Aleš Hyvnar: Ashwaq z Al-Yamanu má k Romům blízko
Arabština jemenské zpěvačky Ashwaq prolínající se s moderními aranžemi
elektroniky a živých nástrojů představovala 14. listopadu v klubu Fléda
originální prvek brněnského Django Festu. Víc nám řekl Aleš Hyvnar, kapelník
této mezinárodní hudební formace nazvané Al-Yaman (
www.al-yaman.cz,
www.al-esh.cz).
Můžu vás požádat o krátké shrnutí – historie vaší formace, úspěchy,
prohry, křižovatky…
Projekt Al-Yaman vznikl roku 2000, kdy jsem se seznámil s Ashwaq. Ta pochází
z Jemenu, v roce 1990 přijela studovat do Prahy a zůstala zde. Nikdy dříve
nezpívala a ani se za zpěvačku nikdy nepovažovala, ale její exotická a
charismatická barva hlasu mně natolik učarovala, že jsem se rozhodl udělat s ní
projekt. Ale až v roce 2004 vyšla první deska s názvem Hurriya, tedy Svoboda.
Následovaly čtyři roky koncertování u nás i v zahraničí. Před dvěma lety jsme
ale činnost pozastavili. Potřebovali jsme si od sebe odpočinout, Ashwaq se
chtěla více věnovat rodině a já jiným projektům, např. Cartonnage. Ale začátkem
roku jsme opět začali pracovat na nové desce, která v těchto dnech vychází u
Indies. Nazývá se Insanyya, česky Lidskost.
I přes jakýsi společný multikulturní základ je romské publikum naladěné,
řekl bych, na několik tradičních stylů, ten váš je dost originální. Měli jste na
DF nějaká očekávání? Jak se splnila?
Náš manažer zastupuje i romskou kapelu Terne čhave, která měla na DF hrát
původně, ale v tomto termínu nemohli. A tak nabídl nás a dopadlo to. Překvapilo
mne, že publikum zdaleka nebylo jen romské. Každopádně jsem se trochu obával, že
naše hudba bude pro „přírodnější“ Romy příliš chemická, přeci jen jde převážně o
elektronickou hudbu. Navíc jsem věděl, že publikum zde nebude tvořit pouze
mládež, ale půjde o řez napříč věkovými kategoriemi. Ale nakonec tedy vřelé
přijetí mé obavy zahnalo.
Vaše dojmy z festivalu?
Se spontánními reakcemi romského publika máme obecně dobré zkušenosti.
Jejich přirozený temperament má blízko k temperamentní povaze zpěvačky Ashwaq,
takže si s nimi rozumí. Dokonce bych řekl, že její mentalita má k té romské
mnohem blíže než řekněme k západoevropské.
Zasmál jste se něčemu?
Docela mě pobavilo sledovat boj či handrkování organizátorů – hlídačů u
vstupu – s nejmladšími návštěvníky, kteří chtěli proklouznout na fest zdarma.
Ale je mi jasné, že dvě stovky vstupného je pro mnohé problém.
Můžete srovnat setkání na Flédě s podobnými kulturními akcemi? Kde byste
chválili, kde otáčíte palcem dolů?
Jak dopadne akce je vždy ve hvězdách. Někdy i přes pečlivou přípravu a
dobrou organizaci ze strany pořadatele nemusí vše klapat dle představ. Ale na
této akci jsem žádný zádrhel nezaznamenal. Snad jen z naši strany, kdy jsme
pozdním příjezdem způsobili půlhodinový skluz.
Váš názor na přínos festivalu k integraci?
Nedokážu posoudit. Ale obecně jsem přesvědčen, že vůle k integraci musí být
oboustranná, jak ze strany majoritní společnosti, tak ze strany romské menšiny.
Žádná organizace toho moc nezmůže dokud si každý osobně nepoložíme otázku: co
pro to mohu udělat já?
Mají podle vás mladé romské kapely dostatečnou podporu k tomu, aby se
mohly dál profesionálně rozvíjet? Setkal jsem se s názorem, že se stále volá po
vytváření pozitivních vzorů pro romskou komunitu, ale z dlouhodobého hlediska se
pak některé romské kapely nechají padnout….
Kdo je nechá padnout? Jsem zastáncem vedení k samostatnosti, tedy
nepodporovat iluzi, že je tu někdo – stát, komunita – kdo mne povede za ručičku
a bude se o mne starat. Navíc věřím, že ve světě hudby, či umění obecně, díky
bohu nejsou ony společenské bariéry či předsudky znatelné. Tudíž zde jsou
možnosti v uplatnění – bez ohledu na barvu pleti, etnický původ či vyznání –
férovější než třeba v jiných oblastech.
Vychází v Romano hangos 22-2009 na
www.srnm.cz
