Biskup Václav Malý: Současný stav společnosti vytváří podhoubí pro agresivitu a Romové jsou snadným cílem
Rozhovor s Václavem Malým, biskupem římskokatolické církve. Václav Malý je vytížený muž, jeho odpovědi jsou stručné, leč
jednoznačné. Ptali jsme se jej na to, co říká změně společenské
atmosféry, která nahrává anticiganismu, obzvláště v předvolebním období. A také
na to, zda by se katolická církev neměla více než dosud zabývat společenskými
tématy, například i rasismem a xenofobií. V evropském kontextu zvyšujícího se
napětí je Václav Malý stále optimistou. "Věřím stále v soudnost většiny v
evropských společnostech, že zamezí odpovědnými volbami, aby navrch získaly
populistické a fašizující strany," sdělil Václav Malý serveru Romea.cz.
Pane biskupe, celým svým životem jste se vždy stavěl za lidská práva. Co říkáte
společenské atmosféře, v níž na síle nabírá nenávist vůči druhým v podobě
anticiganismu?
Společnost je stále atakována chmurnými ekonomickými prognózami, sílí
sociální nejistota, procesy proti korupčníkům nejsou dotaženy, bují předvolební
manipulace To vše vytváří podhoubí pro agresivitu a zaměření na jeden snadný,
zřetelný a srozumitelný cíl – nesnadné soužití s jednou menšinou – s Romy.
V předvolebním období nabírají protiromské demonstrace a pochody obzvlášť
na síle. Dávno však nejde jen o extremisty, k nim se přidávají frustrovaní běžní
lidé, kterým přestávají vadit extremistické postoje, včetně násilných "způsobů
řešení" problémů ve vzájemném soužití. Co s tím?
Této zjitřené nálady využívají nevzdělaní a hrubí extrémisté, kteří strhávají
s sebou „spořádané“ občany. Z demonstrací se stávají pogromy. To je na
pováženou. Příčinu vidím rovněž v nekonání místních samospráv, které nechtějí
kousnout do kyselého jablka. Probudí se teprve tehdy, když se situace vyhrotí.
Totéž platí i o policii. I část „spořádaných" občanů podléhá iluzi, že lze vzít
spravedlnost do vlastních rukou.
Nesnášenlivost vůči druhým narůstá v celé Evropě. Tento trend v extrémní
podobě ústí do rasistických vražd Romů v Maďarsku (neonacisté), vražd migrantů v
Německu (neonacistická NSU) či teroristického útoku proti zastáncům
multikulturalismu v Norsku (Breivik). Začíná tento trend v Evropě ohrožovat
demokracii jako systém? Může natolik prorůstat do politiky, že v Evropě nabudou
moci více než dosud strany populistické či rovnou fašizující?
Věřím stále v soudnost většiny v evropských společnostech, že zamezí
odpovědnými volbami, aby navrch získaly populistické a fašizující strany. Ovšem
je třeba být bdělý a náznaky rostoucího vlivu nesnášenlivých jedinců a skupin
nepodceňovat.
Nesnášenlivost vůči druhým se, jak známo, nezastavuje před ničím, pokud je
již nastartován její pohyb a nachází příznivé podmínky pro zapouštění kořenů.
Zvláště v poslední době lze v internetových pseudodiskusích číst i nenávistné
poznámky na adresu věřících lidí. Nenastala už chvíle, kdy by se katolická
církev měla mnohem více hlasitěji než dosud vymezit vůči nesnášenlivosti
namířené proti Romům i vůči nesnášenlivosti jako takové?
Proti posledním extrémům se postavilo několik biskupů, kteří vedou církevní
správu v oblastech napětí. Pracuje též už dlouhá léta několik kněží ve prospěch
Romů – setkávání na farách, návštěvy jejich obydlí, vzdělávání, charitní činnost
apod. Celospolečensky není jejich činnost příliš viditelná, ale přesto velmi
záslužná. Aniž nekriticky hodnotím dílčí činnost církve v této oblasti, chci jen
poznamenat, že drtivá většina katolíků svojí snahou žít v duchu evangelia čelí
nesnášenlivosti a vyvolávání nenávisti.
Jedna z občanských iniciativ měla dost hloupý nápad (od něhož nakonec
upustila), že naruší svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi techno hudbou.
Důvodem k tomu měl být protest proti "narůstající moci katolické církve".
Někteří lidé začínají chápat například způsob restitucí a politický příklon ke
Klausovi v době jeho prezidentování jako společensky nevhodné. Nezískala by
katolická církev větší prestiž právě tím, že by se stala součástí občanské
společnosti a vyjadřovala se spíše k tématům společenského charakteru, mimo jiné
i k rasismu a xenofobii?
Jsme jako společnost na poloviční cestě ke zralé a dobře fungující občanské
společnosti. Pořád se učíme. To platí i o věřících. Souhlasím, že máme dluhy v
jasných vyjádřeních vůči některým negativním společenským jevům.
Václav Malý je známý předlistopadový disident, jeden z prvních signatářů
Charty 77. V roce 1978 se stal jedním ze 17 zakladatelů Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných. To, byla důležitá iniciativa, která mapovala politické
procesy vedené komunistickým režimem proti politickým odpůrcům, a zveřejňovala
výsledky svého konání prostřednictvím zahraničních médií, především Svobodné
Evropy a Hlasu Ameriky. K tomu bylo třeba odvahy, jelikož za to už se zavíralo
natvrdo. V roce 1979 byl bez soudu sedm měsíců vězněn, obviněn byl za podvracení
republiky. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu, oficiálně proto nesměl
vystupovat jako duchovní. Pracoval jako topič a zeměměřičský figurant, podílel
se na tvorbě katolického samizdatu. V roce 1981 byl mluvčím Charty 77. Od roku
1988 byl členem Československého helsinského výboru, který se zabýval
dodržováním lidských práv u nás. Po listopadu byl činný v Římskokatolické církvi, kde dnes zastává místo pomocného biskupa a biskupského vikáře na Arcibiskupství pražském.
