Denisa Kotorová: Neumím hrát nikoho jiného než sebe samu

Sama sebe za herečku nepovažuje, přesto jako jedna z mála českých Romek
ztvárnila hlavní roli v celovečerním filmu, jenž byl jako jediný tuzemský vybrán
na 41. MFF Karlovy Vary do nové soutěžní sekce „Na východ od západu“. Byly to
právě snímky Indián a sestřička, posléze poměrně úspěšné El Paso nebo seriál
České televize Zdivočelá země, díky nimž se vryla do paměti sta tisícům diváků.
Proč se tahle talentovaná devětadvacetiletá rodačka z Prahy, matka dvouletého
Ondry, musí živit prodejem plyšových krtků v centru české metropole?

Kdy jste vlastně naposledy stála před objektivem kamery?
Poměrně nedávno. Asi koncem září nebo října jsem byla na jednom castingu na
Barrandově. V létě mi totiž jednoho krásného dne zavolal Vojta Lavička a spustil
na mě: „Hele, Deniso, kolik ti vlastně je?“ Řekla jsem mu, že už jsem skoro
třicátnice, ale že na to nevypadám. A vzápětí se ho zeptala, proč ho to vlastně
zajímá? Vysvětlil mi, že televize NOVA hledá bláznivou mladou Romačku pro
natáčení nového sitcomu (pozn.red.: situační komedie, jejíž děj se skládá
především z vtipných dialogů). Měla jsem hrát mladší sestru Radka Bangy Gipsyho.
A protože sitcom je formát, se kterým jsem do té doby neměla vůbec žádné
zkušenosti, šla jsem do toho.

DENISA KOTOROVÁ, kterou diváci znají ze závěrečných filmových titulků ještě pod rodným příjmením Demeterová, se před 29 lety narodila ve znamení Panny. Své dětství prožila v pražském Karlíně. Maturovala na Střední sociální škole Evangelické akademie v Praze – obor sociální vychovatel. Po maturitě nastoupila na Vyšší odbornou školu sociálně právní v Praze, studium však vzápětí přerušila. K natáčení filmu Indián a sestřička, v němž ztvárnila hlavní roli, se dostala přes svého strýce – fotografa Jana Josefa Horvátha. Vedle tohoto snímku ji diváci mohli vidět také ve filmu El Paso nebo v seriálech Soukromé pasti (TV NOVA) a Zdivočelá země. Má dvouletého syna Ondřeje. Je před rozvodem.

A jak jste se nakonec s tímto specifickým druhem komedie sžila?
První zkouška byla naprosto super, všem se to strašně líbilo. Ale to bylo
naposledy, kdy to za něco stálo. Podruhé, popáté, podesáté to už bylo špatné.
Pochopitelně i z mé strany.

Počkejte, to vám řekl režisér, nebo jste to tak cítila vy?
Všichni jsme to věděli. Já navíc oproti profesionálním hercům, kteří dokážou
svou osobnost změnit z minuty na minutu, neumím hrát nikoho jiného než sebe
samu, a to v určité situaci, kterou mi scénář dává. U toho sitcomu musíte
opravdu umět hrát, vyžaduje to skutečně dobré herecké výkony, protože dělat
srandu není žádná sranda.

Čili drzou holku podobnou té, kterou jste hrála v El Pasu, vám jde hrát
lépe?
Možná ano, ale už bych to asi v tuto chvíli taky nezahrála jako tenkrát.
Zjistila jsem, že už nejsem zdaleka tak bláznivá, jako jsem bývala. Nejlepší
bylo, když na ten zářijový casting dorazila také Monika Bagárová, která měla
ztvárnit stejnou roli jako já. To mi přišlo neuvěřitelně vtipný, protože jsme
každá totálně jinde. Ona krásná, sedmnáctiletá, hubená holka, zatímco já téměř
třicátnice, navíc s dítětem, krátce před rozvodem.

Čím to je, že už nejste tak bláznivá, jak říkáte?
Až budete mít dítě, tak to poznáte.

Opravdu?
Ať chcete nebo nechcete, přírůstek do rodiny vám prostě změní život. Vnitřně
samozřejmě zůstáváte stejným člověkem, ale začínáte uvažovat trochu jinak – ne
jen sama za sebe, ale už za dva lidi. Chováte se odpovědněji. A s tím se pojí i
moje herecké výkony, mám něco odžito – na rozdíl například od Moniky Bagárové –
a už mnohé nezahraju tak, jak bych to uměla dřív.

Třeba mírně erotickou scénu ve zmíněném El Pasu?
Hanbaté scény už v mém věku nepřipadají v úvahu, na to už jsem stará! Já
jsem s natáčením téhle scény měla sakramentský problém, pochopitelně. I když se
jednalo o několikavteřinový záběr, musela jsem ho předtím zhruba dvě a půl
hodiny konzultovat s režisérem. Ta scéna samozřejmě byla ve scénáři, ale Zdeněk
Tyc mi říkal, že se vůbec nemám ničeho bát, ať to prý neřeším, protože nebude
vůbec nic vidět. Což v podstatě splnil, v tom filmu skutečně nejsem odhalená,
nicméně i tak to nebylo moc příjemné.

Byla to právě ta scéna, která vám naháněla strach z reakcí vašeho
nejbližšího okolí?
Samozřejmě. Můžu být jakkoliv emancipovaná a integrovaná Romka, ale nahota a
sexualita jako taková je pro romskou rodinu stále tabu. Cítím to tak a vůbec
neříkám, že to je špatně. Naopak. Prostě u nás u Romáků není běžné, aby doma
holka před svým tátou pobíhala v kalhotkách a podprsence. Já si nedovedu
představit, že můj táta by šel někomu otevřít dveře v trenkách nebo ve slipech,
jako to dělá například náš soused.

Ať už Indián a sestřička nebo El Paso – oba snímky se zabývají soužitím
mezi Romy a majoritní společností. Mají podle vás filmy řešit nějaký problém
nebo by měly spíše diváka zaujmout, bavit, přinést mu umělecký zážitek?
Já jsem nad tím přemýšlela poměrně dlouhou dobu. Došla jsem k závěru, že
filmy, které mají potenciál řešit například romskou problematiku, nemohou přece
ani pořádně vydělávat. Teď je navíc taková doba, kdy se toho řeší v médiích
tolik, že už to málokoho zajímá. A navíc pochybuji, že někdo se půjde v sobotu
odreagovat do kina na film, který řeší tak složité problémy. Každý má dost svých
každodenních starostí.

Domníváte se, že český film nebo ostatně i české divadlo dospějí k
situaci, kdy romští herci nebudou hrát pouze Romy, ale také úplně běžné role,
které s jejich etnicitou nebudou mít nic společného?
Strašně bych si to přála a sním o tom, že mi jednou zavolá nějaký režisér a
nabídne mi roli třeba v nějaké kriminálce. To je totiž přesně to, co
potřebujeme. Pojďme se už, prosím, vykašlat na řešení romské otázky ve filmech a
místo toho obsazujme Romy do úplně normálních rolí – tak, jak je to běžné ve
světě. Řekněte mi – přemýšlí někdo u americké bláznivé komedie nad tím, proč tu
či onu roli hraje právě černoch, Ind, Asiat nebo běloch?

Už několikrát jsem slyšel názor, že Romové jsou přirození herečtí talenti.
Ztotožňujete se s ním?
Nevím. Ale obecně si myslím, že když je postavíte před kameru, tak to padá.
Protože jsem v těch filmech natáčela samozřejmě také s dalšími Romy, tak moc
dobře vím, že málokdo z nich dokázal nevnímat kameru. A nebo v druhém případě
hrají až přespříliš, víc než herci. Problém je v tom, že tu nerostou skuteční
dobří herci z řad Romů. Proto nejsou obsazováni třeba do Ordinace v růžové
zahradě…

Tak zrovna tam hraje můj kamarád Honza Cina, byť je Rom jen z půlky.
Přesuňme se od kinematografie k dalšímu tématu, které v podstatě tak trochu
souvisí s tím, o čem jsme si před chvílí povídali. Přesně před třemi lety jste
byla jednou z hlavních tváří kampaně sdružení Romea „Ker vareso“ – „Udělej
něco“, jež se snažila Romy ve vyloučených lokalitách motivovat k angažovanosti,
k tomu, aby sami vzali osud do svých rukou. Šla jste do toho tenkrát s vidinou,
že někteří Romové v ghettech skutečně začnou něco se svým životem dělat?
Budu upřímná. Dlouho jsem přemýšlela, jestli do toho jít. Říkala jsem si,
jestli mají podobné kampaně vůbec nějaký efekt, smysl, dopad na cílovou skupinu.
Došla jsem k závěru, že minimální. Ostatně i proto se nevěnuji sociální práci,
kterou jsem studovala na střední škole a chtěla v ní pokračovat i na vyšší
odborné škole, ale když jsem zjistila, že se tam v podstatě učí to, co jsem už
znala, vykašlala jsem se na to. Kdybych se mohla znovu rozhodnout, studovala
bych cestovní ruch nebo jazyky, už ne nic ze sociální oblasti. V osmnácti jsem
chtěla potřebným pomáhat, toužila jsem být dobrou sociální pracovnicí. Postupem
času mě ale přemohla beznaděj, ty dobré výsledky nejsou ani v dlouhodobém
měřítku moc vidět. Je to běh na dlouhou trať. A tak radši prodávám v centru
krtky, což není vůbec špatně placená práce mimochodem.

Osobně si myslím, že na prodávání plyšáků je vás poměrně škoda. Nicméně
nemyslíte si přece jenom, že někdo – byť jedna malá holčička z ghetta – si
tenkrát po zhlédnutí oné kampaně řekne, že chce v životě dosáhnout stejných cílů
jako ta Denisa z filmu? I to by byl přeci úspěch, ne?
Bylo by to krásné, já bych tomu hrozně ráda věřila. Ten pesimismus je ve mně
ale daleko silnější než víra v to, že někdo při pohledu na tu tramvaj, kde naše
fotky visely, takto přemýšlel. A i kdyby si to ta malá holčina řekla, ani to by
nestačilo. Musejí zapracovat prostě i rodiče. Já si totiž myslím, že kampaně
nejsou tím správným způsobem, jak některé Romy z vyloučených lokalit motivovat.

Vy ten způsob znáte?
Neznám, na rozdíl od jiných, kteří se domnívají, že mají patent na rozum.

Jak moc sledujete situaci na severu Čech?
Jen povrchově. Často se mě na názor ptají mí gádžovští přátelé a jim
odpovím, že stejně jako oni nevím, co s touhle situací dělat. A proč bych to
měla vědět? Jenom proto, že jsem Romka? Říkám narovinu, že v sobě nemám takový
ten vnitřní motor, který by mě nutil se o situaci na severu Čech hlouběji
zajímat, nebo se v něm dokonce angažovat.

Není to přeci jen z vaší strany trochu alibistické?
Já neříkám, že mě ta situace neznepokojuje. Ale vzhledem k tomu, že žiju v
kosmopolitní Praze, kde problémy v soužití Romů a gádžů nejsou tak vidět jako v
některých menších českých městech, tak se tím tolik nezabývám. Severní Čechy
jsou pro mě moc daleko, netýkají se bezprostředně mé rodiny, mých kamarádů,
nejbližších. Já vím, že to možná bude znít sobecky, možná i cynicky, ale já to
tak prostě cítím.