Zuzana Kumanová: Romské ženy na Slovensku stále čekají na odškodnění za nucené sterilizace

Z iniciativy opozičních poslanců se touto problematikou zabýval na konci září Výbor pro lidská práva a národnostní menšiny slovenského parlamentu. Poslanec Peter Pollák (Hnutie Slovensko, dříve OĽANO) opakovaně předložil Národní radě návrh zákona o odškodnění, ale opozice nemá dostatek hlasů na jeho prosazení.

Za ministerstvo spravedlnosti, které loni iniciovalo vládní návrh zákona, se jednání výboru zúčastnila státní tajemnice Katarína Roskoványiová, která následně napsala na sociální sítě: “Každý neoprávněný zásah do lidských práv musí být kompenzován. Právo na život a zdraví jsou nejzákladnější práva, bez nich nelze užívat a chránit ostatní práva. Především děkuji za debatu, která byla možná místy bouřlivější, ale jsem ráda, že jsme se shodli na tom, že je potřeba přesná právní úprava. Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky nehodlá absenci této právní úpravy odsunout do zapomnění a je připraveno ve spolupráci s dotčenými subjekty najít řešení a návrh zákona předložit co nejdříve.”

Před rokem Ministerstvo spravedlnosti pod vedením resortní ministryně Jany Dubovcové takový návrh připravilo a návrh dokonce prošel celým legislativním procesem a byl projednán i legislativní radou vlády. Stačilo by jej „vytáhnout ze šuplíku“ a předložit vládě a následně národní radě. To se však nestane, současná koalice bude v této věci aktivní, protože musí, ale zda se tak nakonec stane, je otázkou.

Opoziční poslankyně národní rady Ingrid Kosová (Progresivné Slovensko) si myslí: “Romské ženy byly nucenou sterilizací uvrženy do života v hanbě a ztrátě veškeré důstojnosti. Slovensko je však již více než 50 let odmítá odškodnit, a to i přes rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Z této problematiky je totiž obtížné vytěžit politické body. Bez ochrany práv menšin však není demokracie.” Proto chce také opoziční hnutí Progresivné Slovensko připravit vlastní návrh zákona o odškodnění.

To, co může udržet otázku odškodnění sterilizovaných žen v kurzu, je tlak mezinárodních organizací. Zejména výbory OSN, které se věnují monitorování různých úmluv, mohou vyvinout tlak na slovenskou vládu, aby v této věci jednala. Pravdou však zůstává, že se jedná o ženy ve věku od 40 do 80 let a s každým dalším rokem se skupina žen, kterých by se odškodnění týkalo, zmenšuje.

Historie nucených sterilizací na Slovensku

Kontrola porodnosti formou sterilizace začala v bývalém Československu v roce 1966. Samotný akt byl definován zákonem č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 17. března 1966.

V § 27, Ostatní zákroky, se uvádí: “Sterilizaci lze provést jen se souhlasem nebo na žádost osoby, která má být sterilizována, za podmínek stanovených ministerstvem zdravotnictví.” Aplikace zákona byla v mnoha ohledech zaměřena na regulaci porodnosti romských žen. Svědčí o tom například usnesení vlády Slovenské socialistické republiky č. 308/1974, které uložilo ministru zdravotnictví „vydat směrnice pro vedení antikoncepce u cikánských žen s využitím nejnovějších zkušeností, moderních prostředků a metodik“, ale také usnesení č. 23/1983, které konstatovalo požadavek „věnovat ještě větší pozornost otázkám plánování rodiny a snižování nezdravé populace“.

V roce 1978 vydala Charta 77 prohlášení upozorňující na neživotaschopnou sterilizaci. Kritika přišla i ze zahraničí, ale nic to nezměnilo na tom, že tyto postoje přetrvávaly.

V roce 1988 vstoupila na Slovensku v platnost vyhláška o sociálním zabezpečení, podle níž: „Občanům, kteří se podrobili lékařskému zákroku podle zvláštních předpisů (tj. sterilizaci) v zájmu zdravé populace a k překonání nepříznivých životních podmínek rodiny, může okresní národní výbor poskytnout jednorázový peněžitý příspěvek nebo věcnou dávku do jednoho roku od provedení lékařského zákroku. Jednorázová peněžitá dávka se poskytuje až do výše 10 000 Kčs. Věcné dávky se poskytují do výše 5 000 Kčs; vyšší částky lze poskytnout jen výjimečně.“

Tato vyhláška platila až do září 1990. Kromě peněžitých dávek byly v praxi ženy ke sterilizaci nuceny například výhrůžkami, že jim budou odebrány děti a budou dány do dětských domovů, že jejich manžel přijde o práci nebo že nebudou mít nárok na lepší bydlení. Podle statistických ročenek vydaných tehdejším Ministerstvem sociálních věcí a zdravotnictví Slovenské socialistické republiky bylo v roce 1987 ze zdravotních důvodů sterilizováno 1823 romských žen a v roce 1988 to bylo 1625 žen.

Právní status definice sterilizace se nezměnil ani po roce 1989, pouze v roce 1994 byly doplněny relativně obecné pokyny pro získání informovaného souhlasu. Na Slovensku však přetrvávala lékařská praxe, že sterilizace byla doporučována v případě opakovaného porodu (císařský řez).

Z výpovědí romských žen vyplývá, že lékaři často prováděli sterilizaci bez dostatečného poučení, například vyžadovali souhlas se zákrokem v době porodních bolestí. Stát nevedl evidenci sterilizací. Změnu přístupu si vyžádala až publikace Tělo a duše (2002) Christiny Zampasové z Centra pro reprodukční práva v New Yorku a Barbory Bukovské z Poradny pro občanská a lidská práva v Košicích.

Společenská debata, kterou tato zpráva ve Slovenské republice rozpoutala, nakonec iniciovala změnu zákona o zdravotní péči v roce 2004. Byly upřesněny podmínky pro získání informovaného souhlasu a významnou změnou je, že sterilizaci nelze provést dříve než 30 dní po podpisu informovaného souhlasu. Přijetím výše uvedené právní úpravy se minimalizoval prostor pro sterilizace v rozporu se zákonem.

Čas ukáže, zda sterilizované ženy svůj boj o odškodnění vyhrají. Zatím to však vypadá, že než se poškozené ženy dočkají satisfakce, uplyne ještě hodně vody v Dunaji.