Být Romem je výhoda. Úspěšný kulturista René Gorol jde za svými sny

Letošní vicemistr České republiky v klasické kulturistice René Gorol je ve
svém bydlišti, ostravském ghettu Přívoz, dobrým příkladem pro své vrstevníky.
Svým zapálením pro sport a pevnou vůlí znovu nadchnul i svého trenéra, který už
chtěl s aktivní kulturistikou skončit. Před sebou má teď maturitu a snad jednou
i vysněný titul mistra Evropy.

Poprvé se René ještě jako dvanáctiletý kluk dostal do fitnesscentra se svým
strýcem. „Už tehdy jsem automaticky sáhl po činkách. Ten pocit, když jsem je
poprvé držel – byly neuvěřitelně těžké. Vůbec mě nenapadlo, že u toho zůstanu,“
vzpomíná s úsměvem dnes dvacetiletý muž úctyhodné muskulatury rýsující se mu pod
černým trikem.

O tři roky později začal Gorol tu stejnou posilovnu navštěvovat pravidelně.
Motivací bylo zapůsobit „na holky“, které přece dobře tvarované tělo vždy ocení.
Během posilování jej ale zahlédla legenda české kulturistiky Honza Kubík a cesta
od koníčku k vrcholovému sportu mohla začít.

Změnil se mi život

„Trenér Kubík mě oslovil přímo ve fitku a hned se zeptal, jestli bych to
kulturistiku nechtěl zkusit závodně. Nabídka se mi líbila, byl jsem nadšený a
samozřejmě jsem na ni kývnul,“ vypráví Gorol nad tureckou kávou a dodává, že se
mu líbila i představa respektu, kterou u vrstevníků jeho vytrénovaná postava
vzbudí.

S přechodem od občasného cvičení k důslednému tréninku se mu bez nadsázky
změnil život. Pravidelný trénink spojený s přísnou dietou před závody a
samozřejmě i samoopalovací krém pro zvýraznění přirozeně tmavého odstínu pleti,
který je v kulturistice nutností. „Pochopil jsem podstatu cvičení, fungování
lidského těla, zdravého stravování. Osvojil jsem si denní návyky a potřebu
trénovat. Všechny tyto úkony mi dodávají větší pocit sebedůvěry, vím prostě, co
od sebe můžu očekávat,“ říká zapáleně.

Závodní atmosféru i dřinu před soutěží, kdy se tréninky znásobují a
sacharidovou dietu je nutné dodržovat do puntíku, zakusil Gorol poprvé před
dvěma lety v Ostravě na Mistrovství Moravy juniorů a dorostu a hned skončil na
úžasném druhém místě. „Když se připravuji na soutěž, říkám si, ti kluci trénují
stejně jako já, ale přesto musím zabrat dvakrát víc než oni,“ popisuje a dodává,
že pocit, kdy může zúročit pot a dřinu z posilovny pod světly pódia je k
nezaplacení.

Těšení na prasení

Své prozatímní největší úspěchy posbíral na letošním Mistrovství juniorů a
masters v moravském Zbýšově, kde se v kategorii do 77 kilogramů umístil jako
druhý. Jen o pár dnů později ke svému tuzemskému úspěchu přidal i první
mezinárodní – šesté místo na mistrovství Evropy juniorů a masters, které
proběhlo v ukrajinském Doněcku. „Ráno si dám sprchu, přemýšlím, jestli mám vše
potřebné pro soutěž, a pak už se jenom soustředím na svůj výkon,“ popisuje svůj
předsoutěžní rituál. Naopak „po“ následuje úleva a radost z dobře odvedeného
výkonu i právě končící diety. Kulturista si tak po dvou měsících odříkání, kdy
jeho stravu tvořily hlavně sacharidy, může dopřát cokoli dle své chuti. „Dá se
to snést. Můj jídelníček tvoří hlavně rýže, racio chleby, ovesné vločky, tvaroh,
přesnídávka nebo kuřecí prsa vařená v páře,“ vyjmenovává a jedním dechem dodává:
„Když už je po soutěži, můžu začít ,prasit´. Začínám sladkostmi a zmrzlinou, pak
přijde mé nejoblíbenější jídlo, smažený sýr s hranolky a tatarkou, a někdy
přidám i tradiční romské jídlo holubki, tam je přece taky rýže,“ směje se.

Trénink doprovázený dietou je finančně poměrně náročný. Bez podpory trenéra
Honzy Kubíka, který nejen sestavuje cvičební plán, ale dodává i speciální
doplňky stravy, zastání rodičů a sponzorování jednoho ostravského fitnesscentra
by to prostě nešlo. „ Jsem rád že, má můj syn nějakého koníčka. Sám jsem
vyrůstal v dětském domově a měl jsem omezené možnosti. I proto se snažím své
děti všemožně podporovat a dát jim to, co jsem já sám neměl,“ říká otec mladého
kulturisty Bohumil Gorol. Jeho matka Elena, známá jako jedna z nedobrovolně
sterilizovaných romských žen a jejich mluvčí, to vidí podobně: „Děti jsou naše
štěstí, a proto jim budu pomáhat, jak jen bude v mých silách, ale to přece dělá
každá matka. Strašně si užívám toho, že můžu fandit synovi při soutěži. Je to
pro mě obrovský adrenalin.“

Na policejní akademii

Být v kulturistice Romem je podle slov Gorola i jeho trenéra Kubíka výhoda.
„Jiná estetika těla blízká jižanským typům u rozhodčích může zabodovat,“
vysvětluje Gorol. A jeho trenér Kubík to jen potvrzuje: „Je to ten jeho úzký
pas, široká ramena, zajímavý vzhled arabského typu. A zrovna tyto typy postav
dosahují opravdu velkých výsledků. Na prvních závodech to bylo hned vidět, když
se postavil na pódium, Reného ramena nešla přehlédnout.“ Gorolovo romství jej
vlastně směřovalo i při výběru vzdělání, kdy si zvolil Střední školu Zdeňka
Matějčka, obor sociální činnost pro etnické menšiny. Jeho recept na zlepšení
situace lidí žijících v sociálním vyloučení pak čerpá ze studia i zkušeností,
které mu přinesl sport.

„Každý musí začít především u sebe. Jít si za svým snem. Dát mu živnou půdu,
aby jeho sen rostl,“ přemítá a přidává zkušenost z přívozského ghetta, v němž
platí za příklad hodný následování. „Když se mě čhave („kluci“ pozn. red.) od
nás ptají, jak jsem se dokázal vyhoupnout tak vysoko, odpovídám, že tvrdým
tréninkem. Občas někdo z nich řekne, že chce být jako já a začne cvičit. Beru to
jako kapku naděje v moři,“ vypráví.

Pokud by dráha profesionálního sportovce nevyšla, má Gorol jasno. „Chtěl bych
být policistou nebo jít rovnou na policejní akademii. Právo mi ve škole sice moc
nejde, ale v matice jsem výborný, je to můj nejoblíbenější předmět,“ zamýšlí se.
Už za pár měsíců jej však čeká první zkouška dospělosti – maturita, a jak říká
trenér Kubík, i v kulturistice má pořád co zlepšovat. Příští rok jej totiž čeká
i mistrovství světa juniorů.

Článek
vyšel v časopise Romano voďi 11-12/2010

KAM DÁL?