Zuzana Kumanová: Jak se připomíná tragédie romského holokaustu na Slovensku?

Aktivity Iniciovaly a realizovaly občanské sdružení In Minorita a Slovenské národní muzeum. Postupně bylo instalováno osm památníků připomínajících válečné události. Památník u železniční stanice v Hanušovcích nad Topľou připomíná nucené práce romských mužů. Osudy ztracených sousedů dokumentuje památník v Lutile, kde byla v roce 1944 vyvražděna celá místní romská komunita, a památník z jižních území ve Slatine, kde bylo na místě zavražděno téměř 60 lidí. Na místě masové popravy v Nemecké je malé muzeum a také symbolický památník připomínající romské oběti zavražděné po potlačení povstání. Dalším masovým popravištěm byl židovský hřbitov ve Zvolenu, kde se rovněž nachází památník připomínající romské oběti, včetně jmen všech zavražděných Romů z Podpoľania. Památník přibyl také na hřbitově, kde jsou pohřbeny oběti ze zajišťovacího tábora v Dubnici nad Váhom, a na tomto místě přibyla informační tabule. Posledním památníkem je revitalizovaný hromadný hrob ve Valaské Belé.

Po rozpadu Československa v roce 1939 vznikl válečný slovenský stát, který v mnohém napodoboval diskriminační rasové zákony nacistického Německa. Podle branného zákona z roku 1940 byli Romové spolu s Židy zbaveni možnosti stát se vojáky se zbraní, vykonávali náhradní vojenskou službu ve VI. pracovním praporu a byli nasazováni na zemní a stavební práce.

V dubnu 1941 vydalo ministerstvo vnitra vyhlášku “o úpravě některých poměrů Cikánů”, např. olašským Romům bylo zakázáno kočovat a usedlí Romové museli odstranit svá obydlí od státních silnic. Nesměli cestovat veřejnou dopravou a do měst a vesnic směli vstupovat pouze ve stanovené dny a hodiny. Platná legislativa umožňovala příslušníkům polovojenské organizace Hlinkových gard používat proti Romům různé formy přímé fyzické agrese.

FOTOGALERIE

Jedním z opatření namířených proti Romům bylo zřizování takzvaných pracovních jednotek, do nichž byli umisťováni mladí romští muži, kteří měli být využíváni především k nejtěžší manuální práci při stavbě přehrad, silnic a železničních tratí.

První pracovní jednotky byly zřízeny již v roce 1941. Nacházely se v Očové, Moste na Ostrove a v Trnavě. Mezi největší patřily pracovní jednotky v Dubnici nad Váhom a Ilavě (1942-1944) a pracovní jednotky na východě Slovenska v Hanušovcích nad Topľou, Bystrém pod Petičem a Nižném Hrabovci (1942-1943). Romové se podíleli na výstavbě železniční trati Prešov – Strážske.

Po potlačení Slovenského národního povstání bylo území válečného Slovenska obsazeno německou okupační armádou. Represí proti vojenským osobám, povstalcům a civilnímu obyvatelstvu se dopouštěli příslušníci wehrmachtu, SS a Hlinkových gard. Většina represí se odehrála mezi listopadem 1944 a lednem 1945 a nejvíce byli postiženi Romové na středním Slovensku. Důvodem pronásledování byla aktivní přítomnost Romů mezi partyzány, ale stačilo i podezření z kolaborace.

Popravy probíhaly bez soudu, Romové byli popravováni na místě v Čierném Balogu, ve Svätém Kříži nad Hronom, ve Valaské Belé, ve Slatině…. V mnoha případech byli deportováni a zavražděni na hromadných popravištích v Kremničce, Nemecké a na židovském hřbitově ve Zvolenu. Nejvíce romských obětí pocházelo z obcí Ilija, Čierny Balog a Tisovec. Počet přímých romských obětí od září 1944 do dubna 1945 se odhaduje na více než 1000.

Pronásledování slovenských Romů dosáhlo vrcholu na přelomu let 1944 – 1945. Na místě pracovní jednotky v Dubnici nad Váhom byl v listopadu 1944 zřízen “Zajišťovací tábor pro Cikány”, kam byly deportovány romské rodiny. V prosinci 1944 zde bylo více než 700 vězňů; špatné hygienické podmínky a chladná zima se podepsaly zejména na zdravotním stavu dětí a starých lidí. Nejvážnější byla epidemie skvrnitého tyfu v lednu 1945. V té době Němci převzali kontrolu nad táborem a v únoru 1945 nařídili popravu 26 nemocných (mezi nimi byly i ženy a děti). Na jaře 1945 dozorci tábora uprchli před postupující frontou a tábor byl zrušen.

Vídeňskou arbitráží z listopadu 1938 se jižní a východní území Slovenska stalo součástí Horthyho Maďarska.

Stejně jako na Slovensku se životní podmínky v odstoupených částech země zhoršily, Romové byli postupně vytlačováni ze společenského života, nemohli vstupovat na veřejná místa a navštěvovat školy. Přijaté zákony umožňovaly četníkům provádět razie v romských obydlích a zadržovat “podezřelé”.

Situace se radikalizovala a vyhrotila se počátkem roku 1944 po obsazení Maďarska německou armádou. Velké množství Romů bylo deportováno do pracovních a koncentračních táborů.

Z okupovaných území východního a jižního Slovenska byli Romové soustředěni do zajišťovacího tábora v Komárně. Odtud pak byli deportováni do koncentračního tábora Dachau a odtud do dalších táborů.

Represe a vyvražďování romských komunit se stupňovaly také na území jižního Slovenska. Například v obci Slatina u Krupiny nebo nedaleko od Trhové Hradské.

V poválečném období se o pronásledování Romů za druhé světové války téměř nemluvilo a ani zločiny z tohoto období nebyly potrestány. Tak tomu bylo i na Slovensku. Po válce se Romové postižení perzekucí snažili zapomenout a většinou nezatěžovali další generace nenávistí. K postupné změně v připomínání došlo až po roce 1989, první vzpomínková akce se uskutečnila v roce 1991 v Dúbravách, ještě v období Česko-slovenské federativní republiky, za účasti blízkých spolupracovníků prezidenta Václava Havla.

Od roku 2005 se vzpomínkové akce konají v srpnu na několika místech, a to jak u památníků, tak i jinde. V posledních letech se tématu věnuje i pozornost médií a účastní se ho i vysocí státní představitelé včetně ministrů.

Na Slovensku však dosud neexistuje instituce, která by téma romské historie kontinuálně zpracovávala a prezentovala, jako to dělá v České republice brněnské Muzeum romské kultury.