Zuzana Kumanová: NKÚ na Slovensku odhalil chaos v řízení integrace Romů. Stovky milionů eur, ale dopad minimální
Na Slovensku žije přibližně 400 tisíc Romů, z nichž někteří jsou sociálně vyloučení a žijí v osadách podobných slumům třetího světa. Rozdíly mezi většinovou populací a obyvateli osad se prohlubují. V roce 1999 byla zřízena funkce zmocněnce pro romskou menšinu, která byla v roce 2001 přejmenována na zmocněnce pro romské komunity. Od té doby, tedy více než 25 let, se prostřednictvím tohoto úřadu řeší problematika integrace Romů na Slovensku. Organizačně byl začleněn pod Úřad vlády, později pod Ministerstvo vnitra a v současné době je opět v organizační struktuře Úřadu vlády. Zpočátku byl zmocněnec vnímán jako odborník na problematiku integrace, v současnosti je to však plně politický nominant.
Úřad zmocněnce byl dříve koordinačním a poradním orgánem vlády, postupně se však stal realizátorem veřejných politik zaměřených na Romy. V současném programovém období 2021-2027 přislíbil Brusel na řešení začleňování marginalizovaných romských komunit přibližně 900 milionů eur. Z toho nejméně 400 milionů by měl spravovat Úřad zmocněnce vlády pro romské komunity.
Na konci ledna vydal Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) Slovenské republiky zprávu, ve které konstatoval, že „stát má rezervy v provádění aktivní a udržitelné politiky vůči romským komunitám“.
Audit činnosti Úřadu zmocněnce pro romské komunity odhalil, že „nejasné kompetence, nadměrná byrokracie při schvalování dotací, netransparentnost v oblasti lidských zdrojů a nedostatečná vnitřní kontrola způsobují, že vynaložené prostředky nepřinášejí očekávané výsledky, systém podpory marginalizovaných romských komunit je řízen bez dlouhodobé vize, koordinace a stanovených měřitelných cílů. Peníze jsou vynakládány bez vyhodnocení jejich skutečného přínosu. Tento přístup je formalistický, nepřináší pozitivní změny a může vést k plýtvání veřejnými prostředky.”
Toto ostře formulované zjištění by mělo být výzvou k přehodnocení působení úřadu zmocněnce, ale ne na Slovensku, kde pomyslná karavana jede dál.
Přitom to není první nález NKÚ. Ten už v minulosti konstatoval, že platné strategické dokumenty nejsou plněny. Bylo to v souvislosti se Strategií Slovenské republiky pro integraci Romů do roku 2020.
Odborníci zabývající se touto problematikou přitom ani nepotřebují externí auditory, aby vnímali nesmyslnost některých kroků a přístupů, ale také aby začali pochybovat o prospěšnosti nastavení integrace Romů prostřednictvím jednoho úřadu.
Na Slovensku máme od roku 2011 v platnosti strategické dokumenty, jejichž realizace je hrazena téměř výhradně z fondů EU. Byly tak vynaloženy stovky milionů eur, ale jejich dopad na zlepšení života Romů nelze změřit. Dlouhodobě jsou podporovány projekty zaměřené na vyplácení mezd pomáhajících profesí. Jistě to je důležité, protože i díky tomu mají Romové šanci získat práci. Bylo to dobré tam, kde si vedle práce mohli zvýšit kvalifikaci a mohli se uplatnit na otevřeném trhu práce, pokud by ovšem nebyl nastaven protiromsky. V podstatě se jedná o projedené peníze.
Velké investice šly do školství, ale opět bez zjevného efektu. Vzdělanostní úroveň se nezlepšila, počet středoškoláků se nezvýšil, absolventi vysokých škol nejsou výsledkem státní podpory, ale zpravidla jen výsledkem podpory rodiny, a narážejí na překážky, které omezují jejich odhodlání studovat. Romské děti se vzdělávají v segregovaných školách, které chce stát nyní dokonce přejmenovat na národnostní.
Investice do infrastruktury směřují do výstavby komunitních center, částečně i silnic, ale v osadách stále není stoprocentní přístup k pitné vodě. Komplikované vlastnické vztahy k pozemkům, na nichž osady stojí, neumožňují větší investice do bydlení. Rozvíjejí se ty komunity, kde velká část Romů odjíždí za prací do zahraničí a z vydělaných peněz si zlepšují bydlení.
Něco se samozřejmě i podařilo, ale zlepšení života Romů bylo spíše náhodné než koncepční. V některých obcích například dosahují starostové dobrých výsledků především díky svému osobnímu nasazení a ochotě jít nad rámec běžných opatření. Je potěšitelné, že v posledních letech přibývá romských starostů, kteří jsou přeci jen v řešení situace více zaangažovaní.
Existují i pozitivní příklady různých projektů, obvykle nevládních organizací, které však, pokud se dostanou do systému podpory státu, postupně ztrácejí akčnost a „tah na branku“.
Za 25 let své existence se Úřad zmocněnce vlády pro romské komunity personálně rozrostl. Podle zprávy NKÚ se z několika desítek pracovních míst stala instituce s až 290 zaměstnanci. To je mimochodem více než počet zaměstnanců ministerstva kultury nebo ministerstva sportu na Slovensku. Úřad má však velmi široké portfolio a téměř žádné kompetence k řešení.
Zpráva NKÚ také zjistila závažné nesrovnalosti v chodu úřadu, absenci organizačních struktur, nadměrné zaměstnávání pracovníků na dohodu…, což je pravděpodobně důsledkem toho, že se hromadí různé úkoly vyplývající z různých usnesení a nedostatku administrativních kapacit, resp. toho, že se úřad zacyklil do vlastních administrativních procesů.
Pro Slovensko platí, že strategické dokumenty umíme psát tak, jak si to přeje Evropská komise. Na základě těchto dokumentů nám Evropská komise poskytne prostředky na realizaci reforem, ale my si je pak děláme po svém. Proto by zpráva NKÚ mohla být i zdviženým prstem pro Brusel, aby se více zajímal o to, jak utrácíme „jeho peníze“, zda s nimi dosahujeme proklamovaných cílů, ale hlavně jaký to má dopad na romské komunity. Otázkou zůstává, co s tím?
Pro začátek by možná stačilo definovat parametry pro posuzování toho, které komunity vykazují známky marginalizace, což by umožnilo lépe zacílit vládní politiku. Pokud se totiž prostředky „rozpustí“ ve prospěch jakékoliv osady, kde žijí Romové, pak se proromské projekty realizují i tam, kde žádné skutečné problémy nejsou, například na Pováží je obec, kde žije několik romských rodin, většinou s vysokoškolským vzděláním a plnou zaměstnaností, ale starosta „za romské peníze“ opravil školu, školku a ještě chtěl postavit komunitní centrum.
Kromě toho by také pomohlo, kdyby podpora jednotlivých typů projektů byla kontinuální. Obce a města by tak nemusely reagovat živelně, ale mohly by dlouhodobě plánovat, kdy a v jakém pořadí bude vhodné podporu využít. Určitě by pomohlo přehodnotit realizaci plošných projektů, které nemají prostor reagovat na konkrétní regionální podmínky. Návrhů na zlepšení a změny by bylo jistě mnoho.
Zpráva NKÚ o výsledku kontroly Úřadu zmocněnce vlády pro romské komunity byla zveřejněna teprve nedávno, zatím bez větší odezvy. Byla by škoda, kdyby upadla v zapomnění.
V zemích, kde jde o věc, by byla východiskem pro odbornou i politickou diskusi o tom, jak postupovat, co zlepšit a co změnit. Nevím, zda jsou tato očekávání na místě i na Slovensku.
