Čeněk Růžička: Ti, kteří získají odškodnění za holocaust, ho použijí na vlastní pohřeb

HlídacíPes.org ve čtvrtek informoval o
zlomovém rozhodnutí odškodnit Romy,
kteří přežili holocaust. Dnes přinášíme rozhovor s prezidentem Výboru pro
odškodnění romského holocaustu Čeňkem Růžičkou. Právě tento romský aktivista se
o vyrovnání zasadil.

Řadu let se Čeněk Růžička, český Rom, zasazuje o práva svého etnika.
Neúnavně kritizuje umístění vepřína na místě, kde byly internovány stovky lidí,
včetně Romů.

Ve svých 70 letech se po dlouhém období planých slibů ze strany českých
politiků dočkal zvratu. Aktivity Růžičky konečně mají konkrétní výsledek a
přispěly k nápravě minulých křivd.

Vláda prostřednictvím ministra kultury Daniela Hermana avizovala, že se
zasadí o zrušení vepřína na pietním místě a Německo zase přislíbilo vyplacení
odškodného Romům, kteří holocaust přežili.

Právě Růžičkův výbor bude prostředníkem pro proplacení žádostí zhruba 10 až
15 Romů, kteří nacistické hrůzy přežili a dožili se dneška. On sám by prý ale
Německou nabídku na odškodnění odmítl.

Dožít se spravedlnosti

Jak jste vnímal rozhodnutí německého ministerstva financí, že dojde k
vyplacení českých Romů, kteří přežili nacistické útrapy?

Vnímám to pohledem člověka, který se od roku 1974 snaží vyrovnání prosadit.
Byl jsem k tomu velmi kritický. Toto je velký posun. Ale popravdě, kdyby bylo
jen na mě, tak bych na současný návrh Německa o jednorázovém odškodnění odmítl.

Z jakého důvodu? Vždyť se Vám prostřednictvím ministerstva zahraničí konečně
podařilo dosáhnout toho, o co léta usilujete…

Protože to srovnávám s tím, jakým způsobem byli odškodněny židovské oběti. Ty
dostávají měsíčně ke každému důchodu v přepočtu zhruba 7-8 tisíc korun, což je
celkem podstatná částka, kterou si samozřejmě zcela zaslouží. O tom není pochyb,
ale je zajímavé, že Romové na toto nemají nárok, přitom si prožili to samé. Vadí
mi, že jsou Romové bráni jako druhořadí.

Nakonec jste ale na tento způsob vyrovnání přistoupil. Proč?

Protože ti žadatelé jsou velmi staří lidé, kteří by se nemuseli dalšího
posunu dožít.

Jak staří jsou ti, co už o odškodnění požádali a kolik jich je?

Zatím je podáno 10 žádostí. Nejmladšímu bylo v době nástupu do koncentráku 2
roky, jinak je všem kolem 80 let a nejstaršímu žadateli je 89. Tři z nich jsou
již trvale upoutáni na lůžko, jeden je na invalidním vozíku.

Vy jste tedy z každým z nich v kontaktu?

Ano. Chtěl jsem, aby ty jejich žádosti byly nevyvratitelné, proto jsem se za
každým z nich vydal, abych jim pomohl shromáždit všechny podklady. Bylo je ale
těžké je k tomu přesvědčit, už nevěřili, že by mohli uspět a po tom, co prožili
se také báli zveřejňovat svá data. Nakonec ale žádosti podali.

Když se s těmi lidmi znáte, bavili jste se o tom, jak s penězi naloží?

Ano. Každý si to nechá na vlastní pohřeb.

Jak to myslíte?

Pro vás je to možná překvapivé, ale u Romů je smrt a pohřeb vnímán velmi
vážně. U nás třeba není možné se nechat spálit. Pohřeb musí být do země, musí to
být velkolepá událost, dřevěná rakev, spousta živých květin, hodně hostů a
hlavně podle našich tradic.