Čeněk Růžička: Je zvláštní, když gayové a lesby drží v jedné ruce duhovou vlajku, v druhé romskou a mluví o romské hrdosti

Začátkem června proběhla ve francouzském Štrasburku již třetí mezinárodní konference zaměřená na téma dodržování lidských práv romské LGBTI komunity. Konferenci spoluorganizoval spolek ARA ART, jehož ředitelem je romský LGBTI aktivista, romista a umělec David Tišer. Ten na svůj facebookový profil umístil fotku, na které romští účastníci drží romskou a duhovou vlajku LGBT komunity.

Fotografie vyvolala na sociální síti bouřlivou diskuzi. Server Romea.cz minulý týden zveřejnil rozhovor s Davidem Tišerem a nyní zveřejňujeme rozhovor s Čeňkem Růžičkou, předsedou Výboru pro odškodnění romského holokaustu, který byl jedním z těch, kteří takové použití romské vlajky kritizovali.

Byl jste součástí facebookového sporu o to, zda mají romští LGBTI aktivisté nosit romskou vlajku. Můžete shrnout svůj postoj k této otázce?

Hned v úvodu musím poznamenat, že jsem původní kočovný český Rom a od toho se odvíjí můj pohled na skupinu označovanou LGBT. Jsem zároveň křesťan, ne ale fanatický. Záměrně nepoužiji slovo cudnost, protože se významu tohoto slova lidé posmívají. Naši Romové se odjakživa vyznačovali velkou zdrženlivostí a o této vlastnosti se u většiny LGBT hovořit nedá.

Jsem toho názoru, že romskou vlajku může nosit kdokoliv, třeba i nerom, nebo LGBT. Záleží ale na tom, jak se v tu chvíli chová. Přijde mi zvláštní, když LGBT drží v jedné ruce vlajku duhovou, v druhé romskou a křepčí něco o romské hrdosti. Proto nechápu, jak tato skupina může pořádat „pochod romské hrdosti“, když ve skutečnosti to přes 90% Romů a Sintů chápe, jako že se Romům, kteří ctí tradice, vysmívají.

Pokud jedinci s touto orientací hovoří, že je Romové diskriminují, je to pomluva vyřčená jednak účelově (dotace) a zrovna se to nosí, nebo je to divadlo “pošuka”. Myslím, že je to zbytečné. Takto by si respekt v komunitě Romů a Sintů tato skupina budovat neměla.

Znám x takovýchto případů v rodinách našich Romů nebo i Sintů a ještě jsem se nesetkal s tím, že by takového jedince naší Romové napořád zatratili, vyloučili z komunity nebo ho jinak šikanovali. Doporučí mu, aby si žil svým způsobem života a okolí svým chováním nepobuřoval. Tady platí vyšší princip, rodičovský cit a vzájemná úcta mezi rodinami.

Mluvíte o tradičním romském myšlení. Jak byste definoval hlavní rysy romské tradice a její význam pro dnešní Romy?

Romskou kulturu vždy formovalo prostředí, ve kterém žili. A protože to bylo vesměs prostředí nepřátelské, kultura Romů má v sobě zabudovány jisté obranné prvky. A já se o ně nebudu s kýmkoli dělit. Odsuzuji ty, kteří se o ně dělí s represivními složkami státu. To jsou Romové, kterými by mělo být opovrhováno v první řadě.

Jak se stavíte ke specifickému postavení ženy v romské tradici? Oproti muži se žena musela například chovat za všech okolností cudně a své postavení v komunitě si během života postupně vydobýt. Za prohřešky proti „paťiv“ mohla být též fyzicky potrestána nebo veřejně zostuzena. Považujete tento přístup za přežitý? Myslíte si, že se tradice může vyvíjet v čase?

Naši Romové to mají trochu jinak a třeba Sinti Romové také jinak. I muž, zejména pokud měl rodinu, se musel chovat tak, aby své rodině, rodu neudělal ostudu. U nás to platí dodnes a já jsem na to hrdý.

Když se vůbec někdy stalo, že žena tzv. zahnula, tak docházelo k tomu, že byla svým mužem fyzicky poučena a naší Romové si od ní kafe nevzali. Zrovna tak si to v opačném gardu se svým manželem mohla zase vyřídit žena. To je ale lidským bytostem jako takovým vlastní odjakživa a mě to nepohoršuje.

Samozřejmě, pokud si při vyřizování účtů nějak zásadněji neublíží. Navíc to okořeňuje partnerům život a je to důkaz toho, že jim na sobě vzájemně záleží. Platilo a stále platí, „co oči nevidí, srdce nebolí“.

Ve Facebookové diskusi o homosexualitě zaznívaly i hlasy o tom, že se jedná o „nemoc“. Jak podle Vás došlo k tomu, že mezi některými Romy byla a dodnes je homosexualita vnímána jako cosi nežádoucího?

O homosexualitě jako o nemoci hovoří hlupáci. Je to orientace vrozená. Jsou homosexuálové, kteří se s touto orientací narodí a ty pokud nepohoršují, naši Romové tolerují. Jsou ale i jedinci, kteří se narodí jako hetero, ale jsou svým způsobem života tzv. přežilí, hledají změnu a zabývají se až zvrhlými praktikami. Takovými opovrhujeme. Zrovna tak opovrhujeme takovými, kterým se nechce dělat a živí se vlastním tělem, ať je to muž nebo žena.

Jaký je Váš pohled na homosexuální sňatky a adopci dětí homosexuálními páry? Myslíte si, že dítě, které vyroste v rodině se stejnopohlavními rodiči, může žít stejně kvalitní život jako dítě z rodiny klasické, tedy muž a žena?

To je téma na dvoudenní konferenci, na které by se měli setkat romští aktivisté s běžnými Romy. Přece jenom, klasická spořádaná rodina plní výchovnou funkci dítěte určitě lépe. Zároveň připouštím, že do značné míry mohou tradiční rodinu nahradit ženy v lesbickém vztahu. U těchto párů mě to nevadí, tam předpokládám vyvinutý mateřský cit.

Jsou ale případy, kdy se dítě rozhodne vychovávat mužský pár. A opravdu si nemyslím, že takto vytvořená rodina je pro vývoj dítěte žádoucí. Těch málo případů, kde adoptuje dítě mužský pár a kde výchova probíhá „tak nějak“ se zbytečně glorifikuje. Výjimkou jsou muži, kteří se obětavě starají o své dítě. Ty obdivuji.

V diskusi píšete o konceptu „paroma“, kterému se mezi Romy říká někdy také „kokosák“, tj. člověk navenek tmavý, uvnitř bílý. Čím byste charakterizoval, jak vy říkáte, „gádžovské myšlení“?

Na tuhle otázku neodpovím. Jednak to gádžům nemám potřebu vysvětlovat a Romové vědí o čem je řeč. Jenom uvedu, že těch „paromů“ je kolem mě na můj vkus víc než dost.

Setkal jste se v dětství či mládí s kritikou ze strany svých rodičů či prarodičů za nedodržování „romipen“?

Ne, nesetkal. Dědečkové ani babičky, natož pradědečkové, nebo prababičky mě kritizovat nemohli. Povraždili je lidé, kteří o nich hovořili jako o podřadné rase. A hodně mě mrzí, že to je historie i téhle země.

Vyrůstal jsem v kočovné romské rodině, kde se zásady staletími formované a prověřené dodržovali a tudíž jsem se přirozeně ani chovat jinak nemohl. Dodržováním těchto nepsaných zákonů se naši Romové mezi sebou chlubili a to platí stále. A já už jako dítě jsem byl na postoje svých rodičů pyšný. A neumím si představit, že bych svůj názor ke svému životu a k životu svého rodu měnil jenom proto, že je jiná, moderní doba, abych se většině „líbil“, a plul tzv. s dobou.

Jako o nemoderních o nás hovoří část mladých, nebo paromové. Ti vlastně kulturu Romů, založenou na morálních zásadách ani nepoznali. Rozumím tomu, že na kulturu Romů je ve společnosti tlak jako nikdy před tím. Ale přece, když se označím Romem, tak to musí znít.

Bohužel, za svoje Romství se mnozí stydí a mám za to, že oprávněně, protože krásu života pravých Romů nepoznali. Vidí se v gádžovském pojetí svého života a vlastně ani pořádně nevědí, kým jsou. Gádžové být nemohou a Romy být nechtějí. Popírají ho v sobě. Jsou to vlastně svojí vinou vyděděnci. No uvidíme, kam to část Romů se svojí smyšlenou moderností dotáhne.

Jste předsedou Výboru pro odškodnění obětí romského holocaustu. Zabýváte se dějinami holocaustu z perspektivy celé společnosti, nebo se věnujete pouze aspektům, které se týkají perzekvovaných Romů?

Abych historii genocidy Romů a Sintů lépe rozuměl a argumentačně v jednáních obstál, musím se zabývat tímto fenoménem v celoevropském kontextu. A právě proto, že vidím i tzv. za oponu, mohu si v jednáních ledacos dovolit a do jisté míry Romy lépe obhajovat jak ve finančních tak morálních odškodňovacích procesech. Musím přiznat, že mě moje aktivity hodně stěžují odškodňovací organizace, kteří utrpení Romů z doby nacismu hodnotí s jistým despektem.

Vidíte mezi dnešními mladými Romy nějakého budoucího lídra, rodící se osobnost, vzor?

Pokud myslíte takového mladého lídra, který by dokázal Romy mobilizovat, tak o takovém nevím. Jednak by jako lídr potřeboval mít podstatně více zkušeností a ty jako mladý mít nemůže, a musel by mít výjimečnou porci odvahy a trpělivosti na to, aby se tím lídrem postupem času stal. Lídr by se také musel smířit s tím, že by si hromadu požitků musel odpustit, pokud by chtěl být oním vzorem.

Vzorem je ale kdokoliv z úspěšných Romů, nebo Romská rodina. Hlavně, aby úspěch takového vzoru byl dosažitelný běžnému Romovi. Příkladem mohou být úspěšní romští podnikatelé, řemeslníci, vzdělanci. Jednoduše Romové, a těch je podstatná většina, kteří si i přes svůj úspěch nemyslí, že si mohou dovolit ze zbídačelých Romů dělat blázny.