Díky její práci ji poznává dodnes spousta Romů

Paní Hildu Pášovou znám už dlouhou dobu.
Uvědomuji si, že je to už celých deset let a v myšlenkách si rekapituluji vzpomínky a zážitky na tuto energickou a stále usměvavou ženu.

Hildu Pášovou, které bude letos šedesát sedm let, zná snad každý pátý Rom. Hlavně z televize, kde uváděla několik let pořad Točkolotoč. Natáčela zajímavé reportáže ze života Romů. Byla vždy přímo v centru událostí. Například při první velké povodni – natáčela u rozbouřené řeky Bečvy reportáž v Přerově na Moravě, kde mimo jiné pomáhala rozdávat potraviny postiženým Romům. Pak při druhé velké povodni, kdy přišlo o své byty hodně Romů ( hlavně ti z Karlína) a byli dočasně ubytováni ve studentských kolejích na Strahově. Paní Pášová, která v té době pracovala v Městském centru jako koordinátorka pražských romských poradců, za nimi denně dojížděla a řešila s nimi jejich problémy.

Díky této práci ji proto dodnes poznává spousta Romů.
A hlavně ji znají ti, které učila. I řada dospělých Romů je jí vděčná za to, že jim vysvětlila složitosti české gramatiky.
Dodnes vzpomínají na její přísné, ale účinné metody výuky, díky kterým nejenže úspěšně zvládli kvalifi kační zkoušky, kurzy, maturity, ale mnozí z nich studovali i na vysoké škole.
Paní Hilda Pášová se narodila ve Vlčanech na Slovensku a hned po válce, v roce 1946, se jako pětiletá přestěhovala s rodinou do Čech – ostatně jako tolik jiných romských rodin.

„Otec i strýčkové byli hudebníci, ale v pražských Letňanech, kde se všichni usadili, museli hraní na hudební nástroje vyměnit za fyzickou práci. Pracovali buď v Avii, nebo v Leteckém výzkumném ústavu.
„Vystudovala jsem gymnázium a učitelé přesvědčili mé rodiče, abych šla studovat dál. Čekalo mě studium na pedagogické fakultě, které jsem ale musela ukončit, protože mi zemřel tatínek. Pracoval v kotelně jako topič a prašné a nezdravé prostředí a těžká fyzická práce mu podlomily zdraví. Proto jsem musela co nejdříve nastoupit do zaměstnání a mamince finančně přispívat.“

Na otázku, zda někdy hovořila s tatínkem o válce, odpovídá:
„Otec narukoval hned na začátku války v roce l941 a vrátil se až koncem války. Celou tu dobu zůstala matka na všechno úplně sama. Co si pamatuji, tak nikdy o válce nechtěl mluvit, neměl to téma rád. Musel si tam zřejmě prožít hrozné věci včetně zajetí. Já jsem ho moc milovala, byl velmi tichý, jemný, nikdy nezvyšoval hlas a neublížil nikomu ani slovem. Dlouho a těžko jsme si zvykali, že už není s námi.“

Paní Pášová má dvě děti. Syna Františka, lékaře, a dceru Lucii, která po těžkém úrazu v roce 1978 pracuje v chráněné dílně. Úraz hlavy způsobil mentální retardaci a poškození mozku v oblasti prostorové orientace. Nemůže proto chodit nikam sama a využívá asistenční služby, které paní Pášová musí platit.

Nerada na tuto nešťastnou událost vzpomíná a na můj opatrný dotaz, zda by se mohla alespoň několika slovy zmínit, smutně odpovídá:

„Tenkrát bylo dceři pět let a byla velmi šikovná – sama se naučila v pěti letech číst a od mé maminky se naučila i maďarsky. Je to hrozné, když se vám během vteřiny změní život od základů! Mně i tomu dítěti! Při každém pohledu na ni si uvědomím, že nebude mít vlastní děti, že se nevdá, neví, co to je chodit s klukama na rande, tohle všechno nikdy neprožila, protože i když je normálně tělesně zdravá a fyzicky vyspělá, zůstává duševně na takové úrovni, že se o sebe nedokáže samostatně postarat.“

Pokračuje a ukazuje mi fotografi e z rodinného alba – sebe zamlada, rodinu, děti… Po roce 1989 začala paní Pášová pracovat v tehdejší ROI, kde strávila hezkou řádku let:

Tenkrát jsem pracovala na ministerstvu pro vědecko-technický a investiční rozvoj jako sekretářka náměstka ministra. Oslovil mě JUDr. Ščuka, zda bych neměla zájem pracovat s ním v právě založené ROIce. Potřebovali, aby se do politické práce zapojili vzdělaní Romové, kteří se dostanou i do vyšších politických funkcí.
Měli jsme i několik romských poslanců a nadšení bylo veliké. Takže jsem byla u vzniku ROI a pracovala tam několik let. A měla tak možnost poznat spoustu schopných a vzdělaných Romů z Čech i ze Slovenska.
Pracovala jsem i v Městském centru sociálních služeb a prevence.
V této době jsem také jezdila na střední školy, gymnázia i učňovská učiliště s přednáškami o romské kultuře, literatuře, o způsobu života Romů, romské výchově dětí, vzniku romské mezinárodní hymny a romské rodině. Bylo toho ještě mnohem víc, o čem jsem českým dětem vyprávěla.“ Nějaký čas učila také na romské střední škole v Kolíně český jazyk, později i na Střední škole sociální v Praze 3. Nejraději si povídá s lidmi, od kterých se může poučit nebo se něco zajímavého dozvědět a naučit. Ráda čte inspirativní, zajímavé knihy.

Poslední čtenářský zážitek?

Ne, nebyl to žádný ženský román, ale kniha s názvem Pět Tibeťanů, ze které byla nadšená a doporučuje ji k přečtení všem, kdo mají rádi zajímavou četbu.