Alica Heráková: Nizozemí, to je úžasný barevný koktejl

Absolvovaná filologie v českém jazyce a literatuře, téměř už dostudovaný obor
kulturní management, práce redaktorky pro Deník, reportérka a pak vedoucí
vysílání na Hitrádiu Magic Brno. V současnosti pracovní stáži v Nizozemském
Haagu a praxe produkčního manažera, psaní blogu o romské otázce. Tak vypadá ve
zkratce pracovní životopis sedmadvacetileté Alicii Herákové (Ano, Alica se
skutečně píše Alica a ne Alice). V Brně se podle svých slov cítí zakotvená,
prostě doma, našla tady partnera i prostředí, které je jí blízké. Nás zajímala
dosavadní životní cesta téhle činorodé Romky podrobněji.

Odkud pochází vaše rodina a k jakým Romům vlastně náležíte?

Má rodina pochází ze Slovenska, oba prarodiče z otcovy strany byli vážení Romové
na Staré Turé. Naše rodina je romsky velká a družná, ale zároveň prakticky
asimilovaná – vlastně všichni máme neromské partnery a žijeme a pracujeme
roztroušeně v Čechách, na Slovensku nebo zahraničí.

Své romské kořeny jsem objevila před několika málo lety po obnovení
kontaktů s
rodinou, které po rozvodu mých rodičů na dvacet let ustaly… Když jsem si
potvrdila, že jsem opravdu Cikánka, nechala jsem naplno projevit svůj hluboký
zájem o romskou problematiku.

Něco podrobnějšího o sourozencích?

Jsem nejstarší z pěti sourozenců. O rok mladší bratr je moje druhá polovina, o
13 let mladší sestra je občas víc dcera než sestra a další dva nevlastní bratři
od mého otce jsou strašně milí a šikovní kluci. Užívám si, že je nás tolik!

Projevoval se nějak romský původ ve vašem studiu, co se týká reakcí
spolužáků, přístupu učitelů? Nepovažovalo vás spíš okolí zpočátku za cizinku?

To bylo vždycky vtipné. Spolužáci nikdy nevěděli, kam mě mají zařadit. Pár
dětských hloupých narážek na můj vzhled si pamatuju dodneška. Ale to byla spíš
záležitost vymezování v dětském světě – děti jsou svým způsobem kruté ke všem,
kteří jsou jiní a je jedno, jestli máte brýle, nadváhu nebo jinou barvu. Jinak
jsem neměla s odlišností ve vzhledu a vnímání světa nikdy velké potíže. Dodneška
se ovšem setkávám s nejistým přístupem – obzvlášť tady v Nizozemí je to zábavné,
národy i rasy se tu namíchaly v opravdu barevném koktejlu a je proto běžné se
ptát na původ. Nemá to ale zabarvení jako často u nás. No a když se mě někdo
zeptá, moje romské kořeny ho překvapí, ale reakce jsou příjemné. Být Cikán tu
není stigma. Já se ke svému původu hrdě hlásím – tady i doma.

Mezi Romy s vysokoškolským vzděláním nacházím většinou ty, kteří žili
obklopeni spíš majoritou, neměli kolem sebe širší romskou velkorodinu. Můžu se
zeptat – je to i váš případ? Ať už ano či ne, myslíte, že se tahle zkušenost dá
zevšeobecnit, že z neromského okolí se dá např. čerpat větší motivace a
inspirace k tomu, jak vyniknout?

Nepocházím z tradičního romského prostředí, proto se mi těžko se vůči němu
vymezuje ve smyslu, co je v romském a neromském prostředí stran motivace více
inspirující… U mě bylo vzdělání přirozená cesta, po které jsem šla a ke které mě
doma vedli – možná odpověď na první část otázky. Co se týče prostředí a jeho
vlivu – vnímám velký rozdíl mezi vnitřní motivací a stimulací vycházející
zvenku. Ale nevím, asi bych váhala to zobecnit. Někdy může být právě ta
stimulace při nepříznivých podmínkách větší pohon než pohodlná cesta zázemí
rodiny, která od vás vzdělání očekává. Ale chce to kuráž a vůli a cílevědomost.
Držím palce všem, kteří se touhle cestou vydají!

Proč jste si vybrala ke studiu zrovna kulturní management, co vás na něm
přitahuje, a jaké zaměstnání byste pak chtěla mít?

Kulturní management jsem objevila v nabídce oborů, které nabízela Masarykova
univerzita a neváhala jsem ani vteřinu. Pro mě to je geniální obor rozkročený od
teorie umění, přes praktické kulturně – organizační předměty až k managementu a
ekonomii obecné i neziskové. I média, ve kterých jsem se pohybovala, do toho
zapadají. Doporučuji jeho studium všem lidem z neziskového sektoru, dodá
souvislosti a může dopomoct k profesionalizaci. A mé budoucí zaměstnání? Spojené
s romskou problematikou, ideálně. Několik potenciálních možností existuje,
necháme to zatím otevřené…

Vykonávala jste celkem prestižní zaměstnání programové vedoucí vysílání
Hitrádia Magic Brno. Nějaké zkušenosti, hodnocení, pár čtenářsky atraktivních
storek?

Víte, práce vedoucí vysílání je sice prestižní, ale jako většina vedoucích postů
taky nevděčná. Ale nevyměnila bych ji za nic. Rádiový svět mi byl domovem skoro
tři roky a know-how, které jsem tam získala, nebylo zadarmo. Stály za ním hodiny
práce o víkendech, po nocích, občas i se slzami vyčerpání padajícími do
klávesnice… Bavily mě změny, neoficiální prostředí i nutnost mít přehled o
všem. Naučila jsem být připravená na cokoliv.

Do smrti ve mně zůstane 25. červen 2009. Byl to pátek, v pět ráno mi zazvonil
telefon, do kterého ranní moderátorka roztřeseným hlasem oznámila: „Promiň, že
tě budím… zemřel Michael Jackson.“ Jeden z nejnáročnějších pracovních dnů v mém
dosavadním životě – začalo pravé šílenství, jaké znají všichni lidi z médií.
Stane se něco podobného a vy potřebujete OKAMŽITĚ zajímavý(!) materiál na celý
den. Musíte překopat celé vysílání, připravit speciál na víkend, sehnat
odborníky, kteří se vám k tomu vyjádří. Totální adrenalin a práce, která když
skončí, můžete udělat jediné – jít se opít na Michaelovu věčnou památku a oslavu
faktu, že jste to přežili. Po téhle zkušenosti jsme si dělali s kolegy legraci,
že kdo se nudí, může připravovat nekrolog Madonny, bude se hodit. Dej jí Bůh
dlouhý život, ale jednou to určitě přijde.

Měla jste ještě nějaké další zkušenosti s prací v českých médiích? I externě?

Ano, pracovala jsem jako redaktor v novinách, spolupracovala na
projektu
studentského serveru, v rádiu jsem pracovala i jako reportér a redaktor ve
zpravodajství. Nemůžu opomenout psaní pro Romano hangos, samozřejmě. Média jsou
tvrdá škola, ale pochopila jsem díky ní, jak fungují zevnitř a co chtějí od
těch, se kterými spolupracují i to, jak s nimi pracovat zvenku. A to je know-how,
které bych chtěla uplatnit v romské problematice.

Myslíte, že by výraznější přítomnost Romů v médiích ovlivnila pohled většiny
na ně? Jste v kontaktu s nějakými dalšími romskými novináři?

Ano, jsem v kontaktu například s Vojtou Lavičkou, bývalým členem Gipsy.cz, který
moderuje v pražské televizi Metropol. Přítomnost vzdělaných a kultivovaných
Romů, kteří se hlásí ke svému původu, prospěje ve všech branžích. V médiích,
která disponují obrazem, zvukem a svou mocí, dvojnásob.

Vaše stáž v Holandsku – proč, nač, na jak dlouho a s jakými cíli?

Pracovní stáž bylo rozhodnutí využít finanční pomoc univerzity a naučit se v
praxi něco za hranicemi naší malé země. Taky touha načerpat znova trochu nových
stimulů, užít si odlišnosti a v neposlední řadě i projít zkušeností produkční
práce, která je podle mě pro kulturní management klíčová. Nutno podotknout, že
produkce je nelehká práce plná plánování, organizování, žehlení kostýmů a
potřeby předvídat situace, které se nakonec odehrají zcela jinak. Anebo zkuste
vysvětlit ambicióznímu choreografovi, že jeho naprosto přesná umělecká představa
o tom, jak má vypadat scéna pro jeho představení, je finančně nereálná – někdy
je to náročné. Ale dává mi to hodně. Mimo jiné taky vědomí, že jakkoli náročná
práce v Čechách už bude vždycky jednodušší jenom proto, že lidi, se kterými
komunikujete, mluví stejným jazykem. Člověk si uvědomí krásu samozřejmostí, až o
ně přijde!

Dostaví se při srovnání života v českém a nizozemském velkoměstě velký šok? V
jakých oblastech? Vyjde z toho česká realita v něčem lépe než holandská?

České velkoměsto je proti tomu nizozemskému pořád dost jednotvárné – v tom,
kolik ras a národů tu potkávám dnes a denně. Ale to je dáno historicky odlišnou
zkušeností. Obecně si tu užívám, že lidi se navzájem neřeší, nikdo na nikoho
neciví na ulici, můžete se extravagantně oblékat nebo hlasitě telefonovat v
tramvaji a přesto vám nikdo nevěnuje pozornost – to je super. Na druhou stranu
vám každý ochotně pomůže a všichni mluví anglicky, to jsou taky body pro
Nizozemí. Abych ale nebyla jednostranná: Holanďani jsou uzavřenější,
rezervovanější a někdy – pro ženu s cikánským srdcem – i trochu nudní. Uvědomila
jsem si tu, že slovanská srdečnost a romská bezprostřednost jsou vlastnosti,
kterých bychom si doma měli cenit, jsou naše a jsou jedinečné. Můj vzkaz všem –
buďme hrdí na to, kdo jsme!

Vychází v Romano hangos 17-2011 na
www.srnm.cz