David Beňák: Stát si sám vychovává profesionální pobírače sociálních dávek, vzdělání ohromná síla, která pozvedá nejen jednotlivce, ale celé skupiny

Jako dítě vyrůstající v romské rodině zažíval David Beňák podle svých slov častou diskriminaci. Během studia na vysoké škole i proto založil jedno z prvních romských informačních center, kde poskytoval lidem právní a sociální poradenství. Pracoval pro meziresortní komisi pro romské záležitosti, později jako politický náměstek ministra pro lidská práva, nyní je ředitelem Agentury pro sociální začleňování na Ministerstvu pro místní rozvoj. Je tak i nejvýše postaveným Romem v české státní správě.

Z vašeho pohledu občana, který je součástí romské menšiny v Čechách i vysoce postaveným státním úředníkem, myslíte si, že je průměrný Čech rasista?

Nemyslím, že by to označení k české společnosti bylo fér, byť se o ní v tomhle kontextu říká leccos. Myslím si ale, že většina Čechů má problém s Romy, nejde primárně o rasismus, ale spíše o anticiganismus. To má nějaký historický základ, ale nemyslím si, že by průměrný Čech byl ve své podstatě rasista.

Vidíte naopak averzi i na straně Romů vůči české většině?

Určitě tam také nějaká je. Ty dvě skupiny lidí žijí vedle sebe, ale ne spolu, což tvoří příkopy. Každý je pak pojmenovává ze svého úhlu pohledu. Ale platí, že tak jako nějaký Čech může být rasistou, tak jím může být i Rom, to se nevylučuje. V mnohém je to spíš jakýsi druh animozity, negativní vztah.

I Romové jsou tady doma

Co považujete pro tyto česko-romské vztahy za nejškodlivější?

Právě to, že sice žijeme vedle sebe, ale ne spolu. Ono to zní možná fádně, nebo strašně zjednodušeně, ale tak jednoduché to není a je to myslím podstata problému. Zkuste jít na ulici a zeptat se lidí, jestli ví, jak bydlí normální průměrný Rom. Řada z nich vám řekne, že neví, že nikdy nebyli u nich doma a bohužel je to stejné i ze strany Romů. Vzájemně o sobě vlastně nic nevíme a žijeme v představách, často negativních.

Jak by podle vás tedy tyto dvě skupiny měly začít žít spolu?

To je věc, o kterou se osobně snažím víc než 20, možná 25 let, a odpověď nemám. Myslím si, že ji stoprocentně nemá nikdo. Není žádný jednoduchý lék, který to vyřeší. Jisté věci fungují, například seznamování třeba přes jídlo, přes kulturu, festivaly. Dobrým příkladem je už tradiční festival Khamoro v Praze. V mnoha zemích jsou Romové cenění právě pro jejich hudbu a kulturu. Těchto mostů potřebujeme víc, ale přiznejme si, že se úplně nedaří je tvořit.

Chyby jsou nepochybně na obou stranách, ale jsem přesvědčen, že ten, kdo má přijít, udělat ten krok navíc, je majorita. V kontextu vzájemného soužití je také nutné připomínat, že Romové jsou tady taky doma. Žijí na území Čech a Moravy více než 600 let, což není málo.

Sám ale říkáte, že se o to propojení sám neúspěšně snažíte vlastně čtvrt století. Kde jsou ty největší překážky?

Těžkou překážkou pro nás, pro Romy, je nízká vzdělanost. Vzdělání je ohromná, ohromná síla, která pozvedá nejen jednotlivce, ale celé skupiny. Komunistický režim v tomto napáchal spoustu škod. Zdevastoval několik generací Romů, protože značná část romské populace byla cíleně vzdělávána ve zvláštním školství, což byla ohromná decimace. To je dědictví, se kterým doteď bojujeme a ještě dlouho bojovat budeme.

Je skvělé, že mezi Romy narůstá počet studentů středních škol, počet vyučených a vysokoškoláků. Řada romských rodičů si uvědomuje, že vzdělání je hodnota, byť samozřejmě nikomu nezakládá stoprocentní jistotu úspěchu na trhu práce. A přiznejme si, že Romové to někdy mají na trhu práce o dost těžší. Diskriminace existuje, i když nejen etnická, ale i věková.

Navíc každý předčasný odchod ze vzdělávání, každé dítě, které řádně nedokončí základní nebo střední školu, stojí stát miliony korun na daních, které by jinak za jejich pracovní kariéru vybral. To je prostě špatně a je to jedna z děr, kudy utíkají peníze. Druhá díra se objevuje, když firmy a společnost lidi diskriminují a nechávají je na Úřadu práce, což stát také stojí velké peníze.

„Cikánům nepronajmou“

Vidíte v tomto poslední dobou nějaký trend, ať už pozitivní, či negativní?

Myslím si, že by se to teď mohlo zlepšit. Nezaměstnanost je nízká, poptávka po lidech velká. Lidé, kteří by před pár lety práci nedostali, i když pracovat chtěli, ji častěji dostanou, i když jsou to Romové. Pořád tu je silná diskriminace, ale tohle se posunulo.

Na druhé straně stávající hlad po některých profesích bohužel v rámci romské komunity i škodí. Romové, kteří jsou třeba ve druháku v učení, už jsou přetahování firmami, aby k nim nastoupili. Oni pak předčasně ukončí školu, do které se s největší pravděpodobností už nevrátí. A to je pro ně samotné do budoucna samozřejmě škoda.

Jak se vedle nižšího průměrného stupně vzdělání a vyšší nezaměstnanosti projevuje to sociální vyčlenění romské komunity?

Obecně diskriminace v různých oblastech života. Tak například, když jste Rom, máte peníze a budete si někde chtít koupit byt, tak vám to stejně nezaručuje, že se vám podaří ten byt koupit. Majitel vás odmítne z toho důvodu, že nechce dělat zle sousedům. Prostě to Romovi neprodá. Kolik takovýchto případů skutečně je, je samozřejmě otázkou, ale nepochybně se vyskytují.

U nájemního bydlení je to úplně extrémní problém. Jsou lidé, kteří to nijak nezastírají a prostě mezi čtyřma očima vám řeknou, že cikánům nepronajmou. To je ale strašně špatně, hlavně pro rodiny s dětmi, které to zázemí potřebují. Existuje výzkum který jednoznačně ukazuje, že děti, které bydlely na ubytovnách, měly horší školní úspěšnost. Je to bohužel propojené. Když přednáším, vždy říkám, že ty tisíce a tisíce Romů nechtějí nic jiného než to, co jiní chtějí taky: mít kde bydlet, být v tom bydlení spokojený a chodit do práce, vydělat si na živobytí a mít spokojený život.

Jak si vysvětlujete, že v současné době nejsou Romové skoro na žádných veřejných postech? Ve sněmovně není třeba ani žádný romský poslanec jako dříve. 

Tuhle otázku si taky kladu. Ve veřejné správě funguji skoro 20 let a například, když jsem pracoval na obci, tak se mi ani jednou nepřihlásil Rom, třeba na pozici sociálního pracovníka, což je ohromná škoda. Bylo by dobře, kdyby bylo více Romů v pozici, v jaké pracuji třeba já, nebo mé kolegyně a kolegové. To by možná pomohlo přesvědčit veřejnost o tom, že tu jsou desítky tisíc úplně normálních Romů, spoluobčanů, které zajímá společenské dění, čtou noviny, chodí volit, přispívají na charitu a vedou úplně normální život. Ve veřejné správě to moc není vidět a romských politiků je taky málo.

Jako vtipy o blondýnkách

Myslíte tedy, že veřejně známí Romové jako novinář Richard Samko nebo Monika Mihaličková, když byla v Poslanecké sněmovně, mohou pomoci většinové společnosti uvědomit si existenci Romů coby, jak sám říkáte, „normálních občanů“?

Je to těžké. Podle mě není nezbytně nutné, aby každý Rom veřejně říkal, že je Rom. To by nedávalo smysl a asi by to ani moc nepřispělo k nějakému dobrém vztahu. Myslím si, že je spíše důležité se dívat, proč to ti lidé sami od sebe neříkají. Být Romem v očích většiny není žádný kredit. Romové se často bojí s ostatními o vlastní komunitě mluvit, protože se na ní lidmi rádo plive. Je to jako s vtipy o blondýnkách, které nejsou správné, protože to prostě není korektní. My se tu často vysmíváme korektnosti, ale ona je nezbytně nutná, protože dříve či později se ta nekorektnost dotkne někoho z nás a to není zrovna příjemné.

U Romů je problém, že se nemohou identifikovat s nějakým veřejně a obecně uznávaným pozitivním vzorem, nebo nějakou ideou, na základě které mohou hrdě říct: „Já jsem Rom.“ Tohle by se mohlo změnit, kdyby ve veřejných funkcí bylo víc Romů, i když jsou Romové u policie, jsou u armády. Chtělo by to, aby veřejnost věděla, že tady jsou spousty úplně normálních občanů – Romů.

Ano, jsou mezi námi tací, kteří dělají problémy, ale tak to je v každé skupině. Mimochodem – přehlíženým faktem je, že Romové jsou mnohem tvrději trestáni v rámci trestních řízení. Tolerance k jejich přečinům nebo porušení zákona je mnohem menší než u etnického Čecha.

Na Romy se obvykle pohlíží také jako na ty, kdo zneužívají sociální dávky… 

To souvisí s tím, co jsme už řekli – se vzděláváním. Přece i většinová společnost musí bouchnout do stolu a říct: kruci, přece si tady nebudeme vychovávat pobírače sociálních dávek. Stát to ale v současné době dělá a společnost to dovoluje. Ve školském systému si vychováváme profesionální pobírače sociálních dávek, což je prostě šílené. Dávky jsou celkově v kontextu romské komunity dost kontroverzní téma. Jak se blíží volby, tak všichni říkají, jak je třeba bojovat proti těm nepřizpůsobivým a „zneužívačům“ sociálních dávek, ale to je kdo? Zneužití sociální dávky žádný zákon ani nezná a když už se vyskytne použití v rozporu s účelem, tak se to musí nejdříve prokázat, na což  ale mechanismy existují.

Přesto pořád hodně lidí věří, že Romové dostávají nějaké speciální důchody, lepší dávky, dokonce i lepší léky.

To je přeci úplný nesmysl. Není žádná výhoda být dlouhodobě nezaměstnaný a brát dávky. Představte si, že se jdete třikrát, čtyřikrát ucházet o práci a tam vám do očí řeknou, že cikány nevezmou. To vás prostě sundá a kompletně demotivuje, když toto pořád slyšíte. Romové také mají svoji lidskou důstojnost. I kvůli tomu se řada lidí dost uzavřela, což se pak velmi těžko nějak prolamuje. A to nemluvím o tom, že tady je pořád nějakých 26 rasově motivovaných vražd Romů, z nichž řada je dosud nevyřešená.

Já bych asi hlavně chtěl říct, že je spousta Romů jako jsem já, a není to úplně malý počet, kteří si uvědomují, že se najde určitá menšina Romů, kteří tvoří problém v soužití a nemusí být dobří sousedé. Stejně tak tu jsou ale jiní a nezasloužíme si být házeni do jednoho pytle. Nezasloužíme si, abychom to zažívali my a ani naše děti. Takové to přisuzování kolektivní viny, které se v současné době často děje, si nikdo nezaslouží a měli bychom se snažit to zásadním způsobem změnit.