celkem patnácti hotelích.
Pracuješ na tanečním muzikálu, jsi pověrčivý, asi nám o něm moc neprozradíš, že? Věříš i na různé věštby, osud apod.?
No to máš pravdu, neprozradím :o) Jsem pověrčivý a až budu mít vše potvrzené, dopsané, vypilované na 200 %, pak ti na tuto otázku odpovím. Prozradím jen to, že se jedná o taneční projekt, kde by se kromě tancování mělo zpívat, hrát a bude obohacen o muzikanty… celé by to mělo být v duchu funky… No a co se týče schopností – umím věštit ze snu. Nechápu to, ale je to tak! Už několika lidem se stalo opravdu to, co jsem jim z jejich snů předpověděl! Teď mám denně tak tři telefonáty týkající se výkladu. Myslím si, že sny dokáží na naše otázky opravdu odpovědět.
Vím, že tvým snem , velikým snem, je vlastní taneční studio. A kromě něj… nějaká vysněná akce, na níž byste chtěli být a tančit?
Vysněná akce? Whau, těch je! Největší z nich je zatancovat si s mým idolem Janet Jackson! Z těch více reálných by to bylo vystoupení v sále pro všechny členy, kteří kdy tancovali od roku 99 až po současnost v M-dance. Mohlo by to být zajímavé. A můj velký sen je taneční studio! Myslím, že pokud nevyhraju sportku, tak se s ním musím asi rozloučit. Je to nesmírně těžké… stačilo už málo a já byl tomuhle svému snu hodně blízko, ale nakonec se z toho vyklubalo něco, s čím jsem vůbec nesouhlasil, takže jsem nabídku odmítl. Chci přes tanec učit lidi hledat a plnit svůj cíl, životní směr, taky motivaci, která jim dá sílu co nejlépe žít. Do studia aby chodili všichni a nezáleží na tom, jak budou vypadat, kolik vážit nebo jakou budou mít barvu pleti. Stejně ale vím, že jednou… ten nejvyšší schod dobudu!
Kdybys měl sám na sobě charakterizovat tři kladné a tři záporné vlastnosti? A teď tři vlastnosti – kladné, záporné, které obdivuješ a naopak nemáš rád na ostatních?
Hrozně nerad mluvím o sobě :o) záporné: výbušný, nepřístupný, až moc realista kladné: otevřenost, vnímavost, cílevědomost kladné u lidí: lidskost, spolehlivost, otevřenost záporné u lidí: sobeckost, lhaní, přetvářka.
Co bys dělal, kdybys netančil? Dokážeš si tuto variantu vůbec připustit?
Jejda, tak to si nedokážu představit… a ani nechci!
Když člověk vymýšlí choreografi i, co je podstatné? Jak se tvoří?
Podstatné je, aby sdělila člověku myšlenku, u které bude třeba vnímat, cítit, přemýšlet, brečet, smát se nebo si něco uvědomí. Zkrátka musí něco dát, k něčemu vyburcovat! Já osobně čerpám ze zkušeností, které mi dal život. Inspiraci hledám na ulici, v životech druhých. Když mě potká smutná situace, pustím si pomalou hudbu a tvořím, ale samozřejmě se to tyká i radostných událostí. Nerad se učím od jiných lektorů, kteří vytvářej choreografi e bez jakéhokoliv smyslu. Nedávno jsem viděl choreografi i mé kamarádky Veroniky Kellerové, která jí chtěla vyjádřit smrt jejího přítele. Tekly mi slzy po tváři, když jsem to viděl. Bylo to silné! Taky si myslím, že není důležité, jestli tanečník tančí ve tzv. spartakiádním stylu (myšleno, že všichni tanečníci tančí naprosto stejně jako roboti). Mnohem důležitější je pro mě, coby choreografa i diváka, co z tanečníka vyzařuje.
Každoročně organizuješ konkurzy, vybíráš si nové tanečníky, také často ze služebně „starých“ tanečníků musíš vybírat ty, které vezmeš do akce… ať už filmu nebo videoklipu. Co je při takové volbě důležité? Poznáš v první půlminutě, jestli člověk tančit umí nebo ne?
Vždycky jsou to trochu stresy, rozhodnout se před akcí jen pro někoho. U juniorské složky je to o tom, že se podívám do plánu, jak tanečník tancuje a zvládá taneční vazby, podívám se do žákovské, jaký měl za poslední měsíc ve škole průměr, jak se choval atd. To u těch profíku je to boj! Tady se hodnotí taneční dovednosti, postava, image a hlavně, zda to zvládne fyzicky a psychicky, protože je to opravdu náročné. Zrovna tento víkend měli profíci zhruba 4 vystoupení: 2 x Brno, Přerov, Pardubice, k tomu měli každý den pětihodinové tréninky právě s Patrikem. Takže je to fakt náročné a tanečník to musí zvládnout. V poslední době se nám často stává, že probíhají dvě vystoupení současně na dvou různých místech, takže obsazuju všechny profi členy. Pro prezentace výrobku nebo do filmu či videoklipu si klient vybírá tanečníky sám, protože má jasnou představu, jaké typy potřebuje a co všechno mají umět. To, jestli někdo umí tančit, poznám hned. To, zda cítí rytmus, slyší hudbu – to ostatní přijde tvrdou dřinou. Nejtěžší je se rozhodnout, zda přijít vůbec na náš konkurz, docela často slyším, že mají noví tanečníci strach, zda zvládnou vše tak, jak mají, zda se přizpůsobí profi systému, obětují volný čas, přítele, přítelkyni… To záleží opravdu na tom, co tanec pro člověka znamená… Členové mého M-dance clubu znají jen školu a taneční sál, tak jako já před x lety.
Dá se tanci naučit? Třeba i úplné dřevo?
Ano, dá! Měl jsem ve skupině dva lidi, kteří neměli rytmus, docela dřina, ale moc jsem si cenil, že to opravdu moc chtěli. Zvládli jsme to a po roce jeden z nich tancoval na mistrovské soutěži! Zásadně se řídím heslem, že když člověk opravdu moc chce, zvládne VŠECHNO…
A tys muziku tanečně vždycky cítil? Už odmala? Jaký taneční styl ti je nejvíc vzdálený? A nebližší?
Myslím,že jo. Tam nahoře se asi nějak domluvili a ten taneční dar mi poslali, ale tak jako u všeho byly začátky těžké. Na první soutěži jsem skončil předposlední. Teprve až dva roky opravdové každodenní dřiny mě vynesly k zastoupení České republiky na mistrovství světa. Nemám vyhraněný taneční styl. Moc se mi líbí, když tanečník splyne s hudbou a je fuk, jaký je to styl, i když docela dost mě oslovuje muzikálový styl, jazzový a samozřejmě ten, který učím. Po návratu z turné bych chtěl začít se stepem a vymyslet něco zajímavého. Na druhé straně nemusím lidovky, to jsem vždycky trpěl. Tanečník by ale měl zatancovat na každý taneční styl. Nedávno jsme dostali od klienta zakázku na kankán a country – užili jsme si moc srandy na tréninku, ale zvládlo se to a jak lidem, tak i klientovi se to moc líbilo a zajistilo nám to další dobrý kontakt.