Černé pasažéry za jízdy nevyhazuji

Pokud vám osoba třiatřicetiletého muže s osobitým smyslem pro humor přijde
povědomá, je dost možné, že jste ho potkali ve vlaku. Kolem železniční trati i
ve vagonu, které se staly jeho místem pracoviště, se totiž pohybuje už pár let.
Robert Lasovský, rodilý Pražák, se kterým jsme se jak jinak než autenticky sešli
na Hlavním nádraží, kde jsme také pořídili několik vydařených fotografi í,
pracuje pro České dráhy již třináct let. Jako malého ho nikdy vláčky nezajímaly.
Vždy ale věděl, že chce být v zaměstnání svým „vlastním pánem“ a že chce
pracovat s lidmi. To se mu podařilo.

Není rodinný typ

Robert pochází ze smíšeného manželství. Jeho rodiče žili na jihozápadním
Slovensku, tatínek patřil k větvi maďarských Romů, maminka je Neromka.
Třiatřicetiletý Robert, sympatický mladý muž, který v současné době bydlí v
pražských Stodůlkách se svou maminkou, vyrůstal na Malé Straně. Na dětství dnes
prý vzpomíná rád, přesto uznává, že ho neměl úplně nejjednodušší. „Na základní
škole jsem moc kamarádů neměl, ostatní děti se se mnou moc bavit nechtěly. Byl
jsem jediný Rom ve třídě. Já jsem ale nikdy nepřemýšlel o tom, zda jsem Rom či
Čech. Nepřišlo mi to nikdy moc důležité. Na střední škole byla situace znatelně
lepší. V době puberty jsem měl hrozně bláznivé nápady, ke kterým se připojovali
o dost bláznivější spolužáci,“ vzpomíná na školní léta Robert Lasovský a rád se
k nim vrací nejen v myšlenkách. Každoročně jezdí jako zástupce hlavního
vedoucího na dětské letní tábory. Jak se svěřil, to patří k jeho největším
koníčkům. „Začínal jsem na táborech jako pomocník v kuchyni. Ne že bych vařil
přímo dětem jídlo, s tím jsem je neotravoval, i když je pravda, že co si uvařím,
to sním a chutná mi to,“ směje se. Robert prozatím rodinu nezaložil a v
nejbližší době to ani nemá v plánu. Říká o sobě, že není rodinný typ. „Přiznám
se, že rodinné vztahy šly většinou kolem mě. Například sestřenici slibuji
návštěvu již pět let. Pořád jsem se k tomu nějak nedostal…“

Co je POP?

Zajišťování a řízení bezpečné dopravy osob a přepravy zboží ve vlaku,
provádění soupisu vozů přiděleného vlaku, kontrola správného sestavení vlaku a
fungování systémů záchranné brzdy – to jsou stěžejní úkoly vlakvedoucího, který
se v dnešní době neobejde bez tzv. POPu, tedy přenosné osobní pokladny.

Ta umožňuje průvodčímu či vlakvedoucímu velmi rychlý a operativní výdej jízdenky
libovolného typu.

POP může vydávat také všechny jízdní doklady i doklady specifi cké pro výdej ve
vlaku jako například doplatky, přirážky nebo pokuty. Zároveň je v ní
nainstalován i informační systém o vlakovém spojení.

„Je to bezva věcička, ukážu vám, jak funguje,“ vysvětluje vlakvedoucí Robert
Lasovský a popadne POPa.

V současné době je předpokladem pro výkon tohoto povolání vyučení nebo maturita
v oblasti železniční dopravy a potřebný kurz. Robert se v Záběhlicích vyučil
průvodčím. Pár měsíců byl v zácviku, posléze pracoval krátce jako průvodčí a
práci vlakvedoucího vykonává již jedenáct let. „Na svém zaměstnání si nejvíce
cením toho, že jsem stále ve styku s lidmi. Mám tu svou svobodu, jsem si svým
pánem. Ve vlaku řeší během jízdy technické záležitosti strojvedoucí, přání a
problémy lidí mám na starosti já. To mě na celé práci nejvíc baví, být mezi
lidmi.“ Ovšem i lidé dokáží být dost nepříjemní, jak sám námi zpovídaný
vlakvedoucí přiznává. Obzvlášť, když jim pán v uniformě s nápisem ČD nechce
uvěřit historku o tom, že si lístek do vlaku koupili, ale že ho nemohou najít,
nebo že jim byl někým odcizen. „Když někoho chytnu ve vlaku bez lístku, většinou
ho nechám na další stanici vystoupit. Snažím se vše řešit bez jakýchkoliv
incidentů. Za jízdy jsem bez jízdenky ještě nikoho z vlaku nevyhodil!

Nezapomenutelný oběd během zácviku

„Co mě tady v práci také drží, je dobrý kolektiv,“ pokračuje v povídání
Robert a příchozí kolega, který si všiml, že jeho kamarád je zpovídán lidmi s
diktafonem a fotoaparátem, ho pozdraví slovy: „Ahoj, vápno!“. „Čau, Árijče,“
odpoví na to Robert a na kolegu se usmívá. „Jsou tu bezvadní lidé, se kterými se
dost nasmějete. Viděli jste, takhle si ze sebe děláme srandu a smějeme se tomu.
Je to taková chlapská sranda. Nikdy jsem tu nepoznal něco takového, jako je
rasismus. Lidé tu s vámi drží. Nikdy nezapomenu na to, když jsem před třinácti
lety v zácviku v Roudnici nad Labem byl se svými kolegy na obědě, kde všechny
kromě mě řádně obsloužili. A to i přesto, že jsem měl uniformu. Upozornil jsem
na sebe tím, že jsem se číšníka zeptal, zda na mě s objednáním nezapomněli. Ten
naprosto upřímně odpověděl, že cigány neobsluhoval a obsluhovat nebude. Tenkrát
jsem z toho byl celý vyjukaný, všiml si toho i vlakvedoucí, který v oné
restauraci sjednal okamžitě pořádek.“